Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2660/2022

-331

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobce B. H., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se sídlem v Kolíně, Plynárenská 671, PSČ 280 02, proti žalovanému F. Š., bytem v XY, o zaplacení 151 504 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2021, č. j. -244, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Kolíně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 14. 12. 2020, č. j. -164, zamítl žalobu na zaplacení v záhlaví uvedené částky a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 10. 11. 2021, č. j. -244, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasně podaným dovoláním, jehož přípustnost spatřoval podle v tom, že napadené rozhodnutí závisí na posouzení otázky promlčení práva na náhradu škody způsobené advokátem, při jejímž řešení se odvolací soud dle názoru žalobce odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítal, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku počátku běhu promlčecí doby, a poukázal na judikaturu, podle níž subjektivní i objektivní promlčecí doba může začít plynout až poté, co vznikne škoda; v řešeném případě tedy ode dne 7. 7. 2014, kdy bylo žalobci vyplaceno odškodnění (a kdy mu zároveň nebyla vyplacena náhrada úroků z prodlení z důvodu pochybení advokáta, který úroky v původním řízení neuplatnil). Odvolací soud rovněž podle dovolatele nesprávně aplikoval přechodná ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, (dále také „o. z.“ či „nový “), neboť nárok na náhradu škody a promlčecí doba se měla posuzovat podle nového , nikoli podle právní úpravy , , ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále také „obč. zák.“), neboť promlčecí doba počala běžet 7. 7. 2014, tedy po účinnosti nového .

K počátku běhu subjektivní promlčecí doby pak dovolatel uvedl, že se o vzniku škody mohl dozvědět teprve po uplatnění všech řádných i mimořádných prostředků, včetně ústavní stížnosti; subjektivní promlčecí doba tak podle něj počala běžet až dnem vydání usnesení Ústavního soudu v původním řízení (tj. 15. 3. 2016). Odvolací soud se tak závěrem, že subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem vydání rozsudku soudu prvního stupně (6. 5. 2013), odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. . Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v řešené věci nelze dovozovat použití nového a že promlčecí dobu je třeba posuzovat dle dosavadní právní úpravy, neboť promlčení se týká nároku z období před platností nového , a nárok je tak promlčený. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl a uznal ho povinným nést náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „“. Po zjištění, že dovolání včas podala osoba oprávněná zastoupená advokátem ( ), Nejvyšší soud posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce není přípustné.

Odvolací soud se při posouzení otázky promlčení nároku na náhradu škody vůči advokátovi neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Pro posouzení otázky promlčení nároku žalobce na náhradu škody, která mu měla vzniknout tím, že žalovaný (advokát) v původním řízení, v němž žalobce zastupoval, neuplatnil také úroky z prodlení, bylo třeba nejprve posoudit, kterým právním předpisem se žalobcův nárok na náhradu škody (a jeho promlčení) řídí.

Podle § 3079 odst. 1 o. z. právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. , dospěl k závěru, že z ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. vyplývá pravidlo, podle něhož je v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné (viz také navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2022, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 9. 12. 2021, sp. zn.25 Cdo 866/2021, či usnesení ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. ).

Promítnuto do poměrů projednávané věci je třeba dospět k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody se řídí relevantními ustanoveními , , ve znění účinném do 31. 12. 2013. K porušení povinnosti advokáta spočívající v tom, že v řízení, v němž zastupoval žalobce, neuplatnil i úroky z prodlení, totiž došlo dne 2. 5. 2013, kdy bylo původní řízení koncentrováno (do té doby advokát úroky z prodlení mohl uplatnit), tedy před účinností nového . Ke stejnému závěru o aplikaci by bylo možné dospět i v případě, že by se porušení povinnosti advokáta posuzovalo jako porušení smluvní povinnosti plynoucí z příkazní smlouvy uzavřené mezi žalovaným jako advokátem a žalobcem jako klientem, a to v souladu s o. z., neboť předmětná příkazní smlouva byla uzavřena před účinností nového (v roce 2010, viz bod 19 rozsudku odvolacího soudu). Závěr odvolacího soudu o tom, že nárok žalobce na náhradu škody vůči žalovanému se řídí , je tak správný a v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu vztahující se k přechodným ustanovením nového . Skutečnost, že se nárok žalobce na náhradu škody posuzuje podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, má pak vliv i na samotné posouzení otázky běhu a délky promlčecí doby.

Rozhodnou právní úpravu pro posouzení otázky běhu promlčecí doby bylo třeba určit dle ustanovení § 3036 o. z., podle něhož se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti tohoto zákona. Z citovaného ustanovení vyplývá, že pokud se nárok na náhradu škody v řešeném případě řídí dle právních předpisů účinných do 31. 12. 2013, řídí se dle téže právní úpravy i lhůty a doby k jeho uplatnění. Odvolací soud tedy správně dospěl k závěru, že na otázku promlčení je v řešené věci třeba aplikovat ustanovení § 106 odst. 1 a 2 obč. zák., které pro právo na náhradu škody stanovuje subjektivní dvouletou (odst. 1) a objektivní tříletou (odst. 2) promlčecí dobu (pokud nejde o škodu způsobenou úmyslně).

Správný je pak i závěr odvolacího soudu o tom, že žalobcův nárok na náhradu škody byl ke dni podání žaloby (14. 3. 2019) promlčen, a to i přes to, že odvolací soud nesprávně určil počátek běhu promlčecí doby. S dovolatelem lze souhlasit potud, že objektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák. počala běžet ode dne 7. 7. 2014, kdy žalobci vznikla škoda, neboť oním dnem mu bylo vyplaceno odškodnění, v rámci něhož mu nebyly vyplaceny (žalovaným neuplatněné) úroky z prodlení. Objektivní promlčecí doba podle § 106 odst. 2 obč. zák. začíná běžet ode dne, kdy škoda vznikla, neboť podle ustálené rozhodovací praxepojem událost, z níž škoda vznikla (škodná událost), ve smyslu citovaného ustanovení zahrnuje nejen protiprávní jednání či právně kvalifikovanou událost, které vedly ke vzniku škody, ale i vznik škody samotné (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. , či rozsudek ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. , nebo rozsudek ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. ). Z uvedeného plyne, že tříletá objektivní promlčecí doba počala v řešené věci běžet dne 7. 7. 2014; ke dni 14. 3. 2019, kdy žalobce podal žalobu, tak byl jeho nárok promlčen. Vzhledem k závěru o uplynutí objektivní promlčecí doby ke dni podání žaloby pak pozbývá smysl zabývat se dovolatelovou argumentací k okamžiku počátku běhu subjektivní promlčecí doby.

Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku promlčení dovolatelova nároku na náhradu škody v souladu s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a to i přes dílčí pochybení spočívající v nesprávném určení počátku běhu promlčecí doby, které však nemělo v řešené věci vliv na správný závěr o promlčení žalobcova nároku.

Dovolání žalobce tak není přípustné a Nejvyšší soud jej v souladu s odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. 11. 2022

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu