Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1926/2022

-366

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce: P. T. – Topenářské práce, s místem podnikání XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupený JUDr. Ing. Tomášem Jiroutem, advokátem se sídlem Praha 6, Západní 255/31, proti žalovaným: 1/N. S. S., bytem XY, zastoupená JUDr. Lenkou Vančatovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Žitná 562/10, a 2/ I. I. S., bytem XY, o zaplacení 149.493,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2022, č. j. -309, takto:

I. Dovolání seodmítá.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2/ nemá žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. 3. 2021, č. j. -160, uložil žalované 2/ povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 149.493,10 Kč včetně zákonného úroku z prodlení z této částky od 9. 4. 2019 do zaplacení (výrok I.), proti žalované 1/ žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení tak, že právo na jejich náhradu žádnému z účastníků nepřiznal (výrok III.).

Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 3. 3. 2022, č. j. -309, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I. co do částky 21.955 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 4. 2019 do zaplacení a změnil co do částky 127.538,10 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 9. 4. 2019 do zaplacení tak, že žalobu proti žalované 2/ v tomto rozsahu zamítl (výrok I.); ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a ve výroku III změnil tak, že žalobci uložil povinnost zaplatit na nákladech řízení žalované 1/ k rukám její zástupkyně částku 44.700,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2/, o nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1/ a o nákladech státu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na „otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a otázce, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.

Žalovaná 1/ ve vyjádření k dovolání žalobce navrhla, aby ho dovolací soud jako nepřípustné odmítl, neboť žalobce v něm ve skutečnosti pouze zpochybňuje skutkový stav věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení věci vycházel, a polemizuje s hodnocením provedených důkazů z hlediska jejich pravdivosti a závažnosti.

Nejvyšší soudvěc projednal podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 ; dále jen „“).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Žalobce sice ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v , avšak svou argumentaci založil výhradně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, z něhož odvolací soud při právním posouzení vycházel, a na kritice hodnocení provedených důkazů (námitky, které spojil s vymezením přípustnosti dovolání, jsou výlučně skutkového charakteru). Při prezentaci svého skutkového náhledu na věc, který založil na vlastním hodnocení v řízení provedených důkazů, odvolacímu soudu vytýká, že „porušil svoji povinnost hodnotit důkazy nejenom jednotlivě, ale i ve vzájemné souvislosti, čímž porušil jeho právo na spravedlivý proces“ a že své rozhodnutí náležitě nezdůvodnil. Oproti odvolacímu soudu prosazuje, že mezi účastníky řízení nedošlo k ústní dohodě o snížení původně navržené ceny díla a jedinou dohodnutou cenou byla cena obsažená v písemné nabídce jeho prací. Srozuměn není ani se zjištěním, že mu byla prostřednictvím nájemce bytu, v němž dílo prováděl, a který byl ve vlastnictví první žalované, uhrazena v hotovosti záloha ceny díla ve výši 90.000,- Kč; prosazuje, že „objednatelem díla byla první žalovaná jednající prostřednictvím druhé žalované, lépe obě žalované jednající ve shodě“, které cenu díla nedoplatily. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; pro dovolací soud je závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. To platí pro výtku dovolatele, že odvolací soud pochybil při vyhodnocení důkazů, uvěřil-li výpovědím žalovaných a svědka M. a nevzal přitom v potaz, že žalované svá tvrzení opakovaně účelově měnily. Kritikou postupu soudu v souvislosti s dokazováním není zpochybněn žádný právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí založeno, nýbrž je namítána vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Bezvýznamné jsou odkazy na judikaturu Nejvyššího soudu, o níž žalobce opírá své dovolací námitky směřující proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu. Rozsudky ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. , a ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , byly vydány za účinnosti před novelou provedenou , tedy v době, kdy byla námitka nesprávného skutkového zjištění za určitých okolností bez dalšího přípustným dovolacím důvodem. Rozsudek ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. , má zcela odlišný skutkový základ a v něm přijaté závěry (k nesrovnalostem ve zjištěních učiněných ze znaleckého posudku, resp. k nedostatečnosti znaleckého posudku pro zjištění potřebná pro právní posouzení věci) nejsou relevantní pro nyní projednávanou věc. Shodně nepřiléhavý je pak i odkaz na rozsudek ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud posuzoval postup odvolacího soudu při hodnocení znaleckého posudku bez vzájemné souvislosti s ostatními, v řízení zjištěnými skutečnostmi.

Neobstojí ani námitka dovolatele, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces, neboť napadené rozhodnutí trpí „tzv. extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry na jejich základě učiněnými“, podpořená odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. , a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. . Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. , mimo jiné přijal a odůvodnil závěr, že přípustnost dovolání může zakládat „[R]elevantní otázka procesního práva týkající se například toho, zda odvolacím soudem učiněná skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, nebo zda jejich hodnocení není nepřezkoumatelné s ohledem na absenci náležitého odůvodnění dovoláním napadeného rozhodnutí. Dovolatel ji nicméně vždy musí konfrontovat se stávající judikaturou dovolacího soudu, potažmo Ústavního soudu, neboť jen tak může uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání … Dovolání, jehož přípustnost spatřuje dovolatel- za předpokladu splnění ostatních náležitostí dovolání - toliko ve svém odlišném náhledu na správnost určitého konkrétního skutkového zjištění, bude podle odmítnuto jako nepřípustné“ (bod 24. a 27. citovaného nálezu Ústavního soudu). Polemika žalobce se skutkovými závěry odvolacího soudu je právě pouhým projevem odlišného náhledu na správnost sporného skutkového zjištění bez další konfrontace se stávající (a zejména relevantní) judikaturou Nejvyššího soudu. Z toho, že žalobce v dovolání na základě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - ve spojení s ), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. , a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. ). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Odvolací soud v nyní posuzované věci své právní závěry náležitě a přesvědčivě zdůvodnil; nejde o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli, a i skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. rovněž nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ).

Namítl-li dovolatel, že „napadené rozhodnutí je v rozporu s stálenou judikaturou ohledně ujednání mezi stranami smlouvy, kdysmlouvy mají být dodržovány“, nejen že neuvedl, která konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu nebyla podle jeho názoru odvolacím soudem při právním posouzení věci respektována (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014), ale rovněž tuto námitku založil na vlastní verzi skutku (na svém tvrzení ohledně sjednané ceny díla a jeho objednatele).

Jako dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, formuluje žalobce otázku, „zda je vlastník nemovitosti, ve které bylo provedeno dílo, o jehož provádění musel vědět, pokud toto objednala osoba vlastníkovi blízká, povinen dohodnutou cenu uhradit společně a nerozdílně s tímto objednatelem“. Odpověď na tuto otázku je triviální a nachází ji sama obecná právní teorie; ze smlouvy mohou být zavázány pouze její strany. Zjistil-li odvolací soud, že vlastník nemovitosti (první žalovaná) nebyl stranou smlouvy o dílo, pak nelze po osobě, která nebyla stranou smlouvy o dílo požadovat plnění z titulu této smlouvy. Vlastnictví nemovitosti samo o sobě účastenství ve smlouvě o dílo založit nemůže (na rozdíl od prokazatelné vůle konkrétní osoby směřující k uzavření smlouvy).

Protože žalobce podal dovolání výslovně proti rozsudku odvolacího soudu „v celém rozsahu“, sluší se připomenout, že z povahy dovolání jako opravného prostředku plyne, že k dovolání je oprávněna jen ta strana (účastník řízení), které nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popřípadě které byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jejich právech; v konstantní judikatuře se tato legitimace k dovolání označuje jako subjektivní přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. , a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo ve vztahu k žalované 2/ žalobě vyhověno co do 21.955,- Kč s příslušenstvím,nevznikla (nemohla vzniknout) tímto rozhodnutím žalobci žádná újma na jeho právech, odstranitelná tím, že by dovolací soud tento výrok rozsudku zrušil; v této části tak není dovolání subjektivně přípustné.

Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 27. 9. 2022

JUDr. Ivana Zlatohlávková předseda senátu