Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2524/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele WWTP DKNL, s. r. o. v likvidaci, se sídlem v Praze 10, Moskevská 63, zastoupeného Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Jaselská 940/23, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 30. 5. 2013 č. j. -112, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 11. 2013 č. j. -143 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015 č. j. -159, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 30. 5. 2013 č. j. -112 zamítl žalobu stěžovatele proti žalovanému Městu Dvůr Králové nad Labem o zaplacení 4 183 445,10 Kč za úhradu za čištění odpadních vod za měsíc březen 2008, kterou pro žalovaného vykonal (jako provozovatel) v čistírně odpadních vod (dále jen "ČOV") ve vlastnictví společnosti EVORADO IMPORT, a. s.

Krajský soud v Hradci Králové ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.

Nejvyšší soud též ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl podle věty první s odůvodněním, že předložil k posouzení otázky, vycházející z vlastní, vůči odvolacímu soudu odlišné, skutkové verze na rozhodné téma jeho aktivní legitimace k uplatnění předmětného nároku.

Přitom Nejvyšší soud shrnul skutkové i právní poměry, jež se staly v předchozím stadiu řízení určujícími; obojí je stěžovateli známo, a není třeba je znovu rekapitulovat.

Totéž platí - tím spíše - o obsahu stěžovatelovy ústavní stížnosti, rest námitkách v ní obsažených. Stěžovatel na jejich základě dovozuje, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecné soudy nedostály svým povinnostem dle a y a základních práv a svobod (dále jen " "), čímž zasáhly do jeho práv dle , a .

Ústavní soud je podle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu písm. d) y rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " ")].

Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy.

Stěžovatel se v ústavní stížnosti dovolává - jakožto ústavněprávního argumentu - porušení , jenž zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným způsobem u nezávislého a nestranného soudu.

Odtud vyvozované právo na spravedlivý proces - v jeho procesní větvi - stěžovateli nebylo upřeno potud, že se mu před obecnými soudy dostalo adekvátního postavení účastníka řízení, přičemž se nikterak nenaznačuje, že by neměl možnost využít svých procesních práv, vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní, resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

Ve větvi hmotněprávní pak zde platí, že ačkoli z neplyne garance rozhodnutí "správného", jsou pod jeho ochranou - v obecné rovině - situace, kdy interpretace podústavního práva, již obecné soudy zvolily, je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v doktríně a soudní praxi respektován, a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli, případně je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze o "přepjatém formalismu").

K rozhodné námitce - že obecné soudy chybně posoudily nedostatek aktivní legitimace stěžovatele, když dovodily, že ze správního rozhodnutí se nepodává údaj o ceně za čištění odpadních vod, resp. že vlastník ČOV nemohl svou pohledávku za žalovaným z titulu úhrady za čištění odpadních vod žalobkyni provozující ČOV postoupit, a že právo požadovat po žalovaném úhradu za čištění odpadních vod žalobkyni nezaložila ani nájemní smlouva - proto postačí (právě z uvedených hledisek ústavněprávního přezkumu) konstatovat, že v rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího takový (ústavněprávně rozhodný) výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění, spatřovat nelze. Oba soudy aplikovaly bezpochyby adekvátní podústavní právo, a z jejich rozhodnutí je zjevné, že nepominuly ani ty instrumenty posouzení, jichž se stěžovatel ve svých návrzích dovolával; okolnost, že je podle jeho názoru do právního posouzení nepromítly "správně", nemůže vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Obdobné je namístě vztáhnout i ke skutkové rovině sporu, neboť ani zde není žádného důvodu k závěru, že by soudy při formování skutkového základu věci zjevně, resp. svévolně pochybily, jestliže učiněná skutková zjištění mají seznatelné zakotvení v provedených důkazech, a jim odpovídající skutkové závěry byly ústavně přijatelným způsobem odůvodněny. Pro ingerenci Ústavního soudu přitom není postačujícím důvodem ani to, že by mohly v rozhodném směru přicházet v úvahu i skutkové závěry jiné; bylo již řečeno, že Ústavní soud není "superrervizní" instancí ve vztahu k obecným soudům, a zejména ne instancí skutkovou.

Podobně ohledně závěru, že stěžovatelovo dovolání nebylo přípustné, platí, že je Nejvyšší soud dostatečně objasnil, a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (proč nebyl uplatněn přípustný dovolací důvod dle ), a s tímto úsudkem nemá Ústavní soud důvod se neztotožnit. Z argumentace, vtělené do dovolání, se vskutku podává, že stěžovatel předestřel dovolacímu soudu k posouzení nikoliv otázku odpovídající právnímu posouzení věci, nýbrž oponoval posouzení skutkovému, jestliže právní názory odvolacího soudu kritizoval z pozic odlišných skutkových závěrů, odpovídajících jeho skutkové verzi.

Na podkladě výše řečeného je namístě uzavřít, že podmínky, za kterých soudy provedené řízení a jeho výsledek překračuje hranice ústavnosti, splněny nejsou; nelze dovodit ani excesivní odklon od výkladových nebo procesních standardů obecných soudů ani od zásad ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.

Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a podle ustanovení ji usnesením mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. října 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu