Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 1501/2022

22 Cdo 1501/2022-325

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Martiny Štolbové ve věci žalobce Z. M., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného JUDr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem v Klatovech, Kpt. Jaroše 94/I, proti žalovanému A. H., narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému P. B., zákonnou zástupkyní, bytem v XY, a JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, za účasti vedlejší účastnice I. B., narozené XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou se sídlem v Klatovech, Krameriova 139, o ochranu vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 2. 2022, č. j. -283, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Klatovech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, č. j. -201, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

Soud prvního stupně v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalovaném odstranění sacího koše ze studny žalobce na pozemku parc. č. XY v k. ú. XY a zdržení se odběru ze studny, uzavřel, že právní předchůdci žalovaného (prarodiče) odebírali vodu ze studny na pozemku žalobce v dobré víře nepřetržitě od roku 1990 do roku 2005 a věcné břemeno odběru vody ze studny vydrželi již před převodem vlastnického práva k nemovitosti (míněno domu č. p. XY v XY) na P. H.; věcné břemeno následně přešlo na další právní nástupce.

Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2022, č. j. -283, k odvolání žalobce rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, ve výrocích II a III změnil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud souhlasil s věcným posouzením sporu soudem prvního stupně a uzavřel, že právní předchůdci žalovaného vydrželi věcné břemeno odebírat vodu, když naplnili podmínku poctivosti – dobré víry a právo vykonávali po potřebnou vydržecí dobu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále i jen „dovolatel“) dovolání. Za základní právní otázku, dosud neřešenou dovolacím soudem, považuje problém konkurence soukromoprávních a veřejnoprávních předpisů v aplikaci na řešení občanskoprávního soudního sporu týkajícího se existence dobré víry. Dobrou víru jako nezbytný předpoklad vydržení nemůže objektivně mít ten, kdo drží nějaké právo s vědomím, že tím zároveň porušuje veřejnoprávní předpisy nebo je dokonce obchází. Takový vnitřní stav člověka se už pojmově rozchází s poctivostí jeho držby i s možností být přesvědčen o správnosti takového jeho jednání. Právní předchůdci žalovaného se dvakrát dostali vědomě a úmyslně při držbě práva do rozporu s veřejnoprávními předpisy, když nesplnili podmínku stavebního povolení ke stavbě domu a nevybudovali si studnu jako zdroj pitné vody, a když se protiprávně napojili na cizí zdroj, byť museli vědět, že k nakládání s podzemními vodami musí každý subjekt disponovat povolením příslušného správního orgánu, jinak se dopouští přestupku. Dovolatel dále uvádí, že obecné povědomí v době, kdy se měli právní předchůdci žalovaného uchopit držby práva, bylo, že věcná břemena tohoto typu zákon neobsahoval, a když posléze možnost jejich existence zakotvil, byly zdůrazňovány formální předpoklady vzniku, které vylučovaly možnost popisovanou svědky. V těchto souvislostech měl soud posuzovat naplnění zákonného znaku, že se zřetelem ke všem okolnostem jednala osoba v objektivně omluvitelném omylu. Odvolací soud přehlíží nezbytnou otázku státního dozoru nad hospodařením s vodami, nemá k dispozici stanovisko vodoprávního úřadu, nezná odborné stanovisko ke kapacitě studny a možnému počtu odběratelů vody. Obě vědomá porušení veřejnoprávních předpisů mají charakter protiprávních činů, nepoctivého jednání a zneužívání protiprávního stavu a nemohou tak požívat soudní ochrany ( , ). Voda se podle žalobce může stát předmětem vlastnického práva až v situaci, kdy se ze studny dostane v důsledku odběru povoleného vodoprávním úřadem do potrubí vedoucího k odběrateli. Za ne zcela přiléhavé považuje žalobce úvahy soudu o tom, zda má či nemá žalovaný možnost čerpání vody z jiného zdroje. Jeho tvrzení, že vodu nenašel, si soud neověřil. Odvolací soud se nevypořádal ani s odkazem dovolatele na judikaturu Nejvyššího soudu týkající se započtení vydržecí doby právních předchůdců. Pokud by vydržecí doba skutečně uplynula v případě manželů H. starších a oni se vydržení nedovolali, nemohl by si ji započítat žalovaný ani jeho zemřelý otec.

Žalobce navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný a vedlejší účastnice ve vyjádření k dovolání navrhují jeho odmítnutí. Dobrá víra žalovaného i jeho právních předchůdců byla prokázána, jejich držba byla poctivá. Nebylo nutné, aby si právní předchůdci žalovaného postavili studnu, neboť vodu odebírali ze studny, která se následně stala vlastnictvím žalobce. Studna na pozemku žalobce je pro žalovaného jediným zdrojem pitné vody.

Podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle – 3 dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle , a b) a . V dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Položená právní otázka, týkající se konkurence veřejnoprávních a soukromoprávních předpisů, je založena na jiném skutkovém stavu, než z jakého vycházel odvolací soud. Nejvyšší soud přitom opakovaně vyslovil, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 68/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

Odvolací soud nevycházel ze zjištění, že právní předchůdci žalovaného v rozporu se stavebním povolením vědomě a úmyslně nevybudovali svoji studnu (nalézací soudy nezjišťovaly, zda součástí stavebního povolení na dům právních předchůdců žalovaného byla i povinnost vybudovat studnu), a že v době napojení na studnu žalobce věděli a museli vědět jako každý, že k nakládání s podzemními vodami musí mít povolení příslušného správního orgánu [odvolací soud vyšel ze zjištění, že z vydaných rozhodnutí nevyplývá, že by bylo pamatováno na odběr vody „ostatními obyvateli nemovitostí mimo dům č. p. XY“ a že právní předchůdci žalovaného (míněno od 2. poloviny sedmdesátých let 20. století do roku 2005 prarodiče žalovaného, od roku 2005 do roku 2012 otec žalovaného) nebyli „po celou dobu faktického odběru roky nikým informováni či vyrozuměni v tom směru, že by vodu čerpali protiprávně“].

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že z judikatury dovolacího soudu se podává, že „ustanovení soukromého práva se zásadně uplatňují nezávisle na ustanoveních práva veřejného“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. ). Jinými slovy, porušení pravidel chování ukládaných předpisy veřejného práva způsobuje následky předvídané ve zmíněných veřejnoprávních předpisech a porušitel je povinen strpět sankce jimi upravované, důsledky tohoto porušení však zásadně nelze bezdůvodně rozšiřovat i do soukromoprávní oblasti. Uvedený závěr dovozovaný judikaturou za účinnosti , , se promítl i do zákonné úpravy v , , účinného od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. , uplatnitelném mutatis mutandis v projednávané věci, uzavřel, že „věcné břemeno spočívající v právu užívání stavby lze zřídit i v době, kdy stavba nebyla ještě kolaudována.“

Dovolání proto není přípustné.

Ve vztahu k ostatním námitkám (absence právní úpravy věcného břemene v době uchopení se držby, neexistence stanovisek vodoprávního úřadu ke kapacitě studny a počtu odběratelů vody, nabývání vlastnictví vody, možnost čerpání vody z jiného zdroje, započítání dobré víry právních předchůdců) dovolatel nevymezuje předpoklady přípustnosti dovolání. V důsledku této vady ( ), již dovolatel neodstranil v dovolací lhůtě ( věta první ), Nejvyšší soud nemohl učinit odpovídající závěr o přípustnosti dovolání k řešení (případných) otázek hmotného či procesního práva těmito námitkami otevíraných; proto se jimi nezabýval (srovnej důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. , uveřejněného pod číslem 15/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).

Proti výroku o nákladech řízení není podle dovolání objektivně přípustné.

Nejvyšší soud z uvedených důvodů dovolání podle odmítl.

V souladu s větou druhou neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobce povinnost uloženou mu tímto usnesením, mohou se žalovaný a vedlejší účastnice domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.

V Brně dne 27. 9. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu