Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

IV.ÚS 3043/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Jaromíra Jirsy (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Stanislavy Kovaříkové, právně zastoupené JUDr. MUDr. Josefem Rauchem, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Meziboří, Okružní 147, směřující proti usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. ledna 2014, č. j. -125, a Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. -153, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, č. j. -227, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen " "), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v odstavci 2 d (dále jen " ") a v Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným usnesením Krajského soudu v Praze byla zamítnuta žaloba na obnovu řízení (výrok I.) a žalované byla uložena povinnost zaplatit na náhradu nákladů řízení žalobkyni částku 5 130,40 Kč (výrok II.). K odvolání žalované rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným usnesením, jímž potvrdil napadené usnesení ve výroku I. [výrok I. a)], změnil výrok II. o náhradě nákladů [výrok I. b)], a uložil žalované povinnost zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 2 178 Kč (výrok II.). Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud citovaným usnesením odmítl (výrok I.) a uložil stěžovatelce zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů částku 1 464,10 Kč (výrok II.).

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že Krajský soud v Praze vydal dne 21. března 2012 rozsudek, č. j. -24 (jímž ponechal v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 2. srpna 2011, č. j. , který Vrchního soudu v Praze svým rozhodnutím ze dne 23. listopadu 2012, č. j. -68 potvrdil. V téže době přitom probíhalo před Ústavním soudem řízení v obdobné věci zakončené nálezem ze dne 14. ledna 2013

sp. zn.

, v němž Ústavní soud vyslovil závazný právní názor, který ovšem soudy v její věci nerespektovaly. Přitom v případě její druhé směnky byl směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2011, č. j. -8, zrušen rozsudkem Vrchního soudu v Praze dne 3. dubna 2013, č. j. -74, právě s odkazem na zmíněný judikát Ústavního soudu. S ohledem na uvedené okolnosti podala stěžovatelka žalobu na obnovu řízení, o níž bylo rozhodnuto v této ústavní stížnosti napadenými usneseními. V takovém postupu však stěžovatelka shledala zkrácení ve svých zaručených právech, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti ( y ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze se podává, že důvodem nepovolení obnovy byla především opožděnost žaloby, kterou stěžovatelka podala dne 31. července 2013, ačkoliv subjektivní lhůta k jejímu podání uplynula dne 4. července 2013 (čtvrtek). Soud prvního stupně se i přesto zabýval rovněž důvodností obnovy, kterou ale neshledal (nemožnost aplikovat nález Ústavního soudu na věc skončenou před jeho vydáním). Tyto závěry sdílí v napadenému usnesení i soud odvolací.

Stěžovatelka brojila proti těmto rozhodnutím v ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl jako nepřípustnou, usnesením ze dne 24. června 2015,

sp. zn.

, neboť stěžovatelka podala dříve v téže věci dovolání. Teprve po rozhodnutí Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl jako objektivně nepřípustné, podala stěžovatelka projednávanou ústavní stížnost s odkazem na lhůtu k podání ústavní stížnosti danou v ustanovení .

Přestože stěžovatelka podala žalobu na obnovu řízení po zákonem stanovené lhůtě, dovolávala se nápravy cestou ústavní stížnosti s tvrzením porušení jejích práv v původním řízení. Neakceptovala totiž závěry obecných soudů, že její žaloba by byla neúspěšná i v případě podání ve lhůtě. Stěžovatelka přitom neuvedla žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že napadenými rozhodnutími došlo v její věci k zásahu do základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah.

Podle ustanovení senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. října 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu