Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2357/2022

21 Cdo 2357/2022-257

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a JUDr. Jiřího Doležílka v právní věci žalobce Z. K., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Pařilem, advokátem se sídlem v Brně, Škárová č. 809/16, proti žalované OKD, a. s. se sídlem v Karviné, Stonava č. 1077, IČO 05979277, zastoupené JUDr. RenatouKadlubcovou, advokátkou se sídlem v Českém Těšíně, Hradišťská č. 119, o 760 737 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2022, č. j. -226, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2022, č. j. -226, neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

V posuzovaném případě žalobce v dovolání nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , neboť podstatou dovolací argumentace žalobce je jeho nesouhlas s hodnocením provedených důkazů, zejména znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, a skutkovým závěrem, který na jejich podkladě odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) učinil o tom, že „znalci však nepostavili na jisto, že žalobce syndromem karpálních tunelů oboustranně (kdykoli) před 26. 7. 2013 skutečně onemocněl“ a že „za popsané situace žalovaná prokázala, že na straně žalobce došlo ke změně poměrů (spočívající v tom, že ke dni 26. 7. 2013 u něj bylo zjištěno obecné onemocnění – syndrom karpálních tunelů lehkého stupně oboustranně)“, namítá-li, že „k podstatné změně poměrů nedošlo“, resp. že „žalovaná neprokázala, že by u žalobce došlo k podstatné změně poměrů“, že „přestože byl u žalované vystaven riziku vibrací na horní končetiny a současně riziku lokální svalové zátěže končetin, neprováděla žalovaná u žalobce průběžné prohlídky zaměřené na kontrolu nemocí, které se s uvedeným rizikem pojí, tedy zejména na kontrolu vzniku syndromu karpálních tunelů, a neprovedla u žalobce v rámci vstupní, průběžné ani výstupní prohlídky EMG vyšetření“, že „syndrom karpálních tunelů mohl být přítomen ještě v době, kdy žalobce pracoval jako horník a kdy pracoval i s vibrujícími přístroji“ a „šlo o onemocnění, které mohlo vzniknout výkonem práce pro žalovanou“, a že žalobci za těchto okolností „nelze klást k tíži“, že „není možné prokázat příčinu a okamžik vzniku syndromu karpálního tunelu“.

Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ) totiž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. , uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými závěry odvolacího soudu, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení nezakládá předestřená otázka, „kdo nese důkazní břemeno ohledně prokázání a vyvracení existence obecného onemocnění, neprováděl-li zaměstnavatel průběžné lékařské prohlídky a výstupní lékařskou prohlídku zaměstnavatelem, ačkoliv byl zaměstnanec vystaven riziku vibrací s přenosem na horní končetiny a současně riziku lokální svalové zátěže končetin“, neboť na uvedené otázce rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud se v této souvislosti rozložením důkazního břemena nezabýval, vyšel-li ze závěru o tom, že „žalovaná prokázala, že na straně žalobce došlo ke změně poměrů (spočívající v tom, že ke dni 26. 7. 2013 u něj bylo zjištěno obecné onemocnění – syndrom karpálních tunelů lehkého stupně oboustranně)“.

Rozhodnutí odvolacího soudu je navíc v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (k otázce podstatné změny poměrů poškozeného, v důsledku níž se zaměstnavatel může úspěšně domáhat zrušení povinnosti platit poškozenému náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti, srov. například rozsudek býv. Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1978, sp. zn. , uveřejněný pod č. 29/1980 Sb. rozh. obč.; k možnosti zaměstnavatele domáhat se změny svých povinností, jestliže zhoršení zdravotního stavu není v příčinné souvislosti s utrpěným pracovním úrazem poškozeného a samo o sobě mu znemožňuje výkon práce, kterou konal před vznikem škody, srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 47/2003 v časopise Soudní judikatura, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 1999, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., dle něhož zaměstnavatel nemůže odpovídat za ztrátu na výdělku, která by byla vznikla, i kdyby následků pracovního úrazu nebylo).

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení (žalobce podal dovolání „v rozsahu výroku I, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně“, tedy i proti té části uvedeného výroku, kterým bylo rozhodnuto o potvrzení výroků rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení), není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 11. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu