Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 480/2022

23 Cdo 480/2022-229

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně D. B., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Hráčkem, advokátem se sídlem v Luhačovicích, Slunná 833, proti žalovanému J. B., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Rašovským, advokátem se sídlem v Brně, Skřivanova 337/7, o určení velikosti spoluvlastnických podílů, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 8. 2021, č. j. -186, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně

je povinna

zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho právního zástupce.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení domáhala určení, že její spoluvlastnický podíl k nemovitosti – stavby bez č.p./č.e., stojící na pozemku parc. č. XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY – tvoří id. ¼ celku, spoluvlastnický podíl žalovaného ke stejné nemovitosti tvoří id. ¼ celku a spoluvlastnický podíl P. B., narozeného XY (který v řízení před okresním soudem vystupoval jako druhý žalovaný) ke stejné nemovitosti tvoří id. ½ celku. Žalobu odůvodnila tím, že dne 5. 6. 2008 uzavřela s žalovaným, jako se svým tehdejším manželem, dohodu o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „sporná dohoda“), na jejímž základě připadl žalovanému ze společného jmění podíl na předmětné nemovitosti v rozsahu ½ z celku. Dle žalobkyně je však tato dohoda absolutně neplatná, neboť jí uzavřela nesvobodně pod vlivem výhružek ze strany žalovaného.

Okresní soud v Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 6. 8. 2019, č. j. -128, určil, že spoluvlastnický podíl žalobkyně na předmětné nemovitosti tvoří id. ¼ (výrok I), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 38 000 Kč (výrok II) a rozhodl, že ve vztahu k druhému žalovanému se žalobkyni náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok III).

Doplňujícím rozsudkem ze dne 27. 4. 2021, č. j. -160, soud prvního stupně určil, že podíl žalovaného na předmětné nemovitosti tvoří id. ¼ (výrok I), žalobu vůči druhému žalovanému zamítl (výrok II), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku částku 1 050 Kč (výrok III) a vůči druhému žalovanému nepřiznal žalobkyni právo na náhradu nákladů řízení o vydání doplňujícího rozsudku (výrok IV).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba na určení, že spoluvlastnický podíl žalobkyně k předmětné nemovitosti tvoří id. ¼, se zamítá (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále změnil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba na určení, že podíl žalovaného na předmětné nemovitosti tvoří id. ¼, se zamítá (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi žalobkyní a žalovaným před soudy obou stupňů (výrok III rozsudku odvolacího soudu).

Rozsudek odvolacího soudu napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, ve kterém namítla, že odvolací soud při posuzování otázky existence bezprávné výhružky nezohlednil, že žalovaný na žalobkyni vyvíjel nátlak dlouhodobě a to jak za pomoci fyzického donucení, tak nátlaku psychického a ekonomického. Žalobkyně zejména poukazovala na to, že žalovaný již od roku 2005 na základě domnělé nevěry žalobkyně podmiňoval další setrvání v manželství ekonomickými ústupky žalobkyně. Dle žalobkyně veškerá tato jednání měla být zahrnuta do posouzení, zda při uzavření předmětné dohody jednala na základě své svobodné vůle. Žalobkyně je toho názoru, že obdobný případ, ve kterém by bezprávná výhružka měla dlouhodobý charakter, nebyl doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešen. V návaznosti na to žalobkyně namítla, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu nesprávně vyžaduje pro závěr o vyloučení svobody vůle na základě bezprávní výhružky existenci nátlaku, který by byl na hranici trestné činnosti a nebere v potaz, že nátlak u různých osob může mít jiné důsledky a i méně závažný nátlak v konkrétním případě může způsobit nesvobodu vůle.

Dále žalobkyně namítla, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkaz lékařskou zprávou ze dne 21. 11. 2005, tak, že se jedná pouze o potvrzení zdravotního stavu žalobkyně, a nikoliv důkaz o fyzickém napadení žalovaným. Odvolací soud dle žalobkyně taktéž nesprávně přihlížel k obsahu rozvodového spisu, z něhož dovodil závěr, že rozvrat manželství byl dovršen mimomanželskou známostí žalobkyně. Uvedený závěr je dle žalobkyně zavádějící, neboť se netýkal období, kdy byla sporná dohoda uzavřena. Naopak dle žalobkyně odvolací soud nepřihlédl ke všem provedeným důkazům, z nichž mělo vyplývat, že intenzita jednání žalovaného byla natolik závažná, že vzbuzovala u žalobkyně důvodný pocit strachu z žalovaného.

Žalobkyně následně namítla, že ačkoliv odvolací soud uvedl, že vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přesto z jednotlivých důkazů provedených soudem prvního stupně vyvodil jiné skutkové závěry. Rozsudek odvolacího soudu pak dle žalobkyně je nepředvídatelný, resp. překvapivý a je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. , neboť odvolací soud současně s tím neprovedl opětovně dokazování. V této souvislosti žalobkyně zdůraznila, že odvolací soud oproti soudu prvního stupně jinak hodnotil věrohodnost výpovědi svědka J. B., čímž se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. .

Konečně žalobkyně v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně určil tarifní hodnotu pro výpočet náhrady mimosmluvní odměny dle , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), místo toho, aby jako soud prvního stupně postupoval dle téhož zákona.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s posouzením věci odvolacím soudem, které se dle jeho názoru neodchyluje od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Žalobkyně zároveň dle názoru žalovaného nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání a její jednotlivé námitky představují polemiku s hodnocením důkazů. Dovolání by tak dle jeho názoru mělo být odmítnuto.

Vzhledem ke skutečnosti, že právní osud jednotlivých spoluvlastnických podílů se posuzuje samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2008, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. , ze dne 30. 8. 2011, sp. zn. , či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. ), Nejvyšší soud předesílá, že podáním odvolání ze strany žalovaného nebyla dotčena právní moc rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobkyní a P. B., jako (původně) druhým žalovaným. V tomto rozsahu tak byla věc pravomocně skončena ( ).

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas ( ) a osobou k tomu oprávněnou ( ). Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Ve vztahu k otázce, jaké skutečnosti jsou způsobilé vyloučit svobodu vůle při právním jednání, je rozhodovací praxe dovolacího soudu dlouhodobě ustálena v názoru, že o svobodný právní úkon nejde v případě, kdy tento úkon byl učiněn v důsledku přímého fyzického donucení, a dále tehdy, byl-li právní úkon učiněn v důsledku psychického donucení, zejména bezprávné výhrůžky. Každý psychický nátlak (psychické donucení) ovšem nelze považovat za nepřípustný. O bezprávnou výhrůžku jde tehdy, jestliže osoba vykonávající psychický nátlak hrozí něčím, co není oprávněna učinit (např. hrozbou ublížení na zdraví, hrozbou značné škody na majetku apod.), nebo vyhrožuje tím, co by sice byla oprávněna učinit, avšak prostřednictvím výhrůžky si vynucuje něco, k čemu být použita nesmí (např. jednajícímu je vyhrožováno, že musí uzavřít určitou smlouvu, jinak že bude příslušným orgánům oznámen jako pachatel trestného činu, který skutečně spáchal). Přitom není třeba, aby cíl, který je sledován použitím bezprávné výhrůžky, byl sám protiprávní. Musí jít také o výhrůžku takového druhu a takové intenzity, aby podle okolností a povahy konkrétního případu u toho, vůči komu jí bylo použito, vzbudila důvodnou bázeň. Konečně musí být bezprávná výhrůžka adresována tomu, jehož právní úkon (nyní právní jednání) se vynucuje, nebo osobám jemu blízkým (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998 sp. zn. ). Hrozí-li však někdo tím, co je oprávněn provést a čím je oprávněn hrozit za tím účelem, aby druhou stranu přiměl k určitému jednání, nejde o bezprávnou výhrůžku, ale o oprávněný nátlak, který nemůže být důvodem neplatnosti právního úkonu uzavřeného pod jeho vlivem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007 sp. zn. );

V nyní posuzovaném případě se odvolací soud od výše uvedené rozhodovací praxe neodchýlil, pokud dospěl k závěru, že nátlak žalovaného vůči žalobkyni spočívající v tom, že uzavřením sporné dohody podmiňoval další setrvání v manželství a v upozornění na možnost vleklého a nákladného rozvodového řízení, nepředstavuje bezprávnou výhružku, ale jde o oprávněný nátlak mající oporu v zákoně. Ke zpochybnění uvedeného závěru přitom nelze dojít ani na základě námitky žalobkyně, že nátlak žalovaného vůči žalobkyni měl dlouhodobější charakter, neboť tato skutečnost nijak nesvědčí o tom, zda takový nátlak byl oprávněný či nikoliv. Vzhledem k tomu příslušná námitka žalobkyně přípustnost dovolání ve smyslu nezakládá.

Nelze ani přisvědčit námitce žalobkyně, že ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu neumožňuje za bezprávnou výhružkou posoudit jiné jednání, než které je na samé hranici trestné činnosti. Naopak výše citovaná rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyžaduje, aby závěr o existenci bezprávné výhružky zohledňoval konkrétní okolnosti případu, přičemž posouzení bezprávnosti výhružky není nijak omezeno pouze na jednání, která mají charakter trestného činu. Uvedená námitka žalobkyně proto rovněž nemůže ve smyslu založit přípustnost dovolání.

Skutečnost, že žalobkyně uzavřela spornou dohodu v důsledku hrozby fyzického násilí ze strany žalobce, ze skutkových zjištění soudů nevyplývá. Namítá-li žalobkyně na tomto základě, že byla vyloučena její svoboda vůle při uzavírání sporné dohody, staví své odlišné právní hodnocení na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud, a jedná se tak ve skutečnosti o námitku vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Nejvyšší soud přitom již mnohokrát judikoval, že námitky dovolatele k hodnocení důkazů odvolacím soudem a ke skutkovým zjištěním a skutkovým závěrům soudu, tedy námitky, jimiž je namítán rozpor mezi skutkovými zjištěními (závěry) a právním posouzením věci nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle Skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení ) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2017, sp. zn. , ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. , či ze dne 11. 6. 2020, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání ve smyslu nemohou založit ani námitky žalobkyně, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil důkaz lékařskou zprávou ze dne ze dne 21. 11. 2005, vyvodil nesprávné závěry z rozvodového spisu žalobkyně a žalovaného a nepřihlížel ke všem provedeným důkazům, neboť i v jejich případě jde o námitky vůči hodnocení důkazů odvolacím soudem, respektive jedná se o námitky vůči jím učiněným skutkovým zjištěním, které jak bylo poznamenáno výše, nepředstavují způsobilý dovolací důvod.

Dovolací soud rovněž neshledává, že by napadený rozsudek představoval překvapivé rozhodnutí, neboť nepředvídatelným, resp. překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. O překvapivé rozhodnutí jde pouze tehdy, jestliže odvolací soud založí své rozhodnutí na skutečnostech, které účastníkům nebo některému z nich nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je podle dosavadních výsledků řízení za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Překvapivé tak není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. ). O takový případ v dané věci zjevně nešlo. Odvolací soud nedospěl k odlišným skutkovým zjištěním oproti soudu prvního stupně a ani jinak nehodnotil věrohodnost výpovědi svědka J. B., jak se domnívá žalobkyně. Rozdílnost posouzení věci odvolacím soudem totiž spočívala v závěru, že nátlak žalovaného vůči žalobkyni byl oprávněný, a jeho intenzita tak nemohla založit závěr o nesvobodě vůle žalobkyně při uzavření sporné dohody. Uvedený závěr přitom představuje právní hodnocení zjištěných skutkových okolností případu. Za dané situace proto nevyvstala ani potřeba, aby odvolací soud v souladu s ustanovením opětovně prováděl dokazování.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně směřující proti výroku I a II rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení odmítl.

V projednávané věci žalobkyně dovoláním napadla rozsudek odvolacího soudu i ve výroku II, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Takové dovolání je však podle nepřípustné, proto je také v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl.

Žalobkyně v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , však dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na výše uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně povinnosti, které jí ukládá toto rozhodnutí, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 10. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.

předseda senátu