Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2778/2022

-271

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobkyně ASPET-INVEST, s. r. o., IČO 26860848, se sídlem v Ostravě, Jana Šoupala 1597/3, zastoupené Mgr. Vladanem Valou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, proti žalovaným 1) B. N., narozené XY, bytem v XY, a 2) J. S., narozené XY, bytem v XY, zastoupeným JUDr. Bc. Martinem Kulhánkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, o uplatnění nároku z předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 5. 2022, č. j. -246, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2022, č. j. -251, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Okresní soud rozsudkem ze dne 21. 10. 2020, č. j. -228, výrokem I zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované 2) uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu o prodeji pozemku parc. č. XY v obci XY, k. ú. XY (text smlouvy uveden), výrokem II zamítl žalobu o nahrazení projevu vůle žalované 2) uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu o prodeji id. ½ pozemku parc. č. st. XY v obci XY, k. ú. XY (text smlouvy uveden), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 5. 2022, č. j. -246, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 6. 2022, č. j. -251, výrokem I a) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I a II o věci samé, výroky I b) a I c) změnil ve výrocích III a IV o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II a III).

Ve věci šlo o toto: Původní žalované uzavřely dne 22. 7. 2015 kupní smlouvu s F. E. ohledně pozemku, na kterém stojí stavba, která se nestala jeho součástí (smlouva byla poté zrušena a vlastnické právo do katastru nemovitostí vloženo nebylo); k tomuto dni byl v katastru nemovitostí zapsán jako výlučný vlastník předmětné stavby J. P. V katastru nemovitostí k tomu datu byly uvedeny dvě poznámky o podaných žalobách a vedených soudních řízeních a to „ve věci vkladu práva“ u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. a věci „o určení neplatnosti kupní smlouvy o určení vlastnického práva“ u Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. . Žalobkyně tvrdila, že žalované měly z těchto poznámek zpochybňujících zapsané výlučné vlastnické právo J. P. učinit závěr, že mu vlastnické právo zcela nepřísluší, a měly vyvinout aktivitu ke zjištění toho, že v rozsahu ideální jedné poloviny mělo příslušet žalobkyni, jak bylo následně zapsáno v roce 2017 na základě soudního rozhodnutí o schválení smíru vydaného Okresním soudem v Břeclavi ve věci určení spoluvlastnického práva mezi J. P. a žalobkyní.

Soudy vyšly z toho, že existence řízení o určení spoluvlastnického práva k předmětné stavbě, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. mezi „zdejším žalobcem“ a J. P., skončeného usnesením z 10. 5. 2017 o schválení smíru, na jehož základě byla žalobkyně do katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětné stavby zapsána, nebyla z poznámek uvedených v katastru nemovitostí k 22. 7. 2015 zřejmá; jiné okolnosti zpochybňující výlučné vlastnictví J. P. se podle nich z katastru nemovitostí nepodávaly; stav katastru nemovitostí tedy nemohl zpochybnit dobrou víru původních žalovaných a tudíž ani dobrou víru současné žalované. Prodávající tak jednaly v dobré víře ve správnost evidence práva v katastru nemovitostí ( , – „o. z.“) a předkupní právo žalobkyně, která nebyla evidována v katastru nemovitostí jako spoluvlastnice stavby, neporušily. V průběhu řízení žalovaná 1) darovala žalované 2) id. ½ pozemku parc. č. st. XY v obci XY (darovací smlouva ze dne 29. 11. 2016 s účinky vkladu 1. 12. 2016), žalobkyně pak vzala žalobu proti žalované 1) zpět. Usnesením ze dne 10. 7. 2018, č. j. -111, bylo řízení částečně zastaveno ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanou 1) s tím, že o nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí o věci samé.

Proti rozsudku odvolacího podává žalobkyně dovolání; jeho přípustnost výslovně nevymezuje, podle obsahu dovolání uplatňuje dovolací důvod uvedený v , („“).

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost ( ) odkazuje.

Dovolání je nepřípustné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle věty první dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě () odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu (či jeho části) – viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , publikovaný pod č. 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní). Dovozování otázky přípustnosti z obsahu dovolání má své meze, neboť není možné, aby si dovolací soud sám otázku přípustnosti dovolání vymezil namísto dovolatelů, neboť takovým postupem by porušil zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení. K tomu viz zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , a další judikaturu tam citovanou.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nemohou založit přípustnost dovolání otázky akademické či spekulativní (byť Nejvyšším soudem dosud neřešené), ale pouze ty otázky, jejichž zodpovězení (v souladu s požadavkem dovolatele) je způsobilé přinést pro něj příznivější rozhodnutí ve sporu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. , tato a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz). Založit přípustnost dovolání jsou způsobilé jen ty otázky, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (viz text ).

Dovolatelka výslovně nevymezila přípustnost dovolání; pod nadpisem „dovolací důvod“ uvedla sice, že „otázka subjektu, kterému svědčí předkupní právo založené ust. , byla odvolacím soudem vyřešena nesprávně, přičemž jde o otázku, která nebyla dosud dovolacím soudem řešena“, toto vymezení je však natolik obecné, že nemůže přípustnost založit.

V dalším textu dovolání pak rozebírá možné právní problémy související s uplatněním zákonného předkupního práva podle § 3056 o. z., na otázkách jí nastíněných a řešených však rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a v poměrech této věci jde o otázky „akademické a spekulativní“ ve smyslu uvedeném výše. Odvolací soud považoval uplatněný nárok z předkupního práva za nedůvodný proto, že žalované jednaly v dobré víře v evidenci práva v katastru nemovitostí, ve kterém nebyla žalobkyně jako spoluvlastnice evidovaná, a tak její právo neporušily; ohledně tohoto závěru však žalobkyně nijak nevymezuje právní otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.

Dovolání nejspíše vychází z mylné interpretace důvodů, pro které byla žaloba zamítnuta: rekapitulaci průběhu řízení totiž uzavírá (zvýrazněným písmem) takto: „V zásadě tedy byl nárok žalobkyně zamítnut z toho důvodu, že dle názoru odvolacího soudu svědčí předkupní právo subjektu, který je ‚formálně‘ jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí a nikoli skutečnému vlastníkovi“. Tak tomu však nebylo; soudy zamítly žalobu proto, že podle jejich názoru v důsledku uplatnění zásady materiální publicity zápisů v katastru nemovitostí a ochrany dobré víry žalované (resp. obou původních žalovaných) jim nelze klást k tíži to, že žalobkyni věc nenabídly ke koupi. Dovolací argumentace, která snad vychází z některých ze souvislosti vytržených vět či slov v rozhodnutí, se tak míjí s podstatou rozhodnutí odvolacího soudu. Pokud tento soud uvedl, že „žalobci vzniklo předkupní právo na předmětný pozemek až v okamžiku, kdy byl zapsán do katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětné stavby na tomto pozemku“, vyplývá z předchozího textu odůvodnění jeho rozsudku, že tím měl na mysli, že v tomto okamžiku zanikla dobrá víra žalovaných vylučující jejich pochybení při prodeji věci.

Jen na okraj se poznamenává, že důsledkům dobré víry ve stav zápisu v katastru nemovitostí, v této věci otázky skutečného vlastnictví věci, bylo možno předejít poznámkou spornosti a doložením toho, že probíhá spor o určení spoluvlastnictví (§ 985 o. z.); to se však nestalo.

Dovolatelka tak sice předpoklad dovolání, byť nikoliv výslovně, vymezila, nicméně na jí položených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným, podle je odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 12. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu