Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

20 Cdo 1851/2022

20 Cdo 1851/2022-532

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných 1) K. K., narozené dne XY, bytem v XY, a 2) R. P., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupených Mgr. Ing. Václavem Králem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Mánesova č. 808/22, proti povinné M. R., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Praze 6, Na hutích č. 661/9, prodejem nemovitých věcí, o rozvrhu výtěžku dražby, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. , o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. října 2019, č. j. -337, takto:

I. Dovolání povinné se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 27. února 2019, č. j. -290, rozhodl o uspokojení pohledávek z rozdělované podstaty 620 000 Kč tak, že jako první v pořadí se uspokojuje pohledávka České republiky- Okresního soudu v Nymburce z titulu náhrady nákladů řízení vynaložených na znalecký posudek dle usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 19. srpna 2016, č. j. -78, ve znění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 1. února 2017, č. j. -112, ve výši 4.497,- Kč. Jako druhé v pořadí se uspokojují pohledávky oprávněné 1) ve výši 205 167,66 Kč a oprávněné 2) ve výši 205 167,66 Kč, a pohledávky oprávněných 1) a 2) z titulu náhrady nákladů řízení dle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. -270, -270, -270, ve výši 27.808,- Kč, a dále se uspokojuje pohledávka povinné ve výši 177 359,66 Kč. Soud uvedl, že ve věci byl na základě rozhodnutí o zrušení podílového spoluvlastnictví účastnic nařízen výkon rozhodnutí prodejem společných nemovitých věcí, a to stavební parcely č. XY, jejíž součástí je budova č. p. XY, v katastrálním území XY, obci XY, zapsané na listu vlastnictví XY pro katastrální území XY (dále též jen „předmětné nemovité věci“), a následně soud udělil příklep vydražiteli za nejvyšší podání ve výši 620 000 Kč, jenž tvoří rozdělovanou podstatu a soud v souladu s ustanovením , , ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ “), rozhodl, jakým způsobem se z ní budou uspokojovat pohledávky. Podle exekučního titulu náleží oprávněným a povinné výtěžek v rozsahu 1/3, protože však v průběhu řízení vznikly další pohledávky, a to pohledávka státu na zaplacení znalečného a pohledávka oprávněných 1) a 2) na zaplacení náhrady nákladů řízení z výtěžku zpeněžení připadajícího na povinnou, byl výtěžek o příslušné částky ponížen.

K odvolání povinné Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. října 2019, č. j. -337, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a povinné uložil povinnost zaplatit oprávněným na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 6 274 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich zástupce. Odvolací soud uvedl, že výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, a to i prodej nemovité věci při vypořádání spoluvlastnictví, se provádí v několika samostatných fázích řízení, jednou z těchto fází je i určení ceny. Každá z těchto samostatných fází řízení je zakončena pravomocným rozhodnutím, kterým jsou soud i účastníci vázáni, a které nelze v další fázi měnit, pokud to výslovně nestanoví zákon. Jelikož usnesení o ceně nelze ve fázi rozvrhu přezkoumat, odvolací soud nebyl oprávněn zabývat se námitkami povinné, které směřovaly k nesprávně určené ceně pozemku. K námitce odvolatelky, že oprávněným by z rozvrhu neměly být vyplaceny náklady vzniklé v průběhu výkonu rozhodnutí, neboť výkon rozhodnutí pro ně nebyl nařízen, odvolací soud uvedl, že uvedené náklady oprávněným nevznikly v souvislosti s prodejem předmětných nemovitých věcí, ale zaviněním povinné v souvislosti s jejími obstrukčními návrhy jako byly například návrh na odklad a zastavení výkonu rozhodnutí, kterými povinná nenapomáhala provedení výkonu rozhodnutí, ale naopak mu bránila, a proto jsou oprávněným hrazeny v souladu , 2 z rozvrhované podstaty.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla povinná v celém rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, a to, „zda je soud v řízení o rozvrhu výtěžku dražby vázán výrokem rozhodnutí v řízení o příklepu, zastavení a odklad výkonu rozhodnutí, za situace, kdy je v takovém rozhodnutí stanovena povinnost, jež nemá oporu v “. Odvolací soud dospěl k nesprávnému právnímu závěru, že je vázán výrokem o nákladech řízení dle usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. -270, -270, -270, podle kterých má být náhrada nákladů řízení oprávněných 1) a 2) uspokojena z výtěžku prodeje nemovité věci. Podle dovolatelky v uvedených rozhodnutích nebylo odůvodněno, na základě jakého zákonného ustanovení mají být náklady uspokojeny z výtěžku prodeje nemovité věci, která připadne povinné a rovněž není zřejmé, na základě jaké tarifní hodnoty dospěl odvolací soud k částce 27 808 Kč. Uvedené výroky jsou v rozporu s ustanovením a takto vadnými výroky není odvolací soud vázán. V projednávané věci se navíc jedná o výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci, a všichni účastníci řízení jsou v pozici oprávněných a obstrukčnost návrhů na zastavení výkonu rozhodnutí a na odklad výkonu rozhodnutí lze podle dovolatelky jen těžko shledat toliko v neúspěšnosti uvedených návrhů. Odvolací soud proto dospěl k nesprávnému závěru, že je vázán výrokem o nákladech předcházejícího řízení o zastavení exekuce a na odklad výkonu exekuce, a že by uvedené mělo být hrazeno z výtěžku prodeje nemovité věci, která připadne povinné. Dovolatelka dále napadá usnesení odvolacího soudu pro „projev svévole“, jelikož dovolatelka nebyla předvolána k místnímu šetření, neúčastnila se ani ohledání předmětných nemovitých věcí znalkyní, a nadto znalkyně neprovedla ocenění nezastavěné části stavebního pozemku dražených nemovitých věcí. Povinná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a rovněž navrhla odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle , , ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. část první čl. II bod 2 ), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovolatelka napadla usnesení odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i ve výroku II., kterým jí byla uložena povinnost zaplatit oprávněným náhradu nákladů odvolacího řízení, avšak podle ustanovení dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Jde-li o dovolání ve zbývajícím rozsahu, Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že zákonná úprava rozděluje průběh výkonu rozhodnutí (exekuce) prodejem nemovitých věcí do několika relativně samostatných fází, z nichž v každé se řeší vymezený okruh otázek. Těmito fázemi jsou 1) nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), 2) určení ceny nemovitosti a jejího příslušenství, ceny závad a práv s nemovitostí spojených, určení závad, které prodejem v dražbě nezaniknou a určení výsledné ceny, 3) vydání usnesení o dražební vyhlášce, 4) vlastní dražba a 5) jednání o rozvrhu. Úkony soudu, účastníků řízení a osob na řízení zúčastněných jsou zpravidla završeny pravomocným rozhodnutím, jímž je ukončen určitý úsek a je předpokladem pro další pokračování v řízení. Současně jeho účinky vylučují možnost v další fázi znovu řešit otázky, o kterých již bylo rozhodnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2007, sp. zn. , usnesení ze dne 10. ledna 2008, sp. zn. , nebo usnesení ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. ).

Z výše uvedeného vyplývá, že ve fázi jednání o rozvrhu již není možné opětovně rozhodovat o námitkách povinné vznesených v dovolání, jako jsou nepředvolání povinné k místnímu šetření, neúčast povinné při ohledání předmětných nemovitých věcí znalkyní, neprovedení ocenění nezastavěné části stavebního pozemku dražených nemovitých věcí či nesouhlas povinné s výší pohledávek oprávněných na náhradě nákladů řízení v předcházející fázi výkonu rozhodnutí prodejem nemovité věci. Dovolací soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že o uvedených nákladech řízení bylo pravomocně rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2018, č. j. -270, -270, -270, jímž bylo zároveň stanoveno, že tyto náklady budou uspokojeny z výtěžku prodeje nemovitých věcí, který připadne povinné, přičemž odvolací soud je uvedeným usnesením o povinnosti zaplatit náklady výkonu rozhodnutí vázán a je na místě z něj vycházet, stejně jako z ustanovení , podle kterého má oprávněný nárok na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí a nařízení výkonu rozhodnutí se vztahuje i na tyto náklady, přičemž soud je oprávněn rozhodnout i bez návrhu o povinnosti povinného k úhradě nákladů řízení.

Vzhledem k výše uvedenému dovolací soud dovolání povinné podle jako nepřípustné odmítl.

Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. , dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, a to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinné rozhodl bez odkladu (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinné na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Výrok o návrhu na odklad právní moci je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí zamítnutím, respektive odmítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2017, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v tomto případě nezdůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 8. 2022

JUDr. Zbyněk Poledna předseda senátu