Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1830/2022

-231

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce L. E., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2021, č. j. -191, takto:

I. Dovolání se odmítá.

částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 14. 4. 2021, č. j. -160, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 300 000 Kč s příslušenstvím.

Uvedené částky se žalobce domáhal z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky trestního řízení vedeného Policií České republiky pod sp. zn. KRPA-113962/TČ-2013-000078, a následně u Městského soudu v Praze pod sp. zn. .

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce ve výroku I v části, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I co do částky 100 000 Kč s příslušenstvím, i ve výroku II, a ve výroku II (rozsudku soudu odvolacího) včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, z části pro vady a z části jako nepřípustné, odmítl.

Dovolání trpí vadami v části, v níž dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že vychází z nesprávné úvahy o tom, že řízení nebylo stiženo průtahy a že napadené rozhodnutí je založené na nesprávném výkladu podmínek a kritérií obsažených v a 3 , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „OdpŠk“), cituje přitom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , neboť dovolatel nespecifikoval, jaké konkrétní úvahy odvolacího soudu se podle jeho názoru v tomto směru odchylují od kterého konkrétního řešení právní otázky přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). K projednání dovolání přitom nepostačuje pouhá citace textu ustanovení , aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ; rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ani námitky týkající průtahů v řízení, obsažené v bodě VI dovolání, tuto vadu neodstraňují, neboť zde dovolatel nijak konkrétně nebrojí proti závěru odvolacího soudu (který se ztotožnil se soudem prvního stupně) o tom, že v případě prodlevy od podání obžaloby do nařízení hlavního líčení nedošlo k žádnému pochybení, a naopak poukazuje toliko na obecné závěry judikatury Nejvyššího soudu týkající se rozlišování mezi nepřiměřenou délkou řízení a průtahy v řízení, na kterémžto posouzení však není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Dovolání tak ve shora označené části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady nebyly dovolatelem odstraněny.

Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. , nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. ).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Námitka dovolatele zpochybňující závěr odvolacího soudu, že předmětu (trestního – poznámka Nejvyššího soudu) řízení nelze v daném případě přisuzovat vyšší význam v případě osoby, která byla pravomocně odsouzena, nezakládá přípustnost dovolání podle právě citovaného , neboť odvolací soud se při posouzení této otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Dovolací soud sice setrvává na závěru akcentovaném dovolatelem, že u řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam (jako jsou např. věci trestní, věci péče o nezletilé, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života, nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně), se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka presumuje [srov. část IV, písm. d) stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“)], avšak zároveň zdůrazňuje, že ani typově zvýšený význam předmětu řízení bez dalšího nevylučuje, aby byl tento předpoklad, a to zejména ve vztahu k utrpěné újmě, umenšen, případně i vyloučen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. , či též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2017, sp. zn. , ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. , a ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. , uvedl, že „obecně lze souhlasit s tím, že v případě trestního řízení jde o věc typově významnou pro osobu obviněného, která negativně ovlivňuje a zatěžuje jeho osobní život, a z tohoto důvodu je třeba trvat na tom, aby trestní řízení proběhlo v co nejkratším čase. Přitom je však třeba mít stále na paměti, že smyslem kompenzačního řízení je odškodnit nemajetkovou újmu, která žalobci nepřiměřenou délkou řízení skutečně vznikla. Za určitých okolností lze přitom uzavřít, že nemajetková újma způsobená žalobci je tak nízké intenzity, že přiměřeným zadostiučiněním bude samotné konstatování porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. V každém řízení je proto třeba vždy zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může (ale nemusí) být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel trestného činu právě za délku trestního řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl i uložen trest. Trestní řízení je pouze logickým důsledkem trestné činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil“ (srov. dále i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 3. 2019, sp. zn. , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 3. 2019, sp. zn. ).

Přitom je třeba zdůraznit, že soudy nižších stupňů se zevrubně zabývaly významem předmětu řízení pro žalobce (srov. body 22–25 rozsudku soudu prvního stupně či bod 34 rozsudku soudu odvolacího), vzaly v úvahu konkrétní okolnosti dané věci (zejména právě to, že poškozený byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu) a teprve po tomto pečlivém zhodnocení došly k závěru, že řízení nelze přisuzovat zvýšený význam. Neodchýlily se tak ani od dovolatelem citovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2016, sp. zn. , publikovaného pod č. 222/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, neboť i v něm orgán ochrany ústavnosti výslovně připustil, že „pravomocné odsouzení za trestný čin je významnou skutečností při hodnocení újmy vzniklé nepřiměřenou délkou řízení“, pouze připomněl, že v některých případech nelze peněžní odškodnění (v přiměřené výši) zcela vyloučit, přičemž však ani o jeden ze zde zmíněných případů (viz bod 25 odůvodnění nálezu) v daném případě podle soudy učiněných skutkových zjištění ani podle tvrzení žalobce nešlo.

Dovolatelem v bodě V dovolání uvedená citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. , Stanoviska a dalších rozhodnutí Nejvyššího soudu, není přiléhavá, neboť v nich byla řešena možnost jiné kompenzace nepřiměřené délky trestního řízení uložením nižšího trestu (viz Stanovisko v části V.). Odvolací soud však v souzeném případě i s odkazem na dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, sp. zn. , uzavřel, že tato jiná forma kompenzace v posuzovaném trestním řízení nebyla žalobci poskytnuta, neboť v tomto trestním řízení nebylo vydáno rozhodnutí, v němž by bylo výslovně uvedeno, že uložený trest je mírnější právě proto, že soud přihlédl k okolnosti nepřiměřeně dlouhého řízení, včetně údaje o tom, o jakou část byl trest zmírněn právě v důsledku přihlédnutí k nepřiměřené délce řízení (viz bod 31 a 32 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Jestliže v bodě VI dovolání dále žalobce namítá, že postup soudů v posuzovaném řízení byl zmatečný a poukazuje přitom na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se potřeby zohlednění situace, kdy dojde ke zrušení rozhodnutí soudu z důvodu závažné vady spočívající především v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí nebo v nerespektování závazného právního názoru, je tato argumentace založena na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud, podle něhož ke zrušení prvního rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 8. 2016 odvolacím soudem došlo pouze pro odlišný právní názor soudu vyšší instance (bod 29 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Proto ani tato námitka nemůže založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1).

Ani námitka žalobce, že základním stavebním prvkem, na němž je vybudováno odškodnění nepřiměřené délky řízení, je subjektivní vnímání nejistoty žalobce ve smyslu významu věci a že ostatní skutečnosti jsou nižší úrovně (prezentovaná v doplnění dovolání ze dne 4. 1. 2022), nemůže vést k závěru o přípustnosti dovolání ve smyslu , neboť rozhodnutí odvolacího soudu takovou otázku neřeší, resp. jeho rozhodnutí na jejím řešení není založeno, nadto se z něj nepodává nic, co by tomuto přesvědčení žalobce odporovalo. V tomto směru je tak nepřípadná i citace rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 1989, ve věci Bock proti Spolkové republice Německo (č. stížnosti 11118/84) či nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. . Rovněž tak je nepřiléhavý odkaz dovolatele na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. , neboť ten se netýkal posouzení nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení, nýbrž za tzv. nezákonné trestní stíhání. Navíc je ovšem nutno poukázat na závěry Stanoviska (v jeho bodu IV), podle něhož je sice kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného kritériem velmi důležitým, avšak kritériem objektivním (který se tedy v zásadě neposuzuje z hlediska subjektivního vnímání účastníka řízení).

Vady řízení namítané žalobcem spočívající ve vykázání právního zástupce z jednání z toho důvodu, že si po opakované výzvě soudu odmítl nasadit respirátor či jiný ochranný prostředek dýchacích cest, nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což se v daném případě nestalo. Nejvyšší soud nicméně dodává, že pravomoc předsedy senátu nařídit nasazení respirátoru vyplývá z , který mu svěřuje širokou pravomoc řídit jednání a volit vhodná opatření k zajištění jeho účelu (k tomu viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2022, č. j. -38, či ze dne 21. 7. 2022, č. j. -28, dostupné na www.nssoud.cz).

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle věty první ve spojení s a a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle za jeden úkon ve výši 300 Kč [ ve spojení s ].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 12. 2022

JUDr. David Vláčil

předseda senátu