Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 4009/14

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele T. R., zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem v Praze, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. října 2014 sp. zn. a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 18. srpna 2014 sp. zn. , takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností stěžovatel navrhl s odkazem na údajné porušení a , 3 d zrušení shora uvedených rozsudků obecných soudů.

2. Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 18. 8. 2014 sp. zn. rozhodl, že odsouzenému stěžovateli se v trestní věci vedené u tohoto soudu nepřiznává nárok na bezplatnou obhajobu nebo na obhajobu za sníženou odměnu. Městský soud v Praze jako stížnostní soud usnesením ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. stížnost podanou stěžovatelem proti výše uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 jako nedůvodnou zamítl.

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že se domáhal přiznání nároku na bezplatnou obhajobu ve smyslu ust. § 33 odst. 2, odst. 4 tr. řádu. Svoji žádost prý řádně odůvodnil zejména svým zhoršeným zdravotním stavem a poměry osobními i výdělkovými. Návrhu soud nevyhověl, a stěžovatel proto podal proti uvedenému usnesení soudu prvého stupně stížnost. Městský soud v Praze stížnost jako nedůvodnou zamítl, přičemž vyslovil názor, že u stěžovatele neexistují objektivní překážky, pro které by nebyl schopen dosahovat přiměřených příjmů a ani zdravotní stav mu nezabraňuje ve výkonu pracovní činnosti. Současně soud uvedl, že stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit k rukám matky jeho nezletilých dětí J. R. dlužné výživné. Stížnostní soud tedy, ačkoliv věděl o povinnosti stěžovatele zaplatit dlužné výživné, které má i v případě výkonu rozhodnutí vždy prioritní povahu, přesto stížnost zamítl.

4. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu u, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti ( y). Ústavní soud ve své judikatuře neustále zdůrazňuje princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, není soudem obecným soudům nadřízen a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně na přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v soudním řízení nebyla dotčena ústavně zaručená práva jeho účastníků, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Pochybení tohoto charakteru v přezkoumávané věci Ústavní soud nezjistil. Ve věci rozhodující soudy se stěžovatelovou žádostí dostatečně zabývaly a svá rozhodnutí logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Je zřejmé, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy došly, přičemž jeho argumentace nepřekročila rámec podústavního práva.

7. Ústavní soud se problematikou nepřiznání nároku na bezplatnou obhajobu (nebo obhajobu za sníženou odměnu) v minulosti ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. Podle čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod platí, že obviněný má právo se obhajovat osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, má právo na to, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Podle věty třetí d zákon stanoví, ve kterých případech má obviněný právo na bezplatnou pomoc obhájce. Případy práva na bezplatnou pomoc tak definuje nikoli , nýbrž až zákon, na který y odkazuje, což je konkrétně § 33 odst. 2 až 5 trestního řádu, jehož výklad náleží v mezích ústavních kautel trestního řízení zásadně obecným soudům.

8. Podle ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, osvědčil-li obviněný, že nemá dostatek prostředků, aby si hradil náklady obhajoby, rozhodne předseda senátu a v přípravném řízení soudce, že má nárok na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Pravidlem tedy je, že obviněný je povinen náklady za poskytnutí právní pomoci uhradit. Zároveň však zákonodárce, v rámci prostoru daného mu u, určil podmínky, za nichž se toto pravidlo neuplatní a právní pomoc bude obviněnému poskytnuta bezplatně. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je tedy otázka interpretace ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu a jeho následná aplikace na stěžovatelovu osobní a majetkovou situaci. Rozhodovací praxe Ústavního soudu, jež se této problematiky týká, přitom vykazuje zjevně restriktivní přístup (srov. např. usnesení

sp. zn.

ze dne 9. 4. 2003,

sp. zn.

ze dne 26. 4. 2007,

sp. zn.

ze dne 21. 1. 2010 nebo

sp. zn.

ze dne 13. 12. 2012).

9. V souvislosti s otázkou nároku na bezplatnou obhajobu Ústavní soud opakovaně připomíná, že posouzení, zda jsou v konkrétním případě dány důvody přiznání nároku ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu, náleží zásadně soudům obecným, které vždy posuzují každý případ individuálně s ohledem na konkrétní poměry stěžovatele. Ústavní soud tuto pravomoc obecných soudů respektuje a přísluší mu tak jen zhodnocení, zda soudy vydaná rozhodnutí nepředstavují zvláště závažné excesy z ústavního rámce, mající za následek porušení ústavně zaručených práv, které by bylo zapotřebí korigovat.

10. Ustanovení § 33 odst. 2 trestního řádu je dle ustálené judikatury interpretováno tak, že nárok na bezplatnou obhajobu je dán u obviněného, který se zřetelem na výdělkové, majetkové a rodinné poměry nemůže zaplatit odměnu za obhajobu bez ohrožení své nutné výživy nebo výživy osob, o které je podle zákona povinen pečovat. Rozhodná je však celková ekonomická situace obviněného, přičemž u osob práce a výdělku schopných nedostatek pohotových finančních prostředků sám o sobě důvodem pro poskytnutí bezplatné obhajoby není. Dle Ústavního soudu přitom platí, že pokud obecné soudy spíše než na stav současný položí důraz na celkovou majetkovou potencialitu, kterou dovodí z nedostatku objektivních překážek dosahování přiměřených příjmů, nelze jim z vyložených hledisek ústavněprávního přezkumu ničeho vytknout, a nejedná se o exces ani libovůli (např. usnesení

sp. zn.

ze dne 13. 12. 2012 nebo usnesení

sp. zn.

ze dne 11. 4. 2013).

11. Ve vztahu k okolnostem konkrétního případu Ústavní soud shledal, že obecné soudy se otázkou stěžovatelových majetkových poměrů a zdravotního stavu řádně zabývaly a své závěry podložily konkrétními zjištěními. Městský soud v Praze zjištěné skutečnosti shrnul tak, že u stěžovatele neexistují objektivní překážky, pro které by nebyl schopen dosahovat přiměřených příjmů, a jeho zdravotní stav mu nezabraňuje ve výkonu pracovní činnosti. Ve svém rozhodnutí uvedl, podle kterých zákonných ustanovení postupoval a které okolnosti považovaly za rozhodující pro posouzení věci, rozvedl základní důvody, z nichž při svém rozhodování vycházel a své závěry akceptovatelným způsobem odůvodnil.

12. Soud se zabýval i námitkou stěžovatele, že v jiném řízení mu byl nárok na bezplatnou obhajobu přiznán. Správně přitom (s odkazem na usnesení Ústavního soudu

sp. zn.

) konstatoval, že tato skutečnost sama o sobě nezakládá nárok na automatické vyhovění žádosti. Soudu, který rozhodoval o stejném druhu žádosti později, nepřísluší hodnotit způsob posouzení předložených dokladů jiným soudem dříve. Nadto při rozhodování o osvobození od soudních poplatků v občanskoprávním řízení se přihlíží k částečně odlišným okolnostem, např. k výši soudního poplatku, povaze uplatněného nároku, výdajům spojeným s řízením a podobně. Logický je též závěr soudu druhého stupně, že přiznání bezplatné obhajoby nelze odůvodnit nutností platit další povinné částky v důsledku soudních rozhodnutí (dlužné výživné nezletilým dětem).

13. Ústavní stížnost tedy byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. září 2015

Ludvík David v. r.

předseda senátu