Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

III.ÚS 2625/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky (soudce zpravodaje) a Jana Filipa ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Vysoká škola báňská - Technická univerzita Ostrava, se sídlem 17. listopadu 15/2172, Ostrava, zastoupeného Mgr. Renátou Prosickou, advokátkou se sídlem Tyršova 498/31, Ostrava, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 6. 2015 č. j. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností napadeným usnesením Městský soud v Praze v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného Ministerstva spravedlnosti České republiky (dále jen "žalovaný") řízení zastavil (výrok I), neboť stěžovatel vzal svoji žalobu zpět, a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II) a že stěžovateli (žalobci) se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1 000 Kč.

V odůvodnění soud uvedl, že se při rozhodování o nákladech řízení uchýlil k užití ustanovení , věta první, ; podmínky pro postup dle věty druhé tohoto ustanovení neshledal proto, že žalobu neshledal důvodnou, neboť žalovaný ve správním řízení nebyl nečinný a doba řízení byla ovlivněna nevčasným doložením pracovní smlouvy pro navržené jmenování znalcem, jakož i časově náročnějším opatřením podkladů pro rozhodnutí. Požadované rozhodnutí bylo pak vydáno bezprostředně poté, co měl žalovaný potřebné podklady k dispozici.

V ústavní stížnosti, směřující svým obsahem pouze proti výroku o nákladech řízení, stěžovatel namítá porušení svých práv dle a y a , a d. Oproti městskému soudu má za to, že předpoklad dle , věta druhá, naplněn byl, neboť návrh na jmenování znalcem podal dne 7. 8. 2014, lhůta pro vydání rozhodnutí uplynula 6. 9. 2014 a až po podání žaloby (dne 4. 2. 2015) vydal žalovaný (1. 4. 2015) rozhodnutí. Argumentaci, že zde nebylo nečinnosti, považuje stěžovatel za účelovou, neboť žalovaný "činil pouze kroky, které nebyly pro meritum věci podstatné"; byla-li potřebná pracovní smlouva, byla žalovanému doložena již v září 2014, a poté již nebyly dány jakékoliv důvody, které by vydání rozhodnutí bránily. Má tudíž za to, že žalobu na ochranu proti nečinnosti podal důvodně, čímž mu vzniklo právo na náhradu nákladů soudního řízení, jejichž výši a zejména účelnost ve vztahu ke svému zastoupení advokátem podrobně zdůvodnil.

Ústavní soud je podle České republiky (dále " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení ].

K otázce náhrady nákladů řízení, o niž v dané věci jde, se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně (viz kupříkladu

sp. zn.

,

,

,

,

); povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti povýtce způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Východisko pro připouštěnou výjimku se proto odvíjí od požadavku, aby vady nákladového výroku dosáhly specifické kvality a značné intenzity, má-li být dosaženo ústavněprávní roviny problému, a silněji než jinde se uplatňuje zásada, že pouhá nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2006

sp. zn.

). Ústavní soud není nadán speciální pravomocí pro přezkum nákladových rozhodnutí soudů, ať již obecných nebo správních, jen proto, že jiné opravné instance není.

V dané věci je rozhodné, že požadované "silné" důvody pro zásah Ústavního soudu zde nejsou; stěžovatel v ústavní stížnosti napadá závěry obecného soudu toliko na úrovni jím užitého podústavního práva a - zcela nepřípadně - předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu. Ústavnímu soudu se pak přísluší omezit na sdělení, že existenci výše naznačené "intenzity" zásahu do stěžovatelových procesních práv v dané věci dovodit nelze; své rozhodnutí městský soud srozumitelně odůvodnil, není ani nepředvídatelné a ani výrazem libovůle.

I kdyby měl Ústavní soud za to, že by bylo přijatelné i jiné hodnocení postupu a úkonů žalovaného ve správním řízení, a to zejména ve vztahu k opatřování podkladů a "jeho časové náročnosti", k němuž se městský soud ve svém rozhodnutí uchýlil, nemohlo by to ve vztahu k právnímu posouzení soudem vyvolat než nesprávnost "prostou", již korigovat Ústavnímu soudu, nemá-li být "běžnou" (nadto skutkovou) opravnou instancí (viz výše), nepřísluší.

Argumentace předestřená stěžovatelem ohledně účelnosti vynaložených nákladů právního zastoupení advokátem je v této věci irelevantní, neboť na takovém hodnocení napadené rozhodnutí založeno není.

rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti, jestliže prima facie nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, již ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

Z předchozího - ve vztahu k vyloženým podmínkám zásahu Ústavního soudu do rozhodování soudů obecných - plyne, že tak je tomu v dané věci. Ústavní soud proto posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle citovaného senát mimo ústní jednání usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. září 2015

Jan Musil v. r.

předseda senátu