Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

II.ÚS 1728/15

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Hlavatého, zastoupeného Mgr. Markem Štenclem, advokátem se sídlem Nový Malín 240, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2015, č. j. -187, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo pro nepřípustnost odmítnuto jím podané dovolání směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze (dále jen " ") ze dne 14. 1. 2014, č. j. -166. Tímto rozsudkem v řízení o odvolání stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 21. 10. 2011, č. j. -137, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby bylo v řízení o ochranu osobnosti uloženo žalovaným zaplatit stěžovateli částku 1 mil. Kč, rozhodl tak, že citovaný rozsudek krajského soudu ve věci samé potvrdil.

2. Obsahem ústavní stížnosti je pouhý výčet a citace některých článků d (dále jen " "), které měly být napadeným usnesením Nejvyššího soudu porušeny. Konkrétně se jedná o , , -3, , y a dále a y (dále jen " "). K věci samé stěžovatel pouze tvrdí, že nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti dovolání. Od roku 1990 totiž prý brojí "proti nepravostem vůči jeho osobě", kdy zakoupil zahradu, nicméně následně zjistil, že má jiné hranice a na část jeho pozemků byla umístěna černá skládka odpadu. Na jeho požadavky a návrhy řešení není reflektováno a tento postup ze strany orgánů veřejné správy i soudů má negativní vliv na jeho osobní i soukromý život.

3. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení . Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení podle písm. d) y založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

4. Nedostatkem nyní projednávané ústavní stížnosti, který v podstatě vylučuje skutečný meritorní přezkum napadeného usnesení Nejvyššího soudu, je totiž skutečnost, že neobsahuje žádnou konkrétní argumentaci, a to nejen v oblasti ústavněprávní, nýbrž dokonce ani na úrovni práva podústavního, když se omezuje výhradně na citaci některý článků y a y a na rekapitulaci předchozího řízení (resp. ne na citaci výroků soudních rozhodnutí). Stěžovatel tak nikterak blíže neuvádí, v jakém směru měl Nejvyšší soud pochybit, to znamená například, čím porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a v jakém smyslu nebyla stěžovateli poskytnuta požadovaná soudní ochrana. Přitom na stěžovateli v tomto směru leží břemeno tvrzení a proto také stanoví povinné zastoupení fyzických osob advokátem tak, aby byl dán předpoklad podávání řádně odůvodněných a podložených návrhů. Za této situace, kdy ani stěžovatel sám netvrdí nic, co by skutečně svědčilo o protiústavnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, tedy o jeho vadě překračující pouhý nesouhlas stěžovatele s vyhlášeným výrokem a s vyvozenými právními závěry, proto Ústavnímu soudu nezbývá, než ústavní stížnost považovat za zjevně neopodstatněnou.

5. Stěžovateli je pak vhodné připomenout, že podstata dovolacího řízení je do značné míry založena na odlišení skutkových a právních otázek s tím, že tento mimořádný opravný prostředek je určen k řešení pouze otázek právních ( ). Z úpravy dovolacího řízení podle stávajícího znění a také s ohledem na judikatorní praxi dovolacího soudu rovněž plyne, že během zákonné lhůty pro podání dovolání je třeba jasně označit dovolací důvody a po jejím uplynutí již nelze tento nedostatek odstranit, přičemž tyto důvody musí spočívat právě v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci, tedy nikoliv ve skutkových okolnostech věci. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nikterak nerozporuje, že by podal dovolání, které by nebylo nepřípustné, tedy že z jeho obsahu bylo patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva šlo a od které rozhodovací praxe se odvolací soud odchýlil.

6. Ze shora řečených důvodu tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení .

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. září 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu