Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1624/2022

26 Cdo 1624/2022-164

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Michaely Janouškové v právní věci žalobkyně městské části Praha 1, se sídlem v Praze 1, Vodičkova 681/18, IČO 00063410, proti žalovanému E. O. B., narozenému XY, bytem XY, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. , proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2020, č. j. -113, ve znění usnesení ze dne 30. března 2022, č. j. -157, takto:

Odůvodnění:

Žalovaný napadl dovoláním rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. -113, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 3. 2022, č. j. -157, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 27. 9. 2019, č. j. -66, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2022, č. j. -154, jímž uložil žalovanému povinnost vyklidit byt č. XY, nacházející se v domě XY k. ú. XY, na adrese XY (dále jen „byt“ nebo „předmětný byt“), a předat ho vyklizený žalobkyni do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel z toho, že účastníci spolu uzavřeli dne 2. 12. 2003 nájemní smlouvu na dobu určitou, v článku VII. byla vymezena časová účinnost této smlouvy, kdy nájemní vztah byl sjednán na dobu určitou jeden rok s možností postupné prolongace, nejdéle však na dobu pěti let. Dodatkem ze dne 24. 2. 2005 (dále jen „dodatek ke smlouvě“) byl mimo jiné změněn čl. VII. smlouvy tak, že se nájemní vztah sjednává na dobu určitou do 31. 12. 2009. Dopisem doručeným 14. 8. 2010 vyzvala žalobkyně žalovaného k vyklizení předmětného bytu do 31. 8. 2010. Další výzva k vyklizení ze dne 19. 1. 2017 se žalobkyni vrátila jako nedoručená. Přípisem ze dne 16. 7. 2018 žádal žalovaný žalobkyni o uzavření nájemní smlouvy.

Podstatou sporu byla otázka, zda žalovanému nadále svědčí nájemní právo k předmětnému bytu či zda byl nájem bez dalšího ukončen uplynutím sjednané doby k 31. 12. 2009. Odvolací soud nepovažoval za důvodnou stěžejní námitku žalobce, že je s ohledem na ustanovení , (dále jen „o. z.“), řádným nájemcem bytu, protože byt užíval v dobré víře, že je nájem po právu a jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014, neboť soudem prvního stupně byly provedeny takové důkazy, které jeho dobrou víru vylučují. Mezi ně patří zejména dodatek ke smlouvě měnící automatickou prolongaci původní smlouvy z roku 2003 (avšak nejdéle na pět let) na dobu určitou, do 31. 12. 2009, a dále výzva k vyklizení bytu ze dne 2. 8. 2010. Dobrá víra žalovaného o pokračování nájemního vztahu nemohla být založena ani tím, že z bytu se odmítl vystěhovat a po zániku nájemního vztahu nahlašoval žalobkyni další spolubydlící osoby (cca v roce 2011) nebo že žalobkyně přijímala platby spojené s užíváním bytu. To i s přihlédnutím k tomu, že dle tvrzení žalovaného od roku 2011 žalobkyni k uzavření nájemní smlouvy opakovaně vyzýval (viz i jeho dopis ze dne 16. 7. 2018), muselo mu být tedy zřejmé, že stále nemá platný titul k obývání bytu. Nadto žalobkyně i v evidenci předpisu a plateb (předloženém k důkazu žalovaným, a tedy v jeho dispozici) uváděla, že nájem žalovanému skončil ke dni 31. 12. 2009. Přijímání plateb za užívání bytu a služeb nelze proto dle názoru odvolacího soudu hodnotit jako faktickou akceptaci nájemního vztahu žalobkyní, ale (s přihlédnutím k výše uvedenému), jako přijímání adekvátní náhrady za užívání žalobci svěřeného majetku bez právního důvodu (bezdůvodné obohacení ze strany žalovaného).

Spatřoval-li žalovaný nárok žalobkyně jako rozporný s dobrými mravy s ohledem na podání žaloby až po osmi letech od skončení nájemního vztahu, odvolací soud dovodil, že s ohledem na § 7 o. z. je dobrověrnost a poctivost jednání presumována. Žalobkyně v žalobě zastávala stanovisko (vedena svým nesprávným právním názorem), že nájem byl žalovanému prodlužován až do 2. 12. 2016, kdy nájemní vztah skončil. Byla-li žaloba byla podána 1. 2. 2017, tedy necelé tři měsíce po tvrzeném zániku smluvního vztahu, nelze dovodit, že by žalobkyně s podáním žaloby na vyklizení bytu bezdůvodně otálela, a že by tak nastaly okolnosti, pro které by mohlo dojít buď k prodloužení doby k vyklizení bytu, či dokonce k zamítnutí žaloby (pro tentokrát).

Dovolání žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu není podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud jej proto podle odmítl.

Nejvyšší soud se otázkou aplikace ustanovení § 2238 o. z., potažmo otázkou dobré víry zabýval ve svých rozhodnutích opakovaně. Již v rozsudku ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. , dovodil, že uživatel bytu může být považován za řádného nájemce ve smyslu § 2238 o. z. jen tehdy, jestliže byt užíval alespoň tři roky v dobré víře, že je jeho nájemcem, a zároveň jeho dobrá víra trvala k 1. 1. 2014. K uvedenému právnímu názoru se přihlásil dále např. v usnesení ze dne 13. 12. 2016, sp. zn. (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. ), či v rozsudku ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. , a sdílí ho i v poměrech souzené věci. Posouzení dobré víry domnělého nájemce nemůže vycházet jen z posouzení jeho subjektivních představ. Dobrá víra ve smyslu § 2238 o. z. zaniká v okamžiku, kdy se domnělý nájemce seznámil s okolnostmi, které u něj objektivně musely vyvolat pochybnost o tom, že je subjektem práva, jehož obsah vykonává, tedy nájemcem bytu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. , ze dne 11. 7. 2002, sp. zn. , ze dne 30. 5. 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 144/2018 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. , jejichž závěry jsou přiměřeně využitelné i v poměrech právní úpravy ochrany „poctivého nájemce“ obsažené v § 2238 o. z. - o tom svědčí např. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud z těchto závěrů vycházel, jestliže dovodil, že nájemní vztah skončil uplynutím sjednané doby. Pouhé užívání bytu se souhlasem vlastníka nemovitosti a placení úhrad za jeho užívání nepostačuje k tomu, aby mohl být žalovaný považován za řádného nájemce bytu ve smyslu § 2238 o. z. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2021, sp. zn. , či usnesení ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. ). Ostatně přímo sám žalovaný tvrdil a dokládal, že žalobkyni opakovaně vyzýval, aby s ním nájemní smlouvu k bytu uzavřela.

K námitce dovolatele o obnovování nájmu je třeba uvést, že v období od 31. 3. 2006 do 31. 10. 2011 nebylo na nájem bytu použitelné ustanovení , (dále jen „obč. zák.“), neboť použití tohoto ustanovení o obnovování nájmu bylo výslovně vyloučeno ustanovením obč. zák. Skončil-li tedy v daném případě nájemní poměr k bytu v uvedeném období (31. 12. 2009) uplynutím doby, na kterou byl sjednán, nemohl se ze zákona obnovit podle obč. zák., a to ani v období od 1. 11. 2011, kdy bylo ustanovení obč. zák. ze zákona vypuštěno , o změně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání nezakládá ani další dovolatelem předložená právní otázka (rozpor s dobrými mravy), neboť již byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena a od jejího řešení se dovolací soud neodklání ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s ním v souladu.

Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v § 3 odst. 1 obč. zák., přičemž uvedené ustanovení patřilo k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, jejíž vymezení tak závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu, proto i v tomto případě je dovolací přezkum založen na posouzení úvah odvolacího soudu z hlediska přiměřenosti. Ustálená judikatura vychází z toho, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., je třeba učinit vždy po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 53/2003 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. , nebo jeho usnesení ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. ). S účinností od 1. 1. 2014 je tato problematika obsažena v § 2 odst. 3 o. z., a v § 8 o. z., který vylučuje právní ochranu při zjevném zneužití práva; judikaturu přijatou k výkladu rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák., lze přiměřeně aplikovat i na výklad podle o. z. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. , ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. , nebo ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. ).

Jestliže odvolací soud po zvážení podstatných okolností případu s přihlédnutím ke konkrétnímu chování účastníků shledal, že uplatněný nárok není v rozporu s dobrými mravy ani zneužitím práva, nelze jeho úvahu považovat za nepřiměřenou.

Konečně dovolatel namítá, že dovolací soud by měl posoudit otázku přípustnosti dovolání pro vady řízení ve smyslu jinak než v rozsudku ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud uzavřel, že za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nelze považovat dovolatelem zdůrazňovaný údajný rozdíl v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu při jeho vyhlášení při jednání a při jeho vyjádření v písemném vyhotovení. Dovolatel však přehlíží, že v rozsudku ze dne 17. 7. 2007, sp. zn. , se dovolací soud údajnou vadou řízení zabýval, neboť dovolání bylo shledáno přípustným. Tak tomu však v projednávané věci není. Jen pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že v této věci k takovému rozdílu mezi ústním a písemným vyjádřením nedošlo (srov. přepis zvukového záznamu z jednání ze dne 9. 9. 2020, č. l. 158).

Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolací soud však zastává – s přihlédnutím k obsahu dovolání ( ) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Navíc dovolání proti tomuto výroku by ani nebylo přípustné [ ].

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 8. 2022

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu