Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2442/2022

22 Cdo 2442/2022-173

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně E. L., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Hanou Havelkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Jaltská 7, proti žalovanému M. L., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému JUDr. Veronikou Vlkovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, T. G. Masaryka 883/53, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2022, č. j. -140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

III. Návrh žalobkyně na odklad právní moci usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 6. 2022, č. j. -140, se zamítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Karlových Varech (dále jen jako „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 24. 2. 2020, č. j. -48, zamítl námitku nedostatku pravomoci českých soudů.

Krajský soud v Plzni (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalovaného usnesením ze dne 20. 6. 2022, č. j. -140, ve výroku I usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že řízení o vypořádání společného jmění manželů zastavil. Rozhodl také o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II).

Proti usnesení odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Uvádí, že rozhodnutí je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, potažmo odvolací soud při řešení této právní otázky nerespektoval závazný právní názor Nejvyšší soudu vyjádřený v usnesení ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v projednávané věci není dána pravomoc soudů České republiky v řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení.

Žalobkyně se předně neztotožňuje se skutkovým zjištěními odvolacího soudu, která se vztahují k otázce bydliště účastníků řízení (jež jsou oba občany Ruské federace) ke dni zániku jejich společného jmění, tedy ke dni 6. 6. 2016. Odvolací soud na základě těchto skutkových zjištění uzavřel, že k tomuto dni měl žalovaný bydliště na území Ruské federace a žalobkyně na území České republiky, a proto je ve smyslu čl. 25 odst. 5 ve spojení s čl. 25 odst. 1 Smlouvy mezi Československou socialistickou republikou a Svazem sovětských socialistických republik o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních, jež byla publikována vyhláškou ministerstva zahraničních věcí č. 95/1983 Sb. (dále „Smlouva“), k řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení dána pravomoc soudů Ruské federace. Dovolatelka namítá, že odvolací soud při řešení otázky bydliště účastníků řízení k rozhodnému dni vyšel z nesprávně zjištěného skutkového stavu.

Dovolatelka má za to, že účastníci řízení měli ke dni zániku jejich společného jmění společné bydliště v České republice (na adrese XY), a proto je založena ve smyslu čl. 25 odst. 5 ve spojení s čl. 25 odst. 1 Smlouvy pravomoc soudů České republiky v řízení o vypořádání společného jmění účastníků řízení.

Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolací soud zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Žalobkyně předně v dovolání zpochybňuje skutková zjištění (a s tím související proces dokazování), na základě kterých odvolací soud uzavřel, že žalobkyně měla ke dni zániku společného jmění účastníků řízení bydliště na území České republiky a žalovaný na území Ruské federace (a proto je dána ve smyslu čl. 25 odst. 5 ve spojení s čl. 25 odst. 2 Smlouvy v řízení o vypořádání jejich společného jmění pravomoc soudů Ruské federace). Podle žalobkyně vyšel odvolací soud při řešení těchto právních otázek z nesprávně zjištěného skutkového stavu. Dovolatelka má za to, že z provedeného dokazování vyplývají skutečnosti odůvodňující uzavřít, že ke dni zániku společného jmění manželů měli účastníci řízení společné bydliště na území České republiky (a proto je dána ve smyslu čl. 25 odst. 5 ve spojení s čl. 25 odst. 1 Smlouvy v této věci pravomoc soudů České republiky).

Dovolatelka však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a souvisejícím procesem dokazování, aniž v této souvislosti řádně formuluje konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu považuje v této souvislosti za naplněný.

Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatelka uvedla, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu , nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ve spojení s (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , dostupného na nalus.usoud.cz). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. , nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. ).

V projednávané věci je tedy s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu (která se týkají otázky bydliště účastníků řízení ke dni zániku jejich společného jmění), na jejichž základě odvolací soud rozhodl, že v posuzované věci není dána pravomoc soudů České republiky. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu založit ani námitky žalobkyně směřující do právního posouzení věci, jsou-li založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. ).

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle odmítl.

Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, zamítl pro nedůvodnost návrh na odklad právní moci napadeného usnesení, a to v tomto rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. , či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. , a nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 10. 2022

Mgr. David Havlík předseda senátu