Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 2338/2022

-543

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. P., narozeného XY, se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, proti žalované OVB Allfinanz, a. s., se sídlem v Praze 4, V Parku 2343/24, identifikační číslo osoby 48040410, o vydání listin, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 1. 2022, č. j. -419, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 29. 7. 2021, č. j. -261, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna vydat žalobci tam specifikovanéy (výrok I), a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).

Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalovaná je povinna vydat žalobci do dvou měsíců od právní moci rozsudkuu Výplata BEPRO provizí s platností od 1. 1. 2015 a poskytnout mu údaje o konkrétních hodnotách, na jejichž základě byla žalobci v období od 20. 6. 2015 do 1. 9. 2018 vyplácena provize podle smluv uvedených v příloze rozsudku, jinak jej v tomto výroku (ohledně požadavku na vydání dalších listin) potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně v rozsahu všech jeho výroků) podala žalovaná včasné dovolání. Namítla nesprávné právní posouzení věci a uvedla, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Požadovala zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť neprodleným výkonem rozhodnutí nebo exekucí by jí hrozila závažná újma na jejích právech.

Žalobce ve vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění pozdějších předpisů (srov. čl. II bod 1 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „“.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání směřující proti té části výroku I napadeného rozsudku, jíž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, není subjektivně přípustné a v tomto rozsahu bylo podáno neoprávněnou osobou. Napadené rozhodnutí v této části nezpůsobuje v poměrech žalované žádnou újmu odstranitelnou tím, že dovolací soud jej změní či zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. , jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz).

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí () uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ).

Žalovaná namítala, že odvolací soud postupoval v rozporu se závěry „rozsudku“ (správně usnesení) Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2020, sp. zn. , podle kterých „ve sporném civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí“, tím, že „zcela převzal obsahově přílohu č. 1 rozsudku“ a že nezkoumal, zda vůbec žalobci vzniklo právo na BEPRO provizi za každou jednotlivou smlouvu.

Z obsahu napadeného rozhodnutí vyplývá, že pro něj nebylo určující řešení otázky, kterého z účastníků tížilo důkazní břemeno ve vztahu k uzavření každé jednotlivé smlouvy, z nějž mělo vzniknout právo na BEPRO provizi, neboť ta by byla pro rozhodnutí podstatná pouze v situaci, kdyby v řízení takové důkazní břemeno účastník neunesl. Odvolací soud však uvedl, že žalobce k ověření sporné výplaty provizí v rozhodném období „potřebuje provizníu, účinnou od 1. 1. 2015 … a údaje o konkrétních hodnotách, na jejichž základě byla žalobci v období od 20. 6. 2015 do 1. 9. 2018 vyplácena BEPRO provize podle jednotlivých jím uzavřených smluv (příloha rozsudku)“. Zjevně tedy vycházel ze zjištění, že žalobcem byly uzavřeny smlouvy uvedené v příloze, za což též byly v předmětném období ze strany žalovaného vyplaceny provize. Odvolací soud tedy rozhodoval na základě zjištěného skutkového stavu, a neřešil (neměl důvod řešit) otázku rozdělení důkazního břemene prezentovanou žalovanou v dovolání. Tato otázka proto přípustnost dovolání založit nemůže.

Žalovaná odvolacímu soudu v dovolání dále vytýkala procesní pochybení (při zjišťování skutkového stavu a dokazování, údajnou nevykonatelnost napadeného rozhodnutí, nesprávnost jeho přílohy a rozpor vyhlášeného výroku o nákladech řízení s vyhotovením rozsudku), aniž by ohledně těchto námitek vymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Přitom může-li být dovolání přípustné jen podle (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání pro každý jednotlivý dovolací důvod vymezit, kterou z podmínek přípustnosti považuje za splněnou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. ). Ostatně tvrzením o procesních pochybeních žalovaná v dovolání uplatnila námitku vad řízení. Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. větu druhou ), což v projednávané věci není naplněno.

Žalovaná napadla rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu všech jeho výroků, tedy i v té části výroku II, kterou bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ) dovolání žalované odmítl zčásti podle ve spojení s věty první jako podané neoprávněnou osobou, a zčásti podle pro nepřípustnost.

Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , jenž je veřejnosti dostupný na https://nalus.usoud.cz).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 9. 2022

Mgr. Jiří Němec předseda senátu