Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 762/23

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Jiřího Kupčíka, zastoupeného Mgr. Janem Kupčíkem, advokátem, sídlem V Aleji 579, Nová Ves pod Pleší, proti II. výroku usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. ledna 2023 č. j. -276 a II. výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. května 2022 č. j. -243, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a statutárního města O., a Základní školy X, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle písm. d) y (dále jen " ") se stěžovatel domáhá zrušení konkretizovaných výroků v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro tvrzené porušení jeho základních práv zaručených v a d.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že se stěžovatel (jako žalobce) domáhal určení neplatnosti odvolání z funkce ředitele vedlejší účastnice a neplatnosti výpovědi z tohoto pracovního poměru. Okresní soud v Opavě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 1. 10. 2021 č. j. -147 žalobě vyhověl a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

3. K odvolání stěžovatele proti výroku rozsudku okresního soudu o náhradě nákladů řízení a odvolání vedlejších účastníků řízení ve věci samé změnil Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl (I. výrok) a II. výrokem, napadeným ústavní stížností, uložil stěžovateli povinnost nahradit vedlejším účastníkům náklady řízení v celkové výši 91 100 Kč, a to dle zásady úspěchu ve věci.

4. Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud pro nepřípustnost, neboť shledal rozsudek krajského soudu souladným s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (výrok I) a II. výrokem rozhodl, že stěžovatel je povinen nahradit vedlejším účastníkům náklady dovolacího řízení ve výši 4 295,50 Kč a 2. vedlejší účastnici nadto samostatně 3 388 Kč.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel napadá nákladové výroky v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že soudy nezohlednily, že náklady vedlejšího účastníka na právní zastoupení nebyly vynaloženy účelně. Stěžovatel poukazuje na právní názor vyslovený v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010

sp. zn.

(N 232/59 SbNU 365), podle kterého "u statutárních měst lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy bez toho, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů". Stěžovatel má za to, že vedlejší účastník disponuje dostatečným právním aparátem na to, aby se nemusel nechat zastoupit advokátem, čímž náklady řízení neúčelně navýšil.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí, jejichž konkretizované výroky napadá. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s až 31 , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). Ústavní stížnost je přípustná ( téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů ( y) a nepřísluší mu vykonávat dozor nad jejich rozhodovací činností. Je soudním orgánem ochrany ústavnosti ( y). Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle písm. d) y oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocnými rozhodnutími těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Úkolem Ústavního soudu tudíž není "kontrola" běžné zákonnosti, nýbrž toliko ústavnosti. Dospěje-li Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost nemá ústavněprávní rozměr, odmítne ji.

8. Nutno zdůraznit, že k náhradám nákladů řízení se Ústavní soud staví nanejvýš zdrženlivě, podrobuje je omezenému ústavněprávnímu přezkumu a ke zrušení rozhodnutí o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně. Tento přístup vychází z názoru, že byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatele. Náhrada nákladů řízení může dosáhnout ústavněprávní roviny toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolného výkladu a použití příslušných ustanovení zákona nebo v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti. Samotná vysoká částka náhrady nákladů řízení není rozhodující pro závěr o ústavněprávním rozměru posuzované otázky.

9. Nelze vyloučit, že v posuzované věci bylo možno uvažovat o moderaci náhrady nákladů řízení podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "). V posuzované věci je však situace odlišná od nálezu

sp. zn.

, na který stěžovatel poukazuje (viz také bod 26 odůvodnění nálezu a druhou část jeho právní věty). S ohledem na minimalizovaný rozsah ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o náhradách nákladů řízení (viz předchozí bod) nelze stěžovatelem výše citovaný závěr vykládat tak, že má stěžovatel nárok na použití tzv. moderační pravomoci obecným soudem. Z citovaného nálezu Ústavního soudu se totiž také podává, že "je však zapotřebí zdůraznit, že již samotný záměr aplikace ustanovení soudem si žádá vytvoření odpovídajícího prostoru procesním stranám, neboť Ústavní soud dovodil, že porušením stěžovatelova práva na spravedlivý proces podle d je takový postup soudu, který nedal stěžovateli procesní příležitost vyjádřit se k možné aplikaci , a to ani k důkazům, kterými měla být důvodnost aplikace podložena; to platí i pro situaci, kdy obecný soud k použití moderace nepřistoupil, byť byl takový postup účastníkem řízení navržen. Součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat."

10. Z napadených rozhodnutí ani ústavní stížnosti však neplyne, že by se stěžovatel aktivně domáhal použití krajským soudem, ani že by mu nebyl dán procesní prostor se v tomto směru vyjádřit. Závěry odkazovaného nálezu Ústavního soudu proto nelze chápat jako povinnost obecných soudů použít vždy, když přichází v úvahu, ani jako "automatický" nárok neúspěšného účastníka řízení v obdobných situacích. V judikatuře nejen vrcholných soudů bylo mnohokrát zdůrazněno, že uplatnění moderační pravomoci je výjimečným postupem oproti zásadě úspěchu ve věci, jejíž dodržení v nyní posuzované věci nelze shledat excesivním z hlediska ochrany základních práv a svobod. Nadto stěžovatel nezohledňuje, že vedlejší účastnice právním aparátem nedisponuje a že byla v předchozích řízeních zastoupena spolu s vedlejším účastníkem týmž advokátem. Je tudíž otázkou, zda by i hypotetická neúčelnost advokátního zastoupení vedlejšího účastníka změnila něco na výsledném rozhodnutí o výši náhrady nákladů řízení. Proto nelze také s ohledem na omezený přezkum Ústavního soudu v obdobných věcech a zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti soudů seznat nezbytnost jeho zrušujícího zásahu.

11. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2023

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu