Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

27 Cdo 2076/2021

-228

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Šuka a soudců JUDr. Filipa Cilečkaa JUDr. Marka Doležala v právní věci navrhovatelky HOTELES TURISTICOS UNIDOS S. A., se sídlem v Barceloně, Princessa 58, Španělské království, zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, PSČ 186 00, za účasti 1) B. L. E., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Martinem Řandou, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, Truhlářská 1104/13, PSČ 110 00, 2) T., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, a 3) N. S. A., se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, o vyloučení člena statutárního orgánu z výkonu funkce, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 3. 2021, č. j. :

Odůvodnění:I. Dosavadní průběh řízení

[1] Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 2. 2020, č. j. -147, zamítl návrh na vyloučení B. L. E. z výkonu funkce člena statutárního orgánu společnosti T. (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).

[2] Navrhovatelka podala dne 11. 3. 2020 proti výše uvedenému usnesení odvolání.

[3] Městský soud v Praze vyzval navrhovatelku usnesením ze dne 16. 3. 2020, č. j. -162, doručeným navrhovatelce (do datové schránky advokáta) dne 18. 3. 2020, k zaplacení soudního poplatku ve výši 2.000 Kč za podané odvolání ve lhůtě 15 dnů od doručení této výzvy a poučil ji o následcích jeho nezaplacení.

[4] Navrhovatelka soudní poplatek ve stanovené lhůtě nezaplatila. Městský soud v Praze proto usnesením ze dne 7. 5. 2020, č. j. -163, zastavil odvolací řízení podle , o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (první výrok), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

[5] Proti posledně označenému usnesení podala navrhovatelka dne 11. 5. 2020 odvolání a požádala o prominutí zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku z odvolání z důvodu pracovní absence pracovnice odpovědné za odesílání plateb soudních poplatků, způsobené uzavřením Základní školy v Kralupech nad Vltavou a s tím spojenou nutností pečovat o nezletilé dítě, jakož i absence dalších administrativních pracovníků, způsobené povinnou karanténou v souvislosti s šířením onemocnění SARS CoV-2.

[6] Navrhovatelka poukázala na vyhlášení nouzového stavu vládou České republiky a na přijetí řady krizových opatření, včetně uzavření školních a předškolních zařízení. Uvedla, že „v rozhodné době se dva pracovníci kanceláře vrátili z dovolené v Itálii, pročež je nebylo možné pracovně využít 14 dnů díky karanténě. Navíc účetní se v době od 9. 3. 2020 do 13. 3. 2020 účastnila semináře s pozitivně testovaným (…). Počínaje 16. 3. 2020 celý administrativní úsek právní kanceláře Moreno Vlk & Asociados přestal fakticky vykonávat svou činnost z důvodu absence pracovnic, jichž se přímo dotýkalo uzavření školních a mimoškolních zařízení. Advokátní kancelář musela omezit svou činnost na přítomnost 1 právníka a 1 administrativní pracovnice denně, ostatní pracovali v režimu ‚Home office‘. Znamenalo to rozpad zaběhnutých postupů, nekomfortní agendu opakující se distanční komunikace, papírování a jiných úkonů, na které není běžný chod kanceláře uzpůsoben.“

[7] Dne 11. 5. 2020 navrhovatelka uhradila soudní poplatek ve výši 2.000 Kč.

[8] Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 5. 2020, č. j. -171, zamítl „návrh na prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku za odvolání“ (výrok I.) a rozhodl o vrácení zaplaceného soudního poplatku (výrok II.); výrok II. byl později k odvolání navrhovatelky zrušen usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 1. 2021, č. j. -198.

[9] Soud prvního stupně, odkazuje na ustálenou judikaturu k povaze lhůty k zaplacení soudního poplatku, posoudil návrh na prominutí zmeškání lhůty jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty. Jelikož jde o lhůtu propadnou, nelze ji po jejím marném uplynutí prodloužit. Proto žádost usnesením, jímž se upravuje vedení řízení, zamítl.

[10] K poukazu navrhovatelky na , o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně a (dále jen „“), soud prvního stupně vysvětlil, že tento zákon upravuje – jde-li o soudcovské lhůty – pouze možnost prominutí zmeškání soudcovské lhůty dle , (dále též jen „“). Za pomoci argumentu a contrario je tudíž namístě uzavřít, že zmeškání jiné soudcovské lhůty nelze podle označeného zákona prominout.

[11] Vrchní soud v Praze následně usnesením ze dne 4. 3. 2021, č. j. -203, rozhodl o odvolání navrhovatelky podaném dne 11. 5. 2020 proti usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení č. j. -163, a to tak, že napadené usnesení potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).

II. Dovolání a vyjádření k němu

[12] Proti posledně uvedenému usnesení odvolacího soudu podala navrhovatelka dovolání, jež má za přípustné podle k posouzení otázky výkladu , v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené.

[13] Dovolatelka má za to, že s ohledem na důvody, pro které byl přijat, a na jeho další ustanovení, má být tohoto zákona vyložen tak, že dopadá i na lhůtu k zaplacení soudního poplatku.

[14] B. L. E. považuje dovolání za nedůvodné, maje za to, že na soudcovskou lhůtu k zaplacení soudního poplatku nedopadá. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.

III. Přípustnost dovolání

[15] Dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou a splňující podmínku podle ; dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

[16] Dovolání je přípustné podle k zodpovězení jím otevřené otázky procesního práva, v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešené.

IV. Důvodnost dovolání

[17] Podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.

[18] Ustanovení určuje:

1) Zmeškal-li účastník nebo jeho zástupce v občanském soudním řízení lhůtu k provedení úkonu z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo úkon učinit, promine soud zmeškání této lhůty podle i v případech, ve kterých to zákon jinak vylučuje.

2) O prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud, který je příslušný k projednání zmeškaného úkonu a rozhodnutí o něm, s výjimkou opravných prostředků, kde o prominutí zmeškání lhůty rozhoduje soud prvního stupně.

3) Návrh na prominutí zmeškání lhůty v občanském soudním řízení z důvodu podle odstavce 1 je třeba podat do 15 dnů od ukončení nebo zrušení mimořádného opatření, z něhož plynulo omezení znemožňující nebo podstatně ztěžující učinění úkonu, a je třeba s ním spojit i zmeškaný úkon. Lhůta pro podání návrhu podle věty první však neskončí dříve než 15 dnů po ukončení nebo zrušení nouzového stavu.

4) Zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a o zrušení rozsudku pro uznání podle . Pokud žalovaný proti rozsudku pro uznání podal i odvolání a návrhu podle věty první bylo pravomocně vyhověno, k odvolání se nepřihlíží.

[19] Soudům nižších stupňů je třeba přisvědčit v závěru, podle něhož lhůta k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je soudcovskou lhůtou propadnou, kterou lze prodloužit pouze před jejím uplynutím a jejíž zmeškání nelze (podle obecné úpravy) prominout (srov. za všechna rozhodnutí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. , a judikaturu v něm citovanou). K souladu ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích s ústavním pořádkem srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 193/2021 Sb.

[20] Taktéž správný je závěr, podle kterého (ani jiné ustanovení tohoto zákona) výslovně neupravuje možnost prominutí soudcovské lhůty podle zákona o soudních poplatcích.

[21] Zbývá posoudit, zda z právě řečeného je namístě za pomoci argumentu a contrario dovodit, že zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku nelze prominout ani podle (za splnění předpokladů v něm vypočtených), jak učinil soud prvního stupně ve svém (pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodněném) usnesení ze dne 19. 5. 2020, č. j. -171 (jehož závěrům tacitně přisvědčil i odvolací soud v napadeném rozhodnutí), anebo zda je spíše namístě uvažovat o existenci nepravé (teleologické) mezery v zákoně, již je třeba zaplnit pomocí argumentu per analogiam.

[22] K předpokladům, za nichž soud může (a má) dotvářet právo (zaplnit nepravou mezeru v zákoně), se v minulosti vyjádřil Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. , v němž (srov. odst. 15 až 17 odůvodnění) uvedl:

[23] „Pokud zákon výslovně stanoví, že dopadá na skutkové podstaty A, B, C, má soudce a priori dvě možnosti, jak nastolenou otázku posoudit ve vztahu ke skutkovým podstatám D, E, F (a dalším). Obecně může postupovat podle doslovného výkladu vykládaného ustanovení, např. za použití argumentu a contrario, a zákon na skutečnosti výslovně neuvedené (D, E, F a další) nepoužít. (…) Nicméně obecně akceptovatelná je i cesta jiná. Soudce by si totiž měl položit otázku, zda případný interpretační závěr, získaný argumentem a contrario, nezakládá bezdůvodnou diferenciaci, což by bylo v rozporu s principem bezrozpornosti právního řádu a principem rovnosti. Tyto principy jsou legitimačním důvodem pro dotváření práva cestou analogie legis (za pomoci argumentu a simili či a fortiori). Nejde o tvorbu práva, nýbrž o dotváření práva, kterým soudce ,toliko‘ domýšlí existující právní řád do důsledků, čímž soudce stále zůstává na půdě platného práva a toliko vychází z presumpce racionálního zákonodárce. Toto dotváření práva je třeba odlišit od právně politické představy soudce rozporné s platným právem, jejíž realizace by byla možná jen cestou změny zákona. Hranicí mezi tvorbou práva a (ještě) dotvářením práva je kritérium, zda bezdůvodná diferenciace mezi komparovanými skutkovými podstatami je vědomým rozhodnutím zákonodárce, či nikoli. Soudce zásadně není oprávněn vyplnit vědomou mezeru v zákoně. Pokud je hodnotově nekoherentní úprava zákonodárcem skutečně chtěná (je si vědom rozporu s teleologickým pozadím právního řádu, a přesto takovou úpravu přijme), je tím posílen demokratický princip a princip dělby moci, když tvorba práva přísluší primárně demokraticky zvolenému zákonodárci, nikoli soudci. To, zda šlo o vědomé či nevědomé rozhodnutí zákonodárce (mezeru vědomou či nevědomou), lze zjistit především jasně průkazným úmyslem zákonodárce; jde o skutečnou vůli zákonodárce (subjektivní historický výklad), nikoli o vůli, která se bude jen předpokládat (platí totiž presumpce opačná, předpoklad racionálního zákonodárce). (…) Shrnuto, mezerou v zákoně, způsobilou být řešenou cestou dotváření práva, se rozumí neúplnost zákona proti-plánová (z hlediska záměru zákonodárce).“

[24] Z důvodové zprávy k (sněmovní tisk číslo 807, Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, 8. volební období, 2017–2021) se podává, že „základním principem předloženého zákona je v krátkém čase reagovat na ty nejzásadnější problémy, s nimiž se mohou subjekty soudních řízení, právnické osoby a subjekty v insolvenčních a exekučních řízeních nyní potýkat. Celá řada překážek se dá překlenout individuálním přístupem soudů v řízeních či výkladem zákona, přesto existují případy, kdy ani jedna z uvedených cest možná není. Právě na ně přitom předložený návrh zákona směřuje“.

[25] K problematice lhůt v procesním právu důvodová zpráva zdůrazňuje, že „problém se týká zejména lhůt, jejichž zmeškání podle platné úpravy prominout nelze. Obecné vyloučení možnosti prominutí zmeškání vybraných lhůt nebo jejich navrácení je za normálního chodu justice a společnosti opodstatněno pádnými důvody. Často je to požadavek právní jistoty a nezbytnost zachování účinků právní moci, snaha zamezit dvojímu rozhodnutí v téže věci, ochrana třetích osob či nezbytnost zajistit rychlý průběh řízení. Tyto argumenty plně obstojí v době, kdy stát i jeho občané mohou standardně fungovat. Soudní systém ochrany však není připraven na mimořádný stav, kterému aktuálně Česká republika čelí. Pokud jsou v zájmu boje s epidemií nemoci COVID-19 způsobené novým koronavirem SARS-CoV-2 přijímána bezprecedentní opatření, při nichž dochází k omezování základních práv jednotlivce, je zapotřebí na to reagovat i v procesním právu. Předkládaný návrh zákona vychází z toho, že prominutí zmeškání velké části procesních úkonů je možné již za stávající právní úpravy. (…) Přesto existují procesní úkony, u nichž je uvedený postup vyloučen. Návrh zákona pak směřuje právě na ně, když prolamuje zásadu, že u některých úkonů nelze zmeškání lhůty k jejich učinění prominout. Návrh zákona proto umožňuje, aby soud prominul i zmeškání lhůty, u níž jinak takový postup možný není, došlo-li ke zmeškání lhůty v souvislosti s opatřeními přijatými vládou nebo vybranými orgány veřejné moci za účelem ochrany veřejného zdraví občanů České republiky.“

[26] Ze znění , jakož i z důvodové zprávy, je patrné, že úmyslem zákonodárce bylo umožnit prominout zmeškání i těch lhůt, u nichž to podle obecné úpravy (za „normálního“ stavu) není možné, jestliže jejich zmeškání bylo způsobeno mimořádným opatřením při epidemii, jež účastníkovi nebo jeho zástupci znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo učinit úkon včas (ve lhůtě). Úprava přitom cílí na lhůty, jejichž zmeškání má pro účastníka řízení „fatální“ důsledky (neúspěch ve sporu, zastavení řízení, ztrátu možnosti přezkumu rozhodnutí vyšším soudem).

[27] Právě s ohledem na důsledky spojené s marným uplynutím lhůty podle (vydání pro žalovaného nepříznivého rozhodnutí) umožnil zákonodárce, aby soud prominul i zmeškání této lhůty, ač jde o lhůtu soudcovskou (jejíž zmeškání nelze podle obecné úpravy prominout – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sen. zn. , uveřejněný pod číslem 31/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

[28] Obdobné důsledky, co do vážnosti zásahu do poměrů účastníka, má i zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku podle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích; jestliže soudní poplatek není zaplacen ani ve lhůtě určené ve výzvě soudu, je řízení bez dalšího zastaveno (srov. judikaturu citovanou výše). V případě soudního poplatku za odvolání je důsledek obdobný, jako by účastník řízení zmeškal lhůtu k podání odvolání (rozhodnutí, proti němuž odvoláním brojil, nabude právní moci).

[29] Nejvyšší soud si je vědom toho, že soudní poplatek je splatný vznikem poplatkové povinnosti (§ 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích), tj. v případě odvolání podáním odvolání [§ 4 odst. 1 písm. b) téhož zákona], že samotná existence náhradní lhůty pro zaplacení soudního poplatku (na základě výzvy dle § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích) již představuje pro poplatníka jisté dobrodiní a že poplatník by se obecně neměl spoléhat na to, že při poskytnutí soudem druhé příležitosti zaplatit soudní poplatek nenastanou žádné, byť i pochopitelné komplikace, popřípadě že je bude možno vždy nějakou cestou odstranit a opožděné zaplacení soudního poplatku napravit (srov. např. nález sp. zn. , odst. 38).

[30] Nicméně shora řečené platí – slovy důvodové zprávy k návrhu – „v době, kdy stát i jeho občané mohou standardně fungovat“. Úmyslem zákonodárce bylo reagovat na (do té doby nevídanou) situaci vyvolanou šířením koronaviru SARS-CoV-2, a to otevřením možnosti prominout zmeškání lhůt i v případech, kdy to podle obecné úpravy není možné, bez ohledu na povahu těchto lhůt, tak, aby se zabránilo případným nespravedlivým důsledkům spojeným se zmeškáním lhůty způsobeným mimořádnými opatřeními přijímanými při epidemii (a začasté zasahujícími do základních práv a svobod).

[31] Zmeškání lhůty k zaplacení soudního poplatku podle zákona o soudních poplatcích má pro účastníka obdobně závažné důsledky, jako je tomu v případě zmeškání lhůty k vyjádření podle či zmeškání lhůty k podání dovolání. Výslovné neuvedení lhůty podle zákona o soudních poplatcích je podle přesvědčení Nejvyššího soudu důsledkem opomenutí; aplikace i na tuto lhůtu naopak odpovídá úmyslu sledovanému zákonodárcem.

[32] Nejvyšší soud proto uzavírá, že ustanovení je třeba vztáhnout per analogiam i na lhůtu pro zaplacení soudního poplatku, určenou ve výzvě podle zákona o soudních poplatcích.

[33] Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně považoval návrh dovolatele na prominutí zmeškání lhůty toliko za návrh na prodloužení soudcovské lhůty, jemuž nelze vyhovět, a v důsledku toho se s tímto návrhem řádně nevypořádal a bez dalšího vycházel z toho, že jsou splněny předpoklady § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro zastavení odvolacího řízení.

[34] Jelikož uvedený názor není správný a dovolací důvod byl uplatněn právem, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu podle zrušil. Protože důvody, pro které nemohlo obstát rozhodnutí odvolacího soudu, dopadají i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení ( věta druhá ).

[35] O případném zastavení odvolacího řízení podle zákona o soudních poplatcích lze rozhodnout až poté, kdy soud řádně rozhodne o návrhu dovolatele na prominutí zmeškání lhůty (již lze prominout podle per analogiam). Při posuzování návrhu vezme v potaz závěry, jež Nejvyšší soud formuloval např. v usneseních ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. , či ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. .

[36] Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný ( část první věty za středníkem , ).

[37] O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, když rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. 8. 2022

JUDr. Petr Šuk

předseda senátu