Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3092/2022

26 Cdo 3092/2022-232

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně E. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Hejdukem, advokátem se sídlem v Praze 5, Viktora Huga 377/4, proti žalované městské části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, zastoupené JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Medkova 913/48, o přezkum oprávněnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. května 2022, č. j. -207, takto:

Odůvodnění:

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 2022, č. j. -207, potvrdil rozsudek ze dne 9. února 2022, č. j. -170, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž se domáhala přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu tam specifikovaného bytu (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), kterou jí dala žalovaná 8. ledna 2020 (dále jen „Výpověď“), a rozhodl o nákladech řízení účastnic; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.

Dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “).

Vzhledem k použitým dovolacím námitkám je zapotřebí již na tomto místě zdůraznit, že vedle způsobilého dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci ( a 3 ) dovolatelka uplatnila rovněž nezpůsobilý důvod, jehož prostřednictvím vytkla soudům nižších stupňů vady řízení. Vady řízení, i kdyby byly dány, však přípustnost dovolání nezakládají.

Nad rámec řečeného dovolací soud přesto – pro úplnost – připomíná (ve vztahu k dovolatelčině námitce, že soudy nižších stupňů se „nevypořádaly s /jejími/ relevantními námitkami… proti oprávněnosti Výpovědi“), že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu (srov. rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve věcech V. d. H. versus Nizozemsko z 19. dubna 1994, stížnost č. 16034/90, R. T. versus Španělsko z 9. prosince 1994, stížnost č. 18390/91, H. versus Francie z 19. února 1998, stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I, a H. versus Finsko z 27. září 2001, stížnost č. 49684/99; shodné názory zastává i Ústavní soud České republiky – srov. např. odůvodnění nálezu z 11. května 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. 67/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a také nález z 12. února 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud dovodil, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře /a vyvracení/ jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná).

Ve vztahu k další uplatněné vadě řízení (představované námitkami, jimiž dovolatelka vytýkala odvolacímu soudu nedostatky ve zjišťování skutkového stavu věci) výjimečně také dodává, že z hlediska ustanovení věty druhé není právně významná každá vada řízení; relevantní jsou jen takové vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. O takovou vadu – vzhledem k posléze uvedenému výkladu – však v posuzovaném případě jít nemohlo.

K dovolacím námitkám podřaditelným pod (způsobilý) dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ( věta první ) lze uvést následující.

Účelem nájmu bytu je zajištění bytových potřeb nájemce ( , , ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“). Je to tedy primárně nájemce, který by měl pronajatý byt užívat. S nájemcem mohou v bytě bydlet i další osoby. Nájemce má právo přijímat do své domácnosti kohokoli ( o. z.), jedná-li se o osobu blízkou ( o. z.) nebo případ zvláštního zřetele hodný, nepotřebuje k tomu ani souhlas pronajímatele; přijetí jiné osoby může pronajímatel podmínit svým písemným souhlasem ( o. z.). Nájemce může dát byt i do podnájmu – v případě, že v bytě bydlí a podnajímá jen část bytu, k tomu nepotřebuje ani souhlas pronajímatele, jestliže si ho pronajímatel nevyhradil ( ve spojení s o. z.); nebydlí-li v něm ( o. z.), může byt (celý či jeho část) podnajmout jen se souhlasem pronajímatele. Z dikce o. z. vyplývá, že naplnění skutkové podstaty tohoto ustanovení je vázáno toliko na zjištění, že nájemce v bytě trvale bydlí. Za trvalé bydlení v bytě přitom nelze považovat jen jeho občasné návštěvy ani situace, kdy nájemce užívá byt pouze k občasnému přenocování či ke krátkodobým pobytům a zcela nebo převážně uspokojuje své bytové potřeby jinde. Jestliže soudy zjistí, že nájemce v bytě trvale nebydlí (a na „trvalost“ nemají vliv okolnosti přechodného charakteru), dále nezjišťují, zda tu jsou vážné důvody, pro které v bytě trvale nebydlí. Není povinností nájemce pronajatý byt užívat, v takovém případě ale, chce-li jej podnajmout, může tak učinit jen se souhlasem pronajímatele. Tyto teze mají oporu např. v rozsudcích Nejvyššího soudu z 18. prosince 2018, sp. zn. , uveřejněném pod č. 111/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále též jen „uveřejněné rozhodnutí“/, z 9. června 2020, sp. zn. , či z 9. června 2021, sp. zn. (na nějž odkázala i dovolatelka v dovolání), a dovolací soud se od nich neodklání – přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky – ani v poměrech souzené věci.

V posuzované věci dala žalovaná jako pronajímatelka dovolatelce jako nájemkyni Výpověď z nájmu předmětného bytu s odůvodněním, že hrubě porušila svoje povinnosti, jež jí ukládají ustanovení § 2274 a § 2275 o. z., a naplnila tak výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 2276 o. z., jelikož dala byt do podnájmu třetím osobám, aniž v něm sama bydlela a aniž k tomu měla její souhlas. Součástí zjištěného skutkového stavu věci přitom byla rovněž zjištění, že od roku 2014 dovolatelka užívala předmětný byt se svým tehdejším přítelem E. P., že postupně pobývala v bytě stále méně až v něm v průběhu roku 2018, kdy partnerský vztah s E. P. ukončila, zcela přestala bydlet, že E. P. v bytě ještě po část uvedeného roku bydlel, poté se z něj odstěhoval a i po svém odstěhování z bytu měl (a dosud má) do něj přístup (stále má od bytu klíče), příležitostně v něm nechával přenocovat, příp. na dobu několika dnů nebo i na týden přebývat své rodinné příslušníky, přátele a zaměstnance (podle svědkyně V. S. to takto činil ještě v druhé polovině roku 2019), staral se (a činí tak doposud) o jeho úklid a do současné doby také hradí žalované za dovolatelku nájemné z bytu. V řízení zároveň nebylo ani tvrzeno, natož prokázáno, že by žalovaná udělila dovolatelce souhlas s podnájmem bytu. Jestliže za tohoto stavu odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) uzavřel, že byl naplněn ve Výpovědi použitý výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. a/ ve spojení s § 2276 o. z., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.

Se zřetelem k řečenému pak nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat (navíc, jak bylo naznačeno shora, formou nezpůsobilé námitky, jejímž prostřednictvím dovolatelka ve skutečnosti uplatnila vadu řízení), že ani přes uvedení odpovídajících skutkových tvrzení a označení příslušných důkazních prostředků nezjišťoval, kdy přesně v roce 2018 se E. P. z předmětného bytu odstěhoval. Ze zjištěného skutkového stavu totiž vyplynulo, že i po svém odstěhování z bytu měl nadále zachovánu možnost jej užívat a že této možnosti také opakovaně využíval (na správnosti shora uvedeného závěru odvolacího soudu by se však nic nezměnilo, ani kdyby uvedenou možnost nevyužíval – stejně jako nájemce má také podnájemce právo, nikoli povinnost, najatou věc užívat) a je v této souvislosti nerozhodné, že tak napříště činil zejména krátkodobým ubytováváním třetích osob. S tím pak koresponduje také okolnost, že se do současné doby stará o úklid bytu a také z něj hradí za dovolatelku nájemné (zde dovolací soud jen pro úplnost podotýká, že i kdyby tyto platby ve skutečnosti neměly charakter podnájemného, jak je kvalifikoval soud prvního stupně, a dovolatelka by tedy přenechala byt do užívání E. P. bezúplatně, bylo by to – se zřetelem ke shora citované judikatuře – opět bez vlivu na celkový závěr odvolacího soudu o porušení dovolatelčiny povinnosti vyplývající pro ni jako nájemkyni bytu z ustanovení § 2275 o. z. /k tomu viz bod 14 odůvodnění uveřejněného rozhodnutí/). Jinými slovy řečeno, dovolatelka prokazatelně přenechala byt do užívání E. P. bez souhlasu žalované (pronajímatelky) i pro dobu, co v něm již trvale nebydlela (§ 2274, § 2275 o. z.) a tedy s ním ani netvořila (nemohla tvořit) společnou domácnost (ve smyslu § 2272 odst. 1 o. z.; k tomu viz též bod 13. odůvodnění uveřejněného rozhodnutí), přičemž tu evidentně nešlo jen o poskytnutí „určité přiměřené lhůty pro odstěhování bývalého partnera nájemce“, jak to v dovolání vykreslovala dovolatelka. Lze tudíž konstatovat, že existence ve Výpovědi uplatněného výpovědního důvodu byla v dané věci dostatečně spolehlivě prokázána i bez toho, že by v tomto konkrétním případě bylo zapotřebí ověřovat též pravdivost dovolatelčina tvrzení, že E. P. se z bytu odstěhoval v relativně krátké době (cca tří měsíců) po ukončení jejich partnerského vztahu.

Z uvedeného vyplývá, že otázky rozhodné pro právní posouzení věci byly již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil a důvod se od něj odchýlit v dané věci neshledal ani dovolací soud. Proto dovolání podle odmítl – se souhlasem všech členů senátu ( ) – pro nepřípustnost.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měl právo proti dovolatelce, jejíž dovolání bylo odmítnuto. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátkou nelze za účelné považovat proto, že žalovaná je městskou částí statutárního města, u níž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2017, sp. zn. , a ze 14. prosince 2021, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. 12. 2022

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu