Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 3475/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti P. H., zastoupeného Mgr. Robertem Plickou, advokátem se sídlem Národní 58/32, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2022 č. j. -412, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2021 č. j. -344 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. 12. 2020 č. j. -280, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle , , a 2, , 2 a 3, a a 4 d (dále jen " ") ve spojení s Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se postupem podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen " ") v řízení před obecnými soudy domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen " ") náhrady nemajetkové újmy ve výši 366 228 Kč s příslušenstvím, jež mu měla vzniknout v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. . Stěžovatel se dále domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 1 966 664 Kč s příslušenstvím za nezákonně vykonaný trest odnětí svobody v délce osmi měsíců, neboť na základě nálezu Ústavního soudu

sp. zn.

byl zrušen pravomocný odsuzující rozsudek v dané věci a v následujícím řízení byl stěžovatel zproštěn obžaloby.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem řízení co do částky 170 100 Kč s 9,75% úrokem z prodlení z této částky ročně od 19. 8. 2019 do zaplacení zastavil (výrok I), uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovateli částku 121 300 Kč (z toho 100 000 Kč jako zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a 21 300 Kč jako navýšení zadostiučinění za prvních 30 dnů vykonaného trestu odnětí svobody) s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 22. 6. 2019 do zaplacení, a dále vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit stěžovateli úroky z prodlení ve výši 9,75 % ročně z částky 170 100 Kč od 22. 6. 2019 do 18. 8. 2019 (výrok II), co do částky 2 041 492 Kč a všech zbývajících úroků z prodlení žalobu zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).

Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") k odvolání stěžovatele (do výroků II a III) i (do výroku II), které však částečně vzal zpět ohledně částky 21 000 Kč, v záhlaví citovaným rozsudkem odvolací řízení co do částky 21 000 Kč s příslušenstvím zastavil (výrok I), rozsudek obvodního soudu ve výroku II změnil tak, že ohledně částky 30 300 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (tato částka se v rozsahu 30 000 Kč týkala nároku na zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání a v rozsahu 300 Kč navýšení zadostiučinění za nezákonně vykonaný trest odnětí svobody), jinak tento výrok, jakož i výrok III rozsudku obvodního soudu potvrdil (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Proti výroku III a části výroku II rozsudku městského soudu, jíž byla potvrzena část výroku II a výrok III rozsudku obvodního soudu, podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud podle odmítl.

Stěžovatel tvrdí, že k porušení jeho výše označených práv došlo v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které částečně zamítly jeho žalobu na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání a nezákonně vykonaný trest odnětí svobody. Stěžovatel namítá, že městský soud nesprávně uzavřel, že uplatnil nárok na náhradu újmy na zdraví po koncentraci řízení. S odkazem na judikaturu obecných soudů stěžovatel dále rozporuje výši přiznaného zadostiučinění a požaduje její přehodnocení. Současně uvádí důvody, pro které považuje za nezbytné změnit rozhodovací praxi obecných soudů ve věci stanovení náhrady nemajetkové újmy za nezákonné omezení svobody.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady jeho přípustnosti podle , což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle y, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.

Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné právní zastoupení; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.

Ústavní soud v dané věci ověřil, že Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání dostatečně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu odůvodnil, že námitky stěžovatele nemohly přípustnost dovolání založit, neboť se zčásti týkaly výroku, kterým bylo žalobě vyhověno, zčásti namítané vady řízení a zčásti nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění. Nejvyšší soud adekvátně vysvětlil, že dovolání není ve smyslu přípustné pro řešení otázek předložených stěžovatelem. Uvedl, že dovolání nemůže být shledáno přípustným pro nesouhlas stěžovatele s výší přiznaného zadostiučinění, neboť podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný výkon veřejné moci je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah prvoinstančního soudu úkolem soudu odvolacího. Nejvyšší soud k tomu s odkazem na svoji dosavadní judikaturu (srov. rozsudky sp. zn. , , nebo ) dodal, že při přezkumu výše zadostiučinění posuzuje právní otázky spojené s výkladem , přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Nejvyšší soud dostatečně odůvodnil, že k tomu v nyní posuzované věci nedošlo.

Jelikož stěžovatel nesplnil svoje povinnosti, bylo jeho dovolání správně odmítnuto jako neprojednatelné. Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. , podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti ( ), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením y.

Pokud jde o rozhodnutí obvodního a městského soudu, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle . Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle a , zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. února 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu