Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1561/2022

21 Cdo 1561/2022-2316

USNESENÍ

M. N.

jako opatrovníkem,

proti žalovanému

I. N.,

narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Martinem Krejzou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, Eliášova č. 922/21, o náhradu mzdy a o vydání „zápočtového listu“, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. listopadu 2016, č. j. -769, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. -769, není přípustné podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „ “ (srov. čl. II bod 2 ), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu (jeho závěr, že žalobkyně nemá právo na náhradu mzdy podle ustanovení , jestliže „do skončení řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru“ neoznámila žalovanému, že trvá na tom, aby ji dále zaměstnával) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K otázce předpokladu vzniku nároku zaměstnance na náhradu mzdy nebo platu podle ustanovení spočívajícího v oznámení zaměstnance zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., z jehož odůvodnění vyplývá, že zaměstnanec může oznámit zaměstnavateli, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, kdykoliv poté, co mu zaměstnavatel dal neplatnou výpověď, nejpozději však do rozhodnutí soudu, kterým bylo řízení o žalobě zaměstnance o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí pravomocně skončeno a kterým byla určena neplatnost rozvázání pracovního poměru, a že z hlediska ustanovení a 3 (dnes a 3) je rozhodné, jaké své stanovisko o tom, zda trvá nebo netrvá na tom, aby ho zaměstnavatel dále zaměstnával, oznámil zaměstnavateli v době vyhlášení (vydání) soudního rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, anebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 36/1998 v časopise Soudní judikatura, a v něm vyslovený právní závěr, že pro posouzení toho, v jakém rozsahu má být náhrada mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru organizací (nyní zaměstnavatelem) pracovníkovi (nyní zaměstnanci) přiznána, je důležité zjištění, zda a kdy oznámil pracovník (nyní zaměstnanec) organizaci (nyní zaměstnavateli), že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, a že projev vůle pracovníka (nyní zaměstnance) směřující k pokračování jeho pracovního poměru musí časově následovat až za úkonem organizace (nyní jednáním zaměstnavatele) směřujícím k ukončení pracovního poměru; tyto závěry vztahující se k ustanovení , , účinného do 31. 12. 2006, jsou nadále použitelné také pro výklad ustanovení , , účinného od 1. 1. 2007 (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2016, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2017, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle ustanovení nezaloží ani námitky dovolatelky, že „fikci o ukončení pracovního poměru neuznává“, že se „chtěla na termínu dohody o ukončení pracovního poměru se žalovaným dohodnout, ale neúspěšně“, že „smluvní ujednání má v pracovněprávních záležitostech přednost před zákonnou úpravou“, že je „právní laikem“ a nelze ji proto „klást k tíži neznalost “, a že z těchto důvodů „nelze přijmout argument odvolacího soudu, že pracovní poměr skončil fikcí, jelikož žalobkyně byla na základě poučení soudu přesvědčena o tom, že zaměstnanecký poměr i nadále trvá“, neboť jejich podstatou je pouhý nesouhlas žalobkyně s právním posouzením věci odvolacím soudem, aniž by měly jakýkoliv argumentační přesah. Obdobné povahy je pak též námitka, podle které „není pravda, že by žalobkyně vzala svůj návrh zpět ohledně zápočtového listu“.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení nemohou založit ani námitky dovolatelky, že „odvolací soud (jakož i soud nalézací) postupoval chybně, když žalobní návrh žalobkyně rozdělil do více částí, přičemž předně neprojednal zásadní část a to návrh na výkon soudního rozhodnutí“, že soud „postupoval v rozporu s , když věc rozdělil, což však může učinit pouze tehdy, pokud je takový přístup účelný“, že odvolací soud „nenapravil zásadní pochybení soudu prvoinstančního, který usnesením ze dne 15. 2. 2016, č. j. -495, rozhodl o vyloučení návrhu žalobkyně na výkon rozhodnutí rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5, č. j. -22, ze dne 5. 9. 2011, k samostatnému projednání“, že „žalobkyně nemohla v žádném případě očekávat, že prvoinstanční soud žalobní návrh neprojedná vcelku a v pořadí, v jakém žalobkyně navrhovala“, že „o věci nebylo rozhodováno senátem náhodně vybraným a uvedeným postupem došlo k porušení v otázce přidělování soudních spisů jednotlivým senátům“, že s přidělením spisu konkrétnímu soudci bylo nezákonně manipulováno s cílem uškodit žalobkyni“, že „o věci nebylo rozhodováno tzv. zákonným soudcem“, že „prvoinstanční soud podstatnou část své činnosti věnoval zcela zbytečně tomu, zda je možné žalobkyni doručovat do jejího emailu nebo nikoliv a tomu, zda podaný žalobní návrh vůbec projedná“. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení , ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen vady řízení ve smyslu ustanovení nebo zmatečnostní vadu podle ustanovení ; k takovým vadám však může odvolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věta druhá – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Namítá-li žalobkyně v této souvislosti, že postupem soudů došlo k porušení „Ústavou garantovaného práva na spravedlivý proces, rovnosti účastníků řízení a zásady předvídatelnosti řízení“, pak přehlíží, že právo na spravedlivý proces nelze interpretovat tak, že by znamenalo právo na příznivé rozhodnutí ve věci. Pokud se soudy důsledně pohybovaly v zákonném rámci a respektovaly též ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, nelze mít vydání rozsudku, kterým byla zamítnuta žaloba na náhradu mzdy z neplatného rozvázání pracovního poměru z důvodu, že žalobkyně neoznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání, za rozporné s pravidly spravedlivého procesu.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, dovolání postrádá jakoukoliv věcnou argumentaci, ze které by vyplývalo, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, tj. právní otázku, na jejímž řešení rozhodnutí o náhradě nákladů řízení závisí; může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ). Uvedený nedostatek dovolání zde představuje vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení (za absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání), a nelze ho již odstranit, neboť lhůta, ve které tak bylo možno učinit (srov. větu první ), uplynula.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu