Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 ICdo 138/2021-115

MSPH 88 INS 9952/2014188 ICm 4913/201721 ICdo 138/2021-115

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně HOBR holding s. r. o. se sídlem v Praze 2 – Novém Městě, Vyšehradská č. 1349/2, IČO 29011507, zastoupené Mgr. Petrem Kuběnou, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Míru č. 1077/3, proti žalovanému JUDr. Lukáši Holému,se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, IČO 73629669, jako insolvenčnímu správci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o. se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Budilova č. 161/15, IČO 64830381, zastoupenému JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní č. 321/14, o určení pořadí pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka RETRUCK, spol. s r. o. se sídlem v Plzni – Jižním Předměstí, Budilova č. 161/15, IČO 64830381, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. července 2021, č. j. 188 ICm 4913/2017, -87 ( ), takto:

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 7. 2021, č. j. 188 ICm 4913/2017, -87 ( ), neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení , a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.

Dovolání je mimořádný opravný prostředek, na který jsou kladeny vyšší požadavky, než na řádné opravné prostředky. K jeho projednatelnosti tedy již nestačí, aby dovolatel jen uvedl, jaký právní názor (skutkové námitky jsou nepřípustné) má být podle něj podroben přezkumu; je třeba konkrétně vymezit i důvody přípustnosti dovolání. Teprve v případě, že jsou tyto důvody řádně a také správně vymezeny, otevírá se prostor pro přezkumnou činnost dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2016, sp. zn. ). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Pouhý odkaz na a jeho citace (nebo jeho části) není postačující, a to již proto, že v tomto zákonném ustanovení jsou uvedeny celkem čtyři rozdílné předpoklady přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , uveřejněné pod č. 116/2004 v časopise Soudní judikatura, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, argument, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. ). Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem je řešená právní otázka rozhodována rozdílně“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání jen tehdy, je-li z dovolání patrno, jaká rozdílná řešení dané právní otázky a v jakých rozhodnutích se z judikatury dovolacího soudu podávají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ); způsobilé vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, podle kterého „dovolacím soudem vyřešená otázka má být posouzena jinak“, předpokládá uvedení údajů, ze kterých vyplývá, od kterého svého řešení (nikoli tedy řešení odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí) otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. například již uvedená usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

V posuzovaném případě se z obsahu dovolání podává právní otázka, zda a v jakém rozsahu se zajištění dluhu zástavním právem vztahuje na práva vzniklá z narovnání. Dovolání již však neobsahuje údaje, ze kterých by ve shora uvedeném kontextu vyplývalo, který ze čtyř rozdílných předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v ustanovení dovolatelka považuje za splněný; pouhá citace ustanovení – jak z podaného výkladu vyplývá – dostačující není.

Judikatura Nejvyššího soudu navíc dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč. anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. ). I podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. věty první ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ).

V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku na určení, že „dílčí pohledávka č. 3 věřitele č. 35 ve výši 3 521 700 Kč přihlášená do insolvenčního řízení vedeného s dlužnicí RETRUCK, spol. s r. o. je dle dohody o narovnání ze dne 21. 12. 2016 zajištěna zástavním právem k nemovitým věcem“, na více na sobě nezávislých důvodech.Především na závěru, že „účastníci dohody měli v úmyslu zajistit zástavním právem zřízeným na předmětných nemovitostech pouze novou pohledávku ve výši 4 000 000 Kč představující jistinu a pohledávku ve výši 300 000 Kč představující smluvní pokutu, ale nikoli další pohledávku představující smluvní pokutu ve výši 0,3 % denně z částky 4 300 000 Kč“ (dílčí pohledávka č. 3 – pozn. dovolacího soudu), a na závěru, že účastníci se „dohodli pouze na tom, že v případě neuhrazení byť jediné splátky řádně a včas, stává se splatným celý zbytek dluhu“, přičemž odvolací soud posoudil toto ujednání jako ujednání o ztrátě výhody splátek ve smyslu ustanovení a uzavřel, že dílčí pohledávka č. 3 nevznikla, neboť „účastníci se na žádném automatickém zesplatnění celého dluhu nedohodli“ (odvolací soud shledal správným závěr soudu prvního stupně o tom, že pohledávka č. 3 nevznikla, neboť žalobkyně právo na vyrovnání celé pohledávky ve smyslu ustanovení neuplatnila).

Přestože každý z těchto závěrů obstojí – v případě jeho správnosti – jako samostatný důvod pro zamítnutí žaloby, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila jen závěr odvolacího soudu o tom, že „vůle účastníků byla zajistit zástavním právem pouze jistinu ve výši 4 000 000 Kč a případnou jednu smluvní pokutu ve výši 300 000 Kč, nikoli další smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 4 300 000 Kč“, přičemž v této souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že věc neposoudil podle ustanovení , podle nějž „zajištění práv, která jsou předmětem novace nebo narovnání, se vztahuje i na práva z nich vzniklá, tedy i veškeré smluvní pokuty“.Druhý z uvedených závěrů odvolacího soudu dovolatelka nezpochybňuje a jeho správnost dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. větu první ) nemůže proto přezkoumat. Za této situace dovolání není přípustné – jak vyplývá z výše uvedeného – ani ve vztahu k právní otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila; dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku o věci samé) je tak nepřípustné jako celek.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nemohou založit ani další námitky dovolatelky. Námitkou, že „lze … predikovat soudní rozhodnutí, že A. F. nebyla nikdy jednatelkou společnosti F. a tedy nebyla nikdy oprávněna nemovité věci převést na společnost Gerek Support s. r. o.“, dovolatelka vyjadřuje nesouhlas se správností zjištění skutkového stavu odvolacím soudem; správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze, neboť dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod, a tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Námitka, že soud měl provést důkaz „spisem příslušného katastrálního úřadu“, ze kterého by bylo „zřejmé, že probíhá řízení o změně zástavního věřitele pro pohledávku 50.000.000 Kč ze spol. G. G. na HOBR holding s.r.o.“, není dovolacím důvodem ve smyslu (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohla by (kdyby byla důvodná) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, ke které však dovolací soud může přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné; přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. ).

Namítá-li dovolatelka, že rozhodnutí odvolacího soudu „trpí zásadními vadami“, v důsledku nichž došlo „zjevně k porušení ústavně zaručeného práva žalobce na spravedlivý proces“, pak nebere náležitě v úvahu, že porušení ústavně zaručených práv může být předmětem dovolacího přezkumu, jen pokud dovolatel i při namítání porušení svých ústavně zaručených práv řádně vymezí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích až 238a (srov. bod 57 a 58 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. ). Tomuto požadavku dovolatelka v projednávané věci – jak bylo uvedeno shora – nedostála.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 8. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu