Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 2448/2022

33 Cdo 2448/2022-438

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudů JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce M. V., bytem XY, zastoupeného Mgr. Ladislavem Drhou, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 802/56, proti žalované E. B., bytem XY, zastoupené JUDr. Janem Brožem, advokátem se sídlem Praha 2, Sokolská 1788/60, o 154 613 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. -358, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 196 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Jana Brože.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 2. 2019, č. j. -275, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 154 613 Kč se zákonným ročním úrokem z prodlení ve výši 7,05% od 23. 5. 2016 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 11. 2019, č. j. -358, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 154 613 Kč s 7,05% úrokem z prodlení od 23. 5. 2016 do zaplacení, se zamítá (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).

Soudy obou stupňů vyšly ze stejných skutkových zjištění, že K. M. na základě smlouvy o poskytování právní pomoci zastupoval žalovanou jako advokát v soudním řízení do 1. 11. 2013, poté z důvodu, že měl pozastavený výkon advokacie, jako obecný zmocněnec. Za poskytnuté právní služby vyúčtoval odměnu 154 613 Kč, žalovanou vyzval k úhradě a pohledávku postoupil žalobci, což žalované oznámil.

Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že žalovaná uzavřela s předchůdcem žalobce příkazní smlouvu podle , , ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), podle níž se advokát K. M. zavázal poskytovat žalované právní služby spočívající v jejím zastupování v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. . Z důvodu pozastavení výkonu advokacie a následného vyškrtnutí ze seznamu advokátů jeho závazek zastupovat žalovanou v dotyčném řízení pro nemožnost plnění zanikl ( obč. zák.), tudíž právní vztah ze zaniklé smlouvy bylo třeba vypořádat podle a násl. obč. zák., tedy vrátit plnění z právního důvodu, který odpadl. Protože se toto právo promlčuje ve dvouleté promlčecí době, jejíž běh započal okamžikem, kdy došlo k pozastavení výkonu advokacie (1. 11. 2013), a protože žaloba byla podána po jejím uplynutí (dne 4. 7. 2016), shledal odvolací soud důvodnou žalovanou uplatněnou námitku promlčení. Výkon tohoto práva neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť bylo výlučně na dotyčném advokátovi, aby jako osoba práva znalá svůj nárok včas uplatnil, přičemž žalovaná neučinila nic, čím by možnost uplatnění nároku znemožnila či znesnadnila. Odvolací soud z uvedených důvodů neshledal žalobu opodstatněnou.

Věc byla následně s dovoláním žalobce předložena Nejvyššímu soudu (vedeno pod sp. zn. ), který zkoumal, zda jde o řádně podané dovolání. Vyšel z toho, že podání (datované dne 14. 2. 2020) obsahující dovolání sepsané advokátem žalobce Mgr. Ladislavem Drhou bylo soudu doručeno v elektronické podobě prostřednictvím ISDS z datové schránky právnické osoby (Ladislav Drha, advokátní kancelář s.r.o.). Podle záznamu o ověření elektronického podání (č.l. 370 spisu) nebylo zmíněné podání opatřeno uznávaným elektronickým podpisem podatele ( , , ve znění pozdějších předpisů, dále jen „ “), přičemž se neuplatní ani fikce podpisu ( věta druhá ), neboť nejde o podání učiněné držitelem datové schránky, z níž bylo odesláno. Uvedené brání tomu, aby o podání ze dne 14. 2. 2020 mohl Nejvyšší soud jednat a rozhodnout, neboť podle písemné podání obsahující návrh ve věci samé učiněné telefaxem nebo v elektronické podobě je třeba nejpozději do 3 dnů doplnit předložením jeho originálu, případně písemným podáním shodného znění; k těmto podáním, pokud nebyla ve stanovené lhůtě doplněna, soud nepřihlíží (k tomu srov. stanovisko pléna Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2017, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 1/2017). O tom byli účastníci Nejvyšším soudem vyrozuměni dne 29. 6. 2021.

Ústavní soud nálezem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. , rozhodl, že vyrozuměním ze dne 29. 6. 2021, č. j. -45, jímž Nejvyšší soud odmítl jednat a rozhodnout o dovolání stěžovatele ze dne 14. 2. 2020 podanému proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2019, č. j. -358, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo žalobce na soudní ochranu podle d, zakázal Nejvyššímu soudu, aby pokračoval v tomto jiném zásahu, a přikázal mu, aby zástupce žalobce případně vyzval k odstranění vad dovolání stěžovatele ze dne 14. 2. 2020 a rozhodl o něm.

Přestože Ústavní soud shledal věcně správným v dotyčném vyrozumění obsažený závěr Nejvyššího soudu, že advokát měl podat dovolání stěžovatele prostřednictvím své datové schránky podnikající fyzické osoby, jeho postup spočívající v odmítnutí projednání předmětného dovolání neshledal ústavně konformním.

Dovolací soud k tomu uvádí, že již žalobce (či jeho zástupce) k odstranění „vad dovolání“ nevyzýval, neboť takový procesní postup nemůže nedostatek dotyčného podání dodatečně zhojit. Vázán pokynem Ústavního soudu dotyčné dovolání projednal podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „ ), přičemž se nejprve zabýval jeho přípustností.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud ( ).

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly v rozhodování dovolacího soudu doposud vyřešeny. Otázky, jež předkládá k dovolacímu přezkumu, jsou:

1) Je-li v průběhu poskytování právních služeb dle zákona o advokacii (tj. během probíhajícího soudního řízení) na základě smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi advokátem a klientem tato smlouva ukončena ex nunc (výpovědí, dohodou, odstoupením či pozastavením činnosti advokáta), mění se nárok advokáta na zaplacení jeho odměny za právní služby poskytnuté v době trvání smlouvy (vypočtené dle § 7a § 11 advokátního tarifu a nejde přitom o cílovou odměnu, která není v době skončení známa) na nárok na vydání bezdůvodného obohacení za období od uzavření smlouvy do skončení právního zastoupení advokátem? 2) Mění se nárok advokáta na odměnu vyplývající ze smlouvy o poskytování právních služeb, která je ukončena v průběhu soudního řízení, v plnění nemožné, jestliže z žádné smlouvy ani právního předpisu nevyplývá povinnost advokáta zastupovat klienta v soudním řízení až do jeho pravomocného skončení?3) Nastává subjektivní nemožnost plnění smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi advokátem a klientem a následně i její zánik, jestliže si advokát v průběhu plnění smlouvy pozastaví činnost z důvodů zdravotních, avšak nakonec dokončí zastupování v témže soudním řízení s týmiž účastníky alespoň jako obecný zmocněnec a nikoliv již jako advokát?4) Jaký je okamžik počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jestliže si advokát dočasně pozastaví výkon advokacie ze zdravotních důvodů? Je možné stanovit okamžik počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání bezdůvodného obohacení až jako okamžik, kdy advokátovi zaniklo oprávnění k výkonu advokacie (tj. okamžikem vyškrtnutí ze seznamu advokátů) ve smyslu ust. , o advokacii? Jaký okamžik je nutno považovat za okamžik prokázané a skutečné (tedy nikoliv pouze předpokládané) vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení?

Současně má dovolatel za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy.

Dovolání není přípustné.

Žalobcem jako dosud neřešená otázka „změny nároku na bezdůvodné obohacení“ v souvislosti s ukončením smlouvy o poskytování právních služeb jinak než splněním, přípustnost dovolání nezakládá, neboť jde o otázku dovolacím soudem již vyřešenou. V rozsudku ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud shrnul, že zánik závazkového právního vztahu založeného smlouvou o poskytování právních služeb, která je (typově) smlouvou příkazní ( a násl. obč. zák.), se řídí jednak speciálními zákony (zde ), jednak – chybí-li zvláštní úprava – obecným právním předpisem, jímž je . Otázkou vzniku práva na odměnu advokáta v případě zániku příkazní smlouvy splněním ( , obč. zák.) se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. . Právo na odměnu (podílovou nebo mimosmluvní) v situaci, kdy advokát (platně) odstoupil od příkazní smlouvy poté, co ve prospěch klienta vykonal úkony právní pomoci, řešil Nejvyšší soud (za účinnosti , o advokacii, a , o odměnách advokátů a komerčních právníků za poskytování právní pomoci) v rozsudku ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. . V rozsudku ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. , Nejvyšší soud vysvětlil, že při zániku smlouvy o poskytování právních služeb odvoláním příkazce ( , , obč. zák.) se nárok na odměnu advokáta vypořádá podle obč. zák. s přihlédnutím k obč. zák.; „nelze totiž přehlédnout, že plnění ze zrušené smlouvy je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení definovaných obč. zák. Jejím důsledkem je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vydat vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli“. V rozsudku ze dne 26. 11. 2014, sp.zn. , se Nejvyšší soud zabýval způsobem vypořádání nároků stran v případě, kdy právní vztah založený smlouvou o poskytování právních služeb zanikl tím, že plnění (poskytování právních služeb) advokáta se stalo nemožným, přičemž dovodil, že následná nemožnost plnění způsobuje zánik povinnosti dlužníka (zde advokáta) plnit, a to ze zákona, přičemž závazek plnit zanikne okamžikem, kdy nemožnost plnění nastala, tj. ex nunc. Právní vztah ze zaniklé smlouvy o poskytování právních služeb je potom namístě vypořádat podle ust. a násl. obč. zák. Advokát do zániku závazkového právního vztahu založeného příkazní smlouvou poskytoval klientovi právní služby, za což by měl – bez ohledu na výsledek sporu (srov. obč. zák.) právo na odměnu ( , , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/). Žalobcovo plnění se v okamžiku zániku závazku stalo plněním z právního důvodu, který odpadl ( obč. zák.), a protože vzájemné plnění ve smyslu obč. zák. nepřipadá v úvahu, má advokát právo na finanční ekvivalent výkonů rovnající se odměně za zastupování včetně paušálních náhrad hotových výloh, náhrad za promeškaný čas a náhrady za daň z přidané hodnoty podle advokátního tarifu.

Prosazuje-li dovolatel, že příkazníku v projednávané věci přísluší odměna, přehlíží, že (vyjma nejčastějšího případu, kdy odměna náleží za provedení činností, které jsou předmětem příkazu) právní úprava (§ 732 obč. zák.) právo na odměnu spojuje výlučně se zánikem příkazní smlouvy odvoláním, nebo tehdy, bylo-li dokončení příkazního jednání zmařeno náhodou, ke které nedal příkazník podnět, což není případ souzené věci. Argumentuje-li dovolatel tím, že v dotyčných Nejvyšším soudem řešených věcech (na rozdíl od projednávané věci) strany ve smlouvě sjednaly cílovou či smluvní odměnu za poskytování právních služeb, pomíjí, že určujícím pro způsob vypořádání stran po zániku závazku byla absence dohody o způsobu určení odměny pro takový případ, nikoliv způsob jejího určení pro případ provedení činnosti dle smlouvy (splnění).

Na otázce, zda se nárok advokáta na odměnu vyplývající ze smlouvy o poskytování právních služeb, která je ukončena v průběhu soudního řízení, mění v plnění nemožné, jestliže z žádné smlouvy ani právního předpisu nevyplývá povinnost advokáta zastupovat klienta v soudním řízení až do jeho pravomocného skončení, není napadené rozhodnutí založeno.

V souvislosti s formulací otázky, zda nastává subjektivní nemožnost plnění smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi advokátem a klientem a následně i její zánik, jestliže si advokát v průběhu plnění smlouvy pozastaví činnost z důvodů zdravotních, avšak nakonec dokončí zastupování v témže soudním řízení s týmiž účastníky alespoň jako obecný zmocněnec a nikoliv již jako advokát, dovolatel pomíjí, že zastupování žalované K. M. jako obecným zmocněncem v době, kdy nebyl oprávněn jako advokát poskytovat právní služby, plněním vyplývajícím ze smlouvy o poskytování právních služeb nebylo. Argumentace dovolatele se tak míjí s právním i skutkovým posouzením věci odvolacím soudem. Kromě toho - ač namítá, že „výklad odvolacího soudu ohledně nemožnosti plnění“ je v rozporu s ustálenou judikaturou, žádnou takovou judikaturu neuvádí.

Přípustnost dovolání nezakládá otázka počátku běhu promlčecí doby nároku na vydání bezdůvodného obohacení, jejímž prostřednictvím žalobce prosazuje, že by tímto okamžikem mohl být zánik jeho oprávnění k výkonu advokacie, nikoliv dočasné pozastavení výkonu advokacie.

Obecně platí, že nárok na vydání majetkového prospěchu získaného plněním z právního důvodu, který odpadl (§ 451 odst. 2 obč. zák.), případně nárok na vrácení vzájemného plnění (§ 457 obč. zák.) ze zaniklé příkazní smlouvy, vzniká okamžikem, kdy byla příkazní smlouva zrušena. Pro určení počátku promlčecí doby ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. stanoví pouze, že právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu se promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že byl majetkový prospěch neoprávněně získán a kdo jej získal. Bližší hlediska k tomu, jak chápat a vykládat skutečnost dovědění se o získání majetkového prospěchu a o tom, kdo jej získal, zákon ani důvodová zpráva neuvádějí. Vzhledem k této obecné formulaci zákonného předpokladu k započetí běhu promlčecí doby podle uvedeného ustanovení § 107 odst. 1 obč. zák. nelze skutečnost dovědění se o získání majetkového prospěchu a o tom, kdo jej získal, spojovat vždy jen s určitými způsoby a okolnostmi získání vědomosti o těchto uvedených skutečnostech. Rozhodující je vždy zjištění skutečného stavu věci v konkrétním případě (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 10. 6. 1975, sp. zn. ).

Dovodil-li odvolací soud v projednávané věci, že dvouletá subjektivní promlčecí doba počala běžet okamžikem, kdy se advokát K. M. dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, tedy v okamžiku, kdy se dozvěděl, že má pozastavený výkon advokacie, k čemuž muselo dojít v době od 1. 11. 2013 do 21. 1. 2014, kdy přijal (nové) zmocnění k zastupování žalované jako obecný zmocněnec, pak se od výše uvedených závěrů neodchýlil. Z řečeného rovněž vyplývá, že se neprosadí tvrzení žalobce, který okamžik počátku běhu promlčecí lhůty nároku na vydání bezdůvodného obohacení spojuje až s okamžikem zániku oprávnění k výkonu advokacie jeho předchůdce (tj. okamžikem jeho vyškrtnutí ze seznamu advokátů) ve smyslu ust. , o advokacii.

Přípustnost dovolání nezakládá námitka dovolatele, že se odvolací soud při hodnocení souladu námitky promlčení s dobrými mravy odchýlil od ustálené judikatury.

Výkladem ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve vazbě na dobré mravy se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval, přičemž dospěl k následujícím (judikatorně ustáleným) závěrům:

Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. , a rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Za výkon práva v rozporu s dobrými mravy lze považovat pouze takové jednání, jehož cílem není dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. , a R 15/2015 citovaný výše).

Z toho, že argumentem rozporu s dobrými mravy má být odepřen výkon práva, vyplývá, že odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními, a že musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují – v konkrétním případě – závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 16/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a R 15/2015 citovaný výše).

Dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Závěr odvolacího soudu, že námitka promlčení vznesená žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, je s výše citovanými závěry v souladu. Nebylo zpochybněno, že právní vztah ze smlouvy o poskytování právních služeb v důsledku pozastavení výkonu advokacie skončil. Byť se předchůdce žalobce - advokát K. M. dohodl s žalovanou, že ji i nadále bude v dotyčném řízení zastupovat jako obecný zmocněnec (ač nebyl oprávněn poskytovat právní služby), s tím, že odměnu za zastupování vyúčtuje až po skončení řízení, a zároveň žalovanou ubezpečil, že v případě neúspěchu ve sporu jí poskytne slevu, měl si být jako osoba odborně způsobilá vědom běhu subjektivní promlčecí lhůty nároku na vypořádání vztahu ze smlouvy o poskytování právních služeb. Odvolací soud správně vzal v úvahu, že žalovaná neučinila nic, čím by předchůdci žalobce znemožnila či znesnadnila nárok uplatnit včas. Za znemožnění včasného uplatnění nároku nelze považovat to, že aprobovala nabídku K. M., že jí vyúčtování předloží až po skončení řízení. Za daných okolností nelze uplynutí promlčecí doby považovat ani za nezaviněné, neboť žalovaná svým jednáním v možnosti jeho včasného uplatnění nebránila. Okolnost, že aprobovala návrh předchůdce žalobce na pozdější vyúčtování poskytnutých služeb, neznamená, že by jednala v rozporu s dobrými mravy tím, že se posléze v řízení vůči žalobci bránila námitkou promlčení. Lze shrnout, že nebyly zjištěny žádné okolnosti, jež by mohly omluvit neuplatnění nároku včas (před uplynutím promlčecí doby), nebo které by svědčily pro závěr, že vznesená námitka promlčení je výrazem zneužití práva na úkor druhého účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 16. 11. 2022

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu