Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 1777/2022

23 Cdo 1777/2022-143

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Golf Resort Cihelny, a.s., se sídlem v Lovosicích, Svatopluka Čecha 1077/25, identifikační číslo osoby 27161005, zastoupené Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze, Lazarská 11/6, proti žalované KRAK-CHEM Sp. z o.o., se sídlem v Krakově, Makowskiego 30/19, Polská republika, identifikační číslo osoby 356735622, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Florenci 2116/15, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 1. 2022, č. j. -119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2020, č. j. -73, zamítl žalobu s návrhem na zrušení Rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 1. 8. 2019 pod sp. zn. (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II.).

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

Odvolací soud uvedl, že za „kvalifikované“ procesní pochybení rozhodčího soudu nelze považovat ani neprovedení důkazů výslechem svědků, pokud tento postup byl rozhodci zdůvodněn, což se v odůvodnění rozhodčího nálezu stalo (situaci měli za dostatečně zjištěnou z listinných důkazů, které byly provedeny všechny, jež byly oběma účastníky navrženy). Otázku dokazování , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ “), výslovně neřeší, proto pro postup při dokazování platí mimo jiné i věta druhá (a obsahově podobný Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR /dále jen „ŘRS“/), který stanoví, že soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede a které nikoliv. Odvolací soud dále uvedl, že nepřípadnou je i námitka žalobkyně o tom, že je nepřípustné čtení čestného prohlášení svědka namísto toho, aby byl vyslechnut (viz o tom, že za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, kterými lze zjistit stav věci), stejně jako její výhrady k tomu, jak rozhodčí soud hodnotil důkaz „Potvrzení vad a nedodělků“ z 15. 4. 2016 (viz a ŘRS, které stanoví, že důkazy hodnotí soud, resp. rozhodčí senát podle své úvahy). Jestliže se tedy účastníci sjednáním rozhodčí doložky podrobili pravidlům rozhodčího řízení, zahrnujícím také výše zmíněné zásady ohledně provádění dokazování, nemůže být důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu to, že rozhodčí soud postupoval v souladu s těmito pravidly. Odvolací soud dodal, že soud není v řízení o zrušení rozhodčího nálezu oprávněn zkoumat, zda měl rozhodčí soud provést ještě další důkazy, zda bylo správné hodnocení důkazů provedených či zda se rozhodce dostatečně zabýval námitkami účastníků ve věci samé, protože se nejedná o jakési odvolací řízení, ale naopak o řízení, v němž kontrolní funkce obecného soudu zahrnuje jen posouzení stěžejních otázek procesní povahy, nezahrnuje ale přezkum věcné správnosti rozhodčího nálezu (tj. ani případný rozpor s hmotným právem; odvolací soud odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 2. 7. 2014, sp. zn. , nebo ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. ).

Odvolací soud dále uvedl, že není důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu ani žalobkyní tvrzená absence poučení podle Ačkoliv, byť zcela výjimečně, může být nedostatek tohoto poučení důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, neboť i rozhodčí řízení se řídí principy, které jsou z hlediska procesního upraveny (mimo rovněž) v , a to včetně institutu poučovací povinnosti soudu (rozhodce) podle zmíněného zákonného ustanovení, v projednávaném případě tomu tak není. Poučení podle nutné nebylo, protože rozhodčí soud měl skutkový stav za dostatečně zjištěný z provedených důkazů a obrana žalované neobstála nikoliv proto, že by k pohledávce namítané žalobkyní k započtení scházela relevantní tvrzení či důkazy, ale proto, že byla s ohledem na z dostatečně rozsáhlého dokazování zjištěný skutkových stav věci shledána nezpůsobilou k započtení jako pohledávka nejistá ve smyslu , (dále jen „o. z.“). Rozhodčí soud přitom velmi podrobně popsal (body 70 - 78 rozhodčího nálezu), proč je podle něj započítávaná pohledávka nejistá (stručně shrnuto byla podle něj pohledávka na zaplacení smluvní pokuty za prodlení zřejmě vytvořena účelově po vznesení požadavku na vyplacení druhé části zádržného, když první část vyplacena byla, ačkoliv podmínka pro její vyplacení byla u obou částí stejná – odstranění vad do 1. 6. 2016, započítávaná pohledávka smluvní pokuty za prodlení s předáním díla není vedena v účetnictví žalobkyně ani se o ní nezmiňuje auditor, nebyla ani přihlášena do restrukturalizačního řízení na společnost KRAK-CHEM v Polsku a není ani jinde jinak vymáhána, ze stavebního deníku vyplývá jednak prodlení s předáním staveniště a také dny, kdy nebylo kvůli klimatickým podmínkám možno pracovat), a to v takové míře, že k námitce započtení není možné přihlédnout (rozhodčí soud odkazuje i na důvodovou zprávu k o. z., jehož cílem je zjednodušení uplatnění vzájemných pohledávek, nikoliv vyvolání nejasností a následných sporů). Odvolací soud pro úplnost uvedl, že už rozhodčí soud v odůvodnění zmínil, že započítávanou pohledávku žalobkyně může (mohla) uplatnit v samostatném řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle , (dále jen „ “), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky, „zda byla žalobci odňata možnost projednat věc před rozhodčím soudem ve smyslu zákona o rozhodčím řízení tím, že rozhodčí soud odmítl provést důkazy k prokázání tvrzených skutečností žalobcem, na kterých stavěl svou obranu (tj. z pohledu žalobce zásadních), včetně kompenzační námitky, a dokazování v rozhodčím řízení ukončil, aniž by žalobce poučil dle , že dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti a nenavrhl k jejich prokázání důkazy, že má povinnost svá tvrzení a návrhy důkazů doplnit, o čem má tvrzení doplnit a o následcích nesplnění této výzvy“. Dovolatelka má za to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že je navrhuje jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě a oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem ( a ), posoudil, zda je dovolání přípustné.

Podle ustanovení dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. větu první ); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Protože dovolání může být podle ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci ( ).

Dovolání není přípustné.

Přípustnost dovolání nezakládají námitky dovolatelky ani ve vztahu k otázce dokazování, ani k otázce poučovací povinnosti rozhodčím soudem.

Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu vyplývá (srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. , usnesení ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. ), že odnětí možnosti účastníka jednat před rozhodcem nenastane tím, že rozhodce neprovede důkazy navržené účastníkem, pokud ve smyslu odůvodní, proč navržený důkaz neprovedl. Tak se i stalo v projednávané věci dle zjištění soudů nižšího stupně o průběhu rozhodčího řízení. Tato námitka tedy přípustnost dovolání nezakládá.

Ve vztahu k namítanému nedostatku naplnění poučovací povinnosti ze strany rozhodčího soudu poukazuje dovolací soud na závěry judikatury (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. ), podle něhož rovnost účastníků řízení je v realizována mj. stanovením zásady předvídatelnosti, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle Zákon o rozhodčím řízení poučovací povinnost rozhodce neupravuje, pročež je namístě přiměřeně použít ( zákona o rozhodčím řízení), v dané souvislosti jeho (viz důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2011, sp. zn. , a v něm obsažený odkaz na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. , a ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. . Poučení podle ustanovení až 3 slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit tomu, aby se účastník dozvěděl až z rozhodnutí pro něho nepříznivého, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a aby měl příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení Postup podle ustanovení přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. .

Nejvyšší soud poukazuje rovněž na rozhodovací praxi Ústavního soudu, kdy Ústavní soud např. v usnesení ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. , připomněl, že byť rozhodčí řízení nemůže znamenat vzdání se právní ochrany [srov. např. nález sp. zn. ze dne 16. 7. 2013 (N 118/70 SbNU 55)], neznamená to, že by procesní garance musely být na stejné úrovni jako v občanském soudním řízení před obecnými soudy, neboť tím by došlo k setření výhod rozhodčího řízení. Přezkum rozhodčího nálezu soudem dle § 31 zákona o rozhodčím řízení se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak zcela je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní [srov. např. nález sp. zn. ze dne 8. 3. 2011 (N 37/60 SbNU 441)]. Ani v rozhodčím řízení tak nejsou přípustné např. vady tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález sp. zn. ze dne 16. 8. 2019) či libovůle projevující se v rozhodnutí vycházející z předpokladu zjevně nemožného [usnesení sp. zn. ze dne 18. 10. 2016 (U 14/83 SbNU 911)]. Na druhé straně vady odůvodnění samy o sobě důvodem ke zrušení rozhodčího nálezu nejsou, stejně jako (zásadně) neposkytnutí poučení dle , jestliže obě strany měly možnost se k věci dostatečně vyjádřit, vzájemně byly seznámeny se svými stanovisky a mohly na ně adekvátně reagovat [srov. usnesení sp. zn. ze dne 21. 2. 2017 (U 4/84 SbNU 653)]. Hmotněprávní posouzení rozhodčího soudu je přitom z přezkumu rozhodčího nálezu obecnými soudy dle zákona o rozhodčím řízení vyňato a z pohledu ochrany základních práv stěžovatelky bylo ze strany rozhodčího soudu zcela dostatečné, informoval-li ji včas o tom, že připustí kompenzační námitku a zváží její relevanci, neboť hodnocení důvodu, pro nějž stěžovatelka poskytla vedlejšímu účastníkovi částku uvedenou v předmětné smlouvě a jejíhož zaplacení se po něm domáhala, pozbývalo významu, jestliže stěžovatelčina pohledávka na zaplacení, ať už vznikla z jakéhokoliv právního důvodu, zanikla započtením.

V projednávané věci odvolací soud vysvětlil, že poučení podle v dané věci nebylo namístě, protože rozhodčí soud měl skutkový stav za dostatečně zjištěný z provedených důkazů a obrana žalované neobstála nikoliv proto, že by k pohledávce namítané žalobkyní k započtení scházela relevantní tvrzení či důkazy, ale proto, že byla s ohledem na z dostatečně rozsáhlého dokazování zjištěný skutkových stav věci shledána nezpůsobilou k započtení jako pohledávka nejistá ve smyslu o. z. Ani tyto námitky směřující k tvrzenému nedostatku poučení ze strany rozhodčího soudu jako možný důvod zrušení rozhodčího nálezu proto přípustnost dovolání založit nemohou.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s věta druhá neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 8. 2022

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu