Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 2575/19

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky WWTP DKNL, s. r. o., se sídlem Luční 3055, Dvůr Králové nad Labem, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem Metodějova 450/7, Brno, proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 3. 2017 č. j. -351, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 9. 2017 č. j. -390 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019 č. j. -441, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje ( , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen " "), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle 36 odst. 1 d (dále jen " "). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Okresního soudu v Trutnově (dále jen "okresní soud"), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího soudu.

2. Z ústavní stížnosti a předložených listin se podává, že předmětem řízení před obecnými soudy byla žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala po žalovaném městu Dvůr Králové nad Labem (dále jen "žalovaný") zaplacení částky 3 229 167,80 Kč s příslušenstvím z titulu úplaty za provedené čištění odpadních vod.

3. Okresní soud shora označeným rozsudkem žalobu stěžovatelky zamítl. Krajský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost. Uvedl, že stěžovatelka dovolacímu soudu nepředložila žádnou právní otázku, jejíž řešení by mělo být přezkoumáváno v rámci dovolacího řízení. Námitky stěžovatelky se netýkají těch závěrů, na nichž odvolací soud založil závěry svého rozhodnutí. Poukázal přitom i na skutečnost, že se nejedná o jediné dovolání stěžovatelky, která se na Nejvyšší soud obrací opakovaně v obdobných právních sporech.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti závěrům obecných soudů o neplatnosti nájemních smluv a smluv o provozování čističky odpadních vod ze dne 29. 4. 2005 ve znění pozdějších dodatků. Další námitky stěžovatelky směřují k posouzení otázky úplaty za poskytované služby a jejím nárokům. Argumentuje přitom obdobným způsobem, jako ve věci vedené u Ústavního soudu pod

sp. zn.

či

.

5. Ústavní soud po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu . Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

6. Ústavní soud je dle článku 83 y soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) y]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. Oprávněn k zásahu je pouze v případech flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně kdy rozhodnutí představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoliv smysluplné odůvodnění.

7. Ústavní soud předně (a opakovaně) poukazuje na to, že nyní předkládaná ústavní stížnost není ojedinělým návrhem stěžovatelky, která se na Ústavní soud obrací v průběhu několika let opakovaně, prakticky v rámci téže problematiky. Již v usnesení

sp. zn.

ze dne 29. 10. 2015 či usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 10. 2015 dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost stěžovatelky je zjevně neopodstatněná. Jinak tomu není i v nyní posuzované věci. Ústavní soud uzavírá, že v rozhodnutích obecných soudu neshledal taková pochybení ústavněprávního rozměru (výkladový exces, nepředvídatelnost vydaného rozhodnutí, případně absenci logického a srozumitelného odůvodnění), která by odůvodňovala jeho zásah. Pokud jde o závěr dovolacího soudu, že stěžovatelčino dovolání nebylo přípustné, Ústavní soud uvádí, že Nejvyšší soud své závěry dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil (proč nebyl uplatněn přípustný dovolací důvod dle ). Nemá proto důvod se s tímto závěrem neztotožnit.

8. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. září 2019

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu