Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 1344/2022

26 Cdo 1344/2022-84

USNESENÍ

TAPAS BOREK, s.r.o.

městu Brandýs nad Labem – Stará Boleslav

, se sídlem v Brandýse nad Labem – Staré Boleslavi, Masarykovo náměstí 1/6, zastoupenému JUDr. Jiřím Brožem, advokátem se sídlem v Praze 3, Vinohradská 2828/151, o určení existence právního poměru, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2021, č. j. -60, takto:

I. Dovolání

se odmítá

.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala určení, že trvá právní poměr založený smlouvou o pronájmu pozemků uzavřenou mezi ní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem dne 24. března 2011 (dále jen „Smlouva“). Tvrdila mimo jiné, že žalovaný smlouvu vypověděl přípisem ze dne 29. dubna 2020 nazvaným jako

„Výpověď závazku nájmu dle smlouvy o pronájmu pozemků ze dne 24. 3. 2011“

, avšak tuto výpověď považovala za neplatnou.

Okresní soud Praha-východ (soud prvního stupně) usnesením ze dne 16. září 2021, č. j. -44, řízení zastavil (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a vrácení části soudního poplatku žalobkyni (výroky II. a III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 27. prosince 2021, č. j. -60, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Odvolací soud se ztotožnil s názorem, že je zde dána překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu , neboť o totožné věci bylo již pravomocně rozhodnuto v dříve zahájeném řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. , žalobkyni nic nebránilo v tom, aby již v tomto řízení uplatnila skutkovou námitku výpovědi ze dne 29. dubna 2020 a neučinila-li tak, nelze k ní přihlížet při novém projednání „totožného nároku“.

Dovolaní žalobkyně (dovolatelky) proti citovanému usnesení odvolacího soudu není z posléze uvedených důvodů přípustné podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “).

Ustálená soudní praxe dovodila, že o stejnou věc ve smyslu (dříve ) jde zásadně tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn (ze stejného skutku). Pro posouzení, zda je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, není významné, jak byl soudem skutek, který byl předmětem řízení, posouzen po právní stránce. Překážka věci pravomocně rozhodnuté je proto dána i tehdy, jestliže skutek byl soudem posouzen po právní stránce nesprávně, popřípadě neúplně – např. skutek byl posouzen jako vztah ze smlouvy, ačkoliv ve skutečnosti šlo o odpovědnost za bezdůvodné obohacení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2001, sp. zn. , uveřejněné pod č. 60/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 19. září 2007, sp. zn. /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 5. ledna 2008, sp. zn. , či z 6. května 2020, sp. zn. ). V rozsudku ze dne 26. září 2018, sp. zn. , však Nejvyšší soud rovněž vysvětlil, že jde-li v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později (srov. např. již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. září 2007, sp. zn. , a z 22. května 1987, sp. zn. , uveřejněné pod č. 39/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže ovšem účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná, avšak z různých důvodů tak v původním řízení řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (k tomu srov. též Dvořák, B.: Právní moc civilních soudních rozhodnutí. Procesní studie. 1. vydání. Praha: Nakladatelství C. H. Beck, 2008, s. 57 a násl.).

V projednávané věci se dovolatelka domáhala určení, že trvá právní poměr založený Smlouvou uzavřenou mezi ní jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem s odůvodněním, že výpověď žalovaného ze dne 29. dubna 2020 je neplatným právním jednáním. Odvolací soud uzavřel, že projednání věci brání překážka věci pravomocně rozsouzené. Z obsahu spisu vyplývá, že v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. se dovolatelka domáhala totožného určení, avšak tam s odkazem na neplatnost odstoupení žalovaného od smlouvy ze dne 16. listopadu 2016 a neplatnost jeho výpovědi ze dne 26. dubna 2017. Soud prvního stupně žalobu zamítl rozsudkem ze dne 11. května 2018, č. j. -101, odvolací soud rozsudkem ze dne 11. února 2021, č. j. -519, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; k dovolání žalobkyně však Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. listopadu 2021, č. j. -583, změnil zmíněný rozsudek odvolacího soudu tak, že určil, že mezi dovolatelkou jako nájemkyní a žalovaným jako pronajímatelem trvá nájemní poměr založený Smlouvou. Jestliže dovolatelkou namítaná nová skutečnost, tj. výpověď ze dne 29. dubna 2020, nastala před rozhodnutím odvolacího soudu v původním řízení (tedy před 11. únorem 2021), mohli ji účastníci uplatnit již v původním řízení v souladu s ustanovením , v němž bylo možné za podmínek uvedených v vskutku uvádět též nové skutečnosti. Potud se lze s právními názory odvolacího soudu ztotožnit. Nad rámec řečeného však dovolací soud dodává, že nebyla-li výpověď žalovaného ze dne 26. dubna 2017, směřující k předčasnému ukončení závazku ze Smlouvy (podmíněného nájmu), způsobilá vyvolat zamýšlené právní účinky, tj. přivodit zánik tohoto závazku (a nezanikl-li tento závazek ani předchozím odstoupením žalovaného od Smlouvy, neboť nebyl naplněn uplatněný zákonný důvod pro odstoupení pronajímatele od nájemní smlouvy zakotvený v obč. zák.), pak ani výpověď žalovaného ze dne 29. dubna 2020 nebyla způsobilá přivodit zánik závazku a nájemní poměr, neuplynula-li sjednaná doba nájmu, dosud trvá.

Předkládá-li pak dovolatelka dovolacímu soudu k vyřešení otázky, „zda je odvolací soud povinen při formulaci závěru založeném na překážce věci rozsouzené, z níž vycházel soud prvního stupně, zohlednit, že tato překážka v době rozhodování odvolacího soudu odpadla“ a „zda je odvolací soud povinen, jestliže v průběhu odvolacího řízení odpadne překážka věci rozsouzené dříve, než bylo o podaném odvolání rozhodnuto, v řízení meritorně pokračovat“, které podle jejího názoru doposud nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny, nelze přehlédnout, že na posouzení takto nastolených otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá (nezávisí). Proto nemůže být dovolání pro jejich řešení přípustné (viz ustanovení ).

Vytýká-li dovolatelka dále odvolacímu soudu nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, uplatňuje ve skutečnosti nepřípustný důvod v podobě vady řízení (jak ostatně sama v dovolání uvádí). Nad rámec toho dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že navíc zde ani o vadu řízení nejde; usnesení odvolacího soudu je totiž pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat za nepřezkoumatelné, což platí tím spíše, že dovolatelkou tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění jejích práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelčino sdělení, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“, tedy jakoby i jeho nákladový výrok II. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 8. 2022

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu