Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

25 Cdo 1883/2022

25 Cdo 1883/2022-303

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: M. Ch. P., narozená dne XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem se sídlem Jandova 185/6, Praha 9, proti žalovanému: P. O., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Tomášem Matouškem, Ph.D., advokátem se sídlem Baškirská 1404/1, Praha 10, o náhradu újmy na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. , -254, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2022, č. j. , -273, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. -179, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 1. 6. 2021, č. j. -220, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 156.769 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným (výrok I), zamítl žalobu ohledně 92.605 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky III, IV). K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, č. j. , -254, ve znění opravného usnesení ze dne 27. 1. 2022, č. j. , -273, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II změnil tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 72.623 Kč s úrokem z prodlení tam specifikovaným, jinak jej ohledně 19.982 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu (výroky II a III). Rozhodl tak o nárocích žalobkyně na náhradu bolesti a ušlého zisku, které jí měly vzniknout tím, že dne 2. 8. 2017 žalovaný jako řidič vozidla taxislužby, poté co mu v opilosti sdělila, že mu za přepravu nezaplatí, žalobkyni z vozidla vytáhl a fyzicky ji napadl tak, že jí způsobil četná zranění (zejména v oblasti hlavy), pro které byla hospitalizována po dobu 6 dnů. Soudní znalkyně ohodnotila bolestné 820 body (226.229,80 Kč) s tím, že opilost žalobkyně neměla na rozsah zranění vliv. Podle kamerového záznamu byl žalovaný velmi agresivní, žalobkyni fyzicky napadal opakovaně a zcela nepřiměřeným způsobem, proto není podle odvolacího soudu na místě snižovat povinnost k náhradě bolestného o 10 %, jak učinil soud prvního stupně. Ten dále postupoval nesprávně, když na nárok žalobkyně na náhradu za bolest započetl částku 50.000 Kč, která byla v průběhu řízení žalobkyni vyplacena Ministerstvem spravedlnosti jako peněžitá pomoc oběti trestného činu [v paušální výši podle a , o obětech trestných činů], ačkoli žalobkyně bezodkladně po obdržení peněžité pomoci soudu sdělila, že si peněžitou pomoc započetla na svůj nárok na náhradu nemajetkové (psychické) újmy, který též uplatnila u soudu, a v tomto rozsahu vzala žalobu zpět. Ohledně nároku na náhradu ušlého zisku (19.982 Kč) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neprokázala jeho vznik.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje podle pro otázky doposud dovolacím soudem neřešené a otázky vyřešené odvolacím soudem odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Otázky formuloval takto: Zda může odvolací soud obejít příkaz zopakovat všechny dosud provedené důkazy, pokud má za to, že na jejich základě lze dospět k opačným závěrům ve smyslu ust. Zda může odvolací soud ignorovat procesní situaci, kdy prvostupňový soud opakovaně vyzýval žalobkyni ve smyslu ust. , , aby doplnila skutková tvrzení ohledně té části žalobního návrhu, kterou se domáhala náhrady tvrzené nemajetkové újmy a jednak ohledně tvrzené škody na ušlém zisku, žalobkyně však ani přes opakovaná poučení a výzvy k doplnění neunesla břemeno tvrzení ani důkazní břemeno ohledně jí tvrzené nemajetkové újmy, a jednak ohledně tvrzené škody na ušlém zisku. Zda může žalobkyně parazitovat na tom, že zamlčela skutečnost, že byla odškodněna Ministerstvem spravedlnosti, a zda toto zamlčení může být přičítáno k tíži žalovaného. Zda Ministerstvo spravedlnosti zálohu na odškodnění poskytovalo pouze s ohledem k doložené újmě na bolestném a ztížení společenského uplatnění či nikoli. Zda by žalobkyni bylo přiznáno plnění, pokud by je požadovala z titulu nemajetkové újmy či ušlého zisku. Zda, pokud se trestní rozsudek zabývá toliko skutkovou podstatou trestného činu, nikoli úmyslem způsobit škodu, se může odvolací soud cítit vázán trestním rozsudkem; zvláště pokud majetková újma není předmětem dokazování ani u základní, ani u kvalifikované podstaty trestného činu, naopak, u kvalifikované podstaty trestného činu postačí zavinění nedbalostní. Žalovaný rekapituluje průběh dosavadního řízení, uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci a namítá, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno ohledně nemajetkové újmy a ušlého zisku. Skutečnost, že byla žalobkyně odškodněna Ministerstvem spravedlnosti, což v řízení zamlčela, nemůže být přičítána k tíži žalovaného, Ministerstvo spravedlnosti zálohu na odškodnění poskytovalo pouze s ohledem k doložené újmě na bolestném a ztížení společenského uplatnění. Podle žalovaného nelze vycházet z trestního rozsudku, který se zabývá toliko skutkovou podstatou trestného činu, nikoli úmyslem způsobit škodu (navíc z chování žalovaného, který po pádu žalobkyně na zem zavolal rychlou záchrannou službu, je úmysl ve vztahu k újmě na zdraví žalobkyně vyloučen). za stěžejní pro výklad právního jednání považuje zjištění skutečného úmyslu jednajících stran. V této souvislosti žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. a a namítá, že žalobkyně tím, že pouze odkazovala na závěry trestního rozsudku, zcela zjevně neunesla břemeno tvrzení, tím méně břemeno důkazní. Podle žalovaného odvolací soud nepřípustně obešel příkaz zopakovat všechny dosud provedené důkazy, pokud měl za to, že na jejich základě lze dospět k opačným závěrům než soud prvého stupně. Navrhl, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (s odůvodněním, že jeho majetková situace neumožňuje jednorázově uhradit odvolacím soudem uloženou povinnost) a dále aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaným vymezené otázky nezakládají přípustnost dovolání, neboť již byly zodpovězeny dřívější judikaturou nebo samotným odvolacím soudem. Některé z námitek vznášel žalovaný již v předchozích podáních a odvolací soud se s nimi vyčerpávajícím způsobem vypořádal. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací ( ) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení ( ), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení ( a 4 ), není však přípustné.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Z této úpravy vyplývá, že jedním z předpokladů přípustnosti dovolání je i to, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. ), naopak pokud na dané otázce napadené rozhodnutí nezávisí, nemůže přípustnost dovolání založit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2021, sp. zn. ). Rovněž je třeba mít na zřeteli, že dovolacímu soudu jakožto instanci toliko přezkumné a nikoliv nalézací, jejíž přezkum se podle zákona týká jen otázek právních, případně za podmínky procesních vad, nepřísluší přezkoumávat správnost skutkových zjištění odvolacího soudu. I v rámci úvahy, je-li dovoláním pokládaná otázka způsobilá založit přípustnost dovolání, tak Nejvyšší soud vychází právě ze skutkových závěrů nalézacích soudů, aniž by je jakkoliv přehodnocoval.

V dané věci se odvolací soud nikterak neodklonil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu týkající se vázanosti rozhodnutím v trestním řízení o vině a trestu. Jak dovozuje ustálená soudní praxe (např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. , publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sb. rozh. obč.“ –, str. 194, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. , a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. , publikovaná v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C 13079 a 2776), je soud v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal; není vázán odůvodněním takového rozhodnutí. Jestliže se na vzniku škody kromě pachatele trestného činu podílela svým spoluzaviněním i další osoba (včetně poškozeného), vázanost trestním rozhodnutím se při zkoumání podmínek spoluodpovědnosti této osoby neuplatní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn.25 Cdo 562/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 22/2001, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2017, sp. zn. , uveřejněné pod číslem rozh. obč.). Z těchto závěrů ovšem nevyplývá, že by soud v občanskoprávním řízení nemohl ze zjištění učiněných v řízení trestním vycházet, popřípadě, že by taková zjištění mohl bezdůvodně ignorovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. se týká skutkově i právně zcela odlišné věci, ostatně dovolatel ani nekonkretizuje, v jakém ohledu by měly být závěry vyslovené odvolacím soudem v projednávané věci s citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu v rozporu. Dovolatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. , uveřejněný pod číslem rozh. obč., shora uvedené judikatorní závěry respektuje a napadené rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu. Odvolací soud v nyní projednávané věci dospěl na podkladě dokazování (včetně znaleckého) ke skutkovému závěru (jehož správnost nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumávat), že žalovaný cílenými a opakovanými fyzickými útoky způsobil žalobkyni mnohočetné zranění hlavy včetně pohmoždění mozku, že na rozsah tohoto zranění neměla vliv opilost žalobkyně a že tímto jednáním spáchal zločin ublížení na zdraví (přičemž úmyslná forma zavinění je bez dalšího předpokladem zločinu jako závažného trestného činu). Formuluje-li tedy dovolatel právní otázku k vázanosti trestního rozsudku ohledně zaviněného způsobení újmy na zdraví a v návaznosti na to namítá, že úmyslné ublížení na zdraví je vyloučeno tím, že žalobkyni poté co jí opakovaně udeřil, zavolal rychlou záchrannou službu, nejde o otázku, na níž by napadené rozhodnutí záviselo, nýbrž o tezi vycházející z odlišných skutkových východisek, než na jakých vystavěl své závěry odvolací soud. Pro úplnost lze poznamenat, že odpovědnost žalovaného za újmu na zdraví žalobkyně by byla dána i v případě, že by nezpůsobil újmu úmyslně, ale z nedbalosti.

Stejně tak odvolací soud neučinil na základě provedeného dokazování skutkové zjištění, že by žalobkyně zamlčela tu skutečnost, že jí v průběhu řízení Ministerstvo spravedlnosti vyplatilo 50.000 Kč jako (paušální) peněžitou pomoc oběti trestného činu. Naopak žalobkyně vzala v tomto rozsahu žalobu zpět a usnesením soudu prvního stupně ze dne 13. 5. 2020, č. j. -169, bylo řízení v rozsahu zpětvzetí žaloby zastaveno.

Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanými vadami řízení, že odvolací soud měl pochybit při zopakování dokazování a zjišťování skutkového stavu ( věta druhá ). Lze jen dodat, že požadavek na zopakování důkazů odvolacím soudem v případě změny prvostupňového rozsudku není dle ustálené judikatury bezpodmínečný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. , ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. , nebo ze dne 25. 2. 2014, sp. zn. ).

K podání dovolání proti části výroku I, kterou byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně povinnosti nahradit žalobkyni ušlý zisk ve výši 19.982 Kč s příslušenstvím, není žalovaný subjektivně legitimován, neboť se v daném rozsahu jedná o rozhodnutí v jeho prospěch a nevznikla mu ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit změnou či zrušením napadené části rozhodnutí odvolacího soudu. Bezpředmětné jsou proto jeho dovolací námitky týkající se unesení důkazního břemene ohledně této části nároku.

Nepřípustné je rovněž dovolání žalovaného, pokud směřuje proti výrokům o náhradě nákladů řízení [srov. ]

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle odmítl.

O návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud samostatně nerozhodoval, neboť o odmítnutí dovolání rozhodl v nejkratší možné době (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 30. 8. 2022

JUDr. Robert Waltr předseda senátu