Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 1773/2022

-412

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. H., nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 58/32, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 2 162 792 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021, č. j. -344, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Žalobce se před soudy obou stupňů po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 366 228 Kč s příslušenstvím za nezákonné trestní stíhání pro trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle vedené posléze u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , a dále náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 966 664 Kč s příslušenstvím za nezákonně vykonaný trest odnětí svobody v délce osmi měsíců (243 dnů), to vše podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“), neboť na základě nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2018, sp. zn. , byl zrušen pravomocný odsuzující rozsudek ve výše identifikovaném trestím řízení, jímž byl žalobce shledán vinným ze spáchání výše uvedeného trestného činu a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce osmi měsíců, přičemž v následujícím řízení byl žalobce obžaloby zproštěn podle § 226 písm. b) trestního řádu z důvodu, že skutek, pro který byl stíhán, nebyl trestným činem.

Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku uznala žalobcův nárok na náhradu nemajetkové újmy za vykonaný trest a na zadostiučinění mu vyplatila částku 170 100 Kč (pro kterou byla následně žaloba vzata částečně zpět). Ohledně nároku na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání považovala žalovaná za přiměřené konstatování porušení práva a omluvu.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 12. 2020, č. j. -280, řízení co do částky 170 100 Kč s 9,75 % úrokem z prodlení z této částky ročně od 19. 8. 2019 do zaplacení zastavil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 121 300 Kč (z toho 100 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a 21 300 Kč jako navýšení zadostiučinění za prvních 30 dnů vykonaného trestu odnětí svobody) s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 22. 6. 2019 do zaplacení, a dále žalované uložil povinnost zaplatit žalobci úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 170 100 Kč od 22. 6. 2019 do 18. 8. 2019 (výrok II), co do částky 2 041 492 Kč a co do všech zbývajících úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi jeho účastníky (výrok III).

Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) k odvolání žalobce (do výroků II a III) i žalované (do výroku II), které však částečně vzala zpět ohledně částky 21 000 Kč, rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. -344, odvolací řízení co do částky 21 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že ohledně částky 30 300 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (tato částka se v rozsahu 30 000 Kč týkala nároku na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a v rozsahu 300 Kč navýšení zadostiučinění za nezákonně vykonaný trest odnětí svobody), jinak tento výrok jakož i výrok III rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

Proti výroku III a části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byla potvrzena část výroku II a výrok III rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „“, odmítl.

Podle ustálené soudní praxe je k podání dovolání (subjektivně) oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. Jinak řečeno dovolání může podat jen účastník, jehož nároku nebylo zcela vyhověno nebo jemuž byla naopak soudem uložena povinnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. , uveřejněné v časopise Soudní judikatura v čísle 3, ročník 1998, pod číslem 28, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. , uveřejněné v čísle 1, ročníku 2000 téhož časopisu, pod číslem 7, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. , uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 154). V tomto smyslu tedy nemůže být dovolání žalobce přípustné v rozsahu, v němž směřuje proti té části výroku II rozsudku odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, neboť tímto výrokem bylo žalobě (co do části požadovaného nároku) vyhověno.

Proti výroku III rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, pak není dovolání objektivně přípustné podle

Ve zbylém rozsahu je přípustnost dovolání nutno poměřovat ustanovením , podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Napadá-li dovolatel závěr soudů, že nárok na náhradu újmy na zdraví uplatnil až po koncentraci řízení, aniž ve vztahu k tomuto bodu vymezuje podmínky přípustnosti dovolání podle , jedná se toliko o formulaci námitky vady řízení, k níž by ovšem dovolací soud mohl přihlédnout jedině tehdy, bylo-li by dovolání shledáno přípustným ( ), k čemuž v daném případě nedošlo.

Dovolání nemůže být podle shledáno přípustným toliko pro nesouhlas žalobce s výší přiznaného zadostiučinění, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný výkon veřejné moci je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah prvoinstančního soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. ). To platí i pro případy újmy způsobené omezením osobní svobody jednotlivce (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. , nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. ) a újmy způsobené nezákonným trestním stíháním (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přitom je třeba konstatovat, že výše zadostiučinění přiznaných žalobci v tomto řízení ani jednotlivě, ani ve svém souhrnu zcela zjevně nepřiměřená nejsou.

Přípustnost dovolání podle nezakládá ani dovolatelův apel na změnu judikatury Nejvyššího soudu stran rozmezí přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou výkonem trestu odnětí svobody, neboť dovolací soud neshledal důvod, pro který by se měl od své dřívější rozhodovací praxe odchýlit, resp. pro který by měl danou otázku posoudit jinak.

Obecná kritéria, která by měla být vzata v potaz při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným omezením osobní svobody (tak jako i orientační rozmezí adekvátní výše peněžitého zadostiučinění) byla v judikatuře Nejvyššího soudu stanovena již v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. (publikovaném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a dále potvrzena v rozhodnutích následujících (např. i v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. , na který poukázal dovolatel). Nejvyšší soud v prvně uvedeném rozhodnutí i na podkladě analýzy příslušné rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) dovodil, že § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, což platí i při přímé aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Relevantními kritérii v tomto směru jsou povaha trestní věci, celková délka omezení osobní svobody a následky v osobní sféře poškozené osoby. Dále Nejvyšší soud v témže rozhodnutí uvedl, že adekvátním odškodněním je částka v rozmezí 500 Kč až 1 500 Kč za jeden den trvání omezení osobní svobody ve vazbě a zdůraznil, že k tomuto rozmezí je nutno přistupovat pouze jako k orientačnímu s tím, že podléhá toliko úvaze soudu v konkrétním případě, k jaké částce dospěje. Tyto závěry včetně výše uvedeného rozmezí finančního zadostiučinění vztáhl ve svém nedávném rozhodnutí Nejvyšší soud i na případy (nezákonně) vykonaného trestu odnětí svobody, nicméně opět zdůraznil, že toto rozmezí je toliko orientační a konečná výše zadostiučinění podléhá úvaze soudu prvního stupně, potažmo soudu odvolacího v konkrétním případě (srov. již výše uvedený rozsudek ze dne 8. 9. 2022, sp. zn. ).

K otázce výše odškodnění s ohledem na ekonomickou realitu v České republice se již Nejvyšší soud vyjádřil v obdobných věcech, přičemž tyto závěry jsou použitelné i v poměrech projednávané věci. Například v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. , Nejvyšší soud zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. ) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. , ze dne 24. 6. 2013, sp.zn. , a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. ). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. , či usnesení ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. ). Ani takto vymezená otázka by tudíž důvod pro změnu v judikatuře dovolacího soudu, potažmo přípustnost dovolání, založit nemohla.

Změnu rozhodovací praxe dovolacího soudu v tomto ohledu neodůvodňuje ani dovolatelova námitka, že v řízeních o nárocích na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou porušením osobnostních práv či provedením tzv. černé stavby jsou přiznávány částky vyšší, neboť se jedná o jiné nároky (jak z hlediska svého skutkového, tak i právního charakteru), jejichž výše je posuzována podle odlišných právních předpisů a jiných kritérií než v případě kompenzačních nároků podle Relevantní z hlediska přípustnosti dovolání není ani dovolatelův argument, že újma způsobená osmiměsíčním uvězněním a mnohaletým trestním stíháním je nesrovnatelně vyšší než újma způsobená narušením soukromí či ztrátou slunečního světla, neboť úvaha o intenzitě újmy vzniknuvší v konkrétním případě je založena na hodnocení okolností navýsost skutkových, a jejich správnost přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá ( a contrario).

Ani poukaz žalobce na výši spravedlivého zadostiučinění přiznaného ESLP v rozsudku ze dne 29. 5. 1997, ve věci Tsirlis a Koloumpas proti Řecku, stížnosti č. 19233/91 a č. 19234/91, ke změně v judikatuře Nejvyššího soudu vést nemůže. Toto rozhodnutí bylo mezi jinými zohledněno Nejvyšším soudem již ve výše uvedeném rozsudku sp. zn. , přičemž Nejvyšší soud tamtéž upozornil, že „je nutné si uvědomit rozdíl v obsahu čl. 5 odst. 5 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobody (dále též jen „Úmluva“). V prvním případě jde o hmotně právní ustanovení (rule of substance), které samo zakládá právo garantované Úmluvou. Odpovědnost za dodržení tohoto ustanovení leží především na signatářských státech Úmluvy. Článek 5 odst. 5 Úmluvy tak zakotvuje samostatné právo na odškodnění poskytované ze strany smluvních států Úmluvy osobám, u nichž došlo k zatčení či zadržení v rozporu s čl. 5 odst. 1 až 4 Úmluvy, a tím i ke vzniku škody (ať už majetkové či nemajetkové). Naproti tomu čl. 41 (dříve čl. 50) Úmluvy stanoví kompetenční pravidlo (rule of competence), které při splnění stanovených podmínek zmocňuje ESLP k poskytnutí spravedlivého zadostiučinění.Z toho tedy vyplývá, že při aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy není možné pokládat za zcela určující to, kterak ve své judikatuře ESLP přistupuje k poskytování spravedlivého zadostiučinění podle čl. 41 Úmluvy“ (k tomu srov. též body 25 a 26 odůvodnění již výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. ). V duchu těchto závěrů není rozhodnutí ESLP v dovolatelem uvedené věci (Tsirlis a Koloumpas proti Řecku) relevantní již proto, že v něm přiznaná spravedlivá zadostiučinění zohledňovala jak újmu nemajetkovou, tak také újmu majetkovou (viz bod 80 tohoto rozsudku); ostatně dovolatel oba druhy újem zaměňuje, když například v bodu 57 dovolání jako jeden z důvodů pro zvýšení zadostiučinění uplatňuje tvrzení, že omezení jeho osobní svobody se projevilo negativně i v jeho příjmech.

Jestliže tedy odvolací soud při zohlednění judikatorně dovozených kritérií a zjištěných skutečností dospěl k závěru, že za nezákonně vykonaný trest odnětí svobody žalobci náleží coby přiměřené finanční zadostiučinění jemu vzniknuvší nemajetkové újmy částka ve výši 1 400 Kč denně za prvních 30 dnů odnětí svobody a 700 Kč za každý další den, tedy celkově 191 100 Kč, nikterak se od dosavadní judikatury, na které dovolací soud nehodlá z výše vyložených důvodů ničeho měnit, neodchýlil.

Dovolání není podle přípustné ani pro posouzení otázky, zda se odvolací soud při posouzení adekvátní výše zadostiučinění za nezákonně zahájené trestní stíhání odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže se omezil výlučně na srovnání přiznané náhrady v případech obdobných trestních řízení, aniž by dostatečně přihlédl k dalším případům, které se shodovaly s případem žalobce v dalších významnějších kritériích, především v kritériu dopadů trestního stíhání do osobní sféry žalobce (zejména jeho soukromí a rodinného života), neboť odvolací soud v dovoláním napadeném rozsudku nepřijal jiné řešení než to, které je zastávané v konstantní judikatuře dovolacího soudu (viz zejména rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. , publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. , publikovaný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže při stanovení přiměřené výše zadostiučinění zohlednil povahu trestní věci (pro jaký trestný čin byl žalobce stíhán, jaký trest a v jaké délce žalobci hrozil), délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce (porušení práva žalobce na osobní svobodu, práva na soukromí a rodinný život, čest a pověst), přičemž výši zadostiučinění srovnal s jinými případy, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Odvolací soud následně také zdůvodnil, proč přikročil ke snížení zadostiučinění v porovnání s jinými případy, včetně těch, které předložil sám žalobce (zejména z toho důvodu, že žalobce byl již v minulosti pravomocně odsouzen za jinou trestnou činnost a že k porušení práva na soukromí a rodinný život došlo v souvislosti s jiným trestním řízením). Odvolací soud se rovněž vypořádal s rozhodnutím předloženým ke komparaci samotným žalobcem, přičemž přesvědčivě zdůvodnil, proč zadostiučinění ve srovnávané věci bylo vyšší než v souzeném případě (z důvodu podstatně vyšší nemajetkové újmy na straně poškozené). Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je tak (nejen) v tomto směru podrobné a přesvědčivé a dovolací soud neshledal (v rozsahu daném žalobcem uplatněnými dovolacími námitkami) nic, v čem by se odvolací soud odchýlil od dosavadní ustálené judikatury Nejvyššího soudu.

Argumenty, jimiž se dovolatel snaží zdůvodnit tvrzení o vyšší intenzitě způsobené újmy v důsledku nezákonně zahájeného trestního stíhání, než ke které dospěl odvolací soud, potažmo soud prvního stupně, přípustnost dovolání podle založit nemohou, neboť jsou opřeny o polemiku se skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů (otázka intenzity nemajetkové újmy je sama o sobě skutkovým zjištěním), jež však – jak uvedeno výše – přezkumu v dovolacím řízení nepodléhají ( o. s. ř a contrario).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2022

JUDr. David Vláčil

předseda senátu