Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2974/2021

21 Cdo 2974/2021-240

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce M. G., narozeného XY, ve XY, zastoupeného Mgr. Radkem Vachtlem, advokátem se sídlem v Praze 3, Laubova č. 1729/8, proti žalované RISL s. r. o. se sídlem v Hostivicích, U vodárny č. 461, IČO 45310653, zastoupené JUDr. Jitkou Růžičkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Kováků č. 1077/9, o nahrazení souhlasu s vydáním předmětu úschovy, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2021, č. j. -199, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, č. j. -199, není přípustné podle ustanovení , neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jeho závěr, že žalobce je třeba mít za držitele v zištném nepoctivém úmyslu) je v souladu s ustálenou rozhodovací prací dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Judikatura dovolacího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2022, sp. zn. ) je již ustálena v následujících závěrech.

Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ je třeba přihlédnout i k principu poctivosti (§ 6 odst. 1 o. z.). „Ustanovení § 6 o. z. a na něj navazující § 7 o. z. se hlásí k principům poctivosti a dobré víry. Oba principy spolu souvisejí, avšak zároveň je mezi oběma zapotřebí rozlišovat. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích, vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Ochrana dobré víry se uplatní v situaci, kdy ten, kdo jedná, neví a ani nemohl vědět o určitých právně významných nedostatcích; například kupující neví, že prodávající není vlastníkem věci, a ani o tom nemohl vědět“ (LAVICKÝ, P. a kol: I. Obecná část ( −654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 45). Mimořádné vydržení se neopírá o dobrou víru, ale o poctivost držitele, resp. o nedostatek „nepoctivého úmyslu“.

V o. z. nejde – na rozdíl od o. z. – o „poctivost“ v obecném smyslu (k tomu viz SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. III. Věcná práva ( – 1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 96, a další literaturu tam uvedenou). Nepoctivým může být i ten držitel, který jen z nedbalosti, někdy i nevědomé, neví, že mu právo, které vykonává, nenáleží; takový držitel nejedná v nepoctivém úmyslu. Naproti tomu v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu.

Dovolací soud souhlasí s tím, co je uvedeno v díle SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. III. Věcná práva ( -1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 101, ohledně držby v „nepoctivém úmyslu“: „ se odchýlil od úpravy držby v o. z. o. též tím, že pro mimořádné vydržení implicitně zavedl nový druh držby, a to držby nikoliv v ‚nepoctivém úmyslu‘ ( ). Zatímco o. z. o. vyžadoval i pro mimořádné vydržení poctivou držbu, ji nahradil ‚držbou nikoliv v nepoctivém úmyslu‘, přičemž důkaz nepoctivého úmyslu leží na protistraně držitele, který se mimořádného vydržení dovolává“.

Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“ (PETROV, J. in PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 1163).

Podobně věc pojímají i další autoři (BĚLOVSKÝ, P. in SPÁČIL, J., KRÁLÍK, M. a kol. III. Věcná práva ( -1474). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, s. 377, DOBROVOLNÁ, E. in SPÁČIL, J. a kol. Věcná práva. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 90).

Samotný „nikoliv nepoctivý úmysl“ se nemusí změnit v úmysl nepoctivý jen tím, že držitel zjistí okolnosti, ze kterých se podává, že vlastníkem věci je ve skutečnosti někdo jiný (např. že smlouva, na jejímž základě se chopil držby vlastnického práva, je z nějakého důvodu neplatná). Je třeba zvážit, že i vlastnické právo k nemovitosti lze nabýt mimoknihovně (vydržením), takže ani vědomost o tom, že držitel nemovitosti není jako vlastník evidován ve veřejném seznamu, nevylučuje nepoctivý úmysl; to platí tím spíše pro zápisy v takovém seznamu, které mají původ v letech 1948 až 1990, ev. i o něco později, v dobách, kdy nebyla vedena řádná evidence práv k nemovitostem.

Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je v zásadě (zpravidla) úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.).

Lze tedy uzavřít, že podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 obč. zák., se tu neuplatní.

Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí a výkonu držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je v zásadě na úvaze soudů v nalézacím řízení, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud by pak mohl zpochybnit úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že by byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny.

V projednávané věci odvolací soud srozumitelně vysvětlil, na základě jakých skutkových zjištění dospěl k závěru o zištném nepoctivém úmyslu žalobce. Hodnotil skutečnosti vztahující se jak k nabytí, tak k výkonu držby; přitom pro okruh prvých skutečností je společné to, že se vymykají obvyklému chování kupujícího (odvolacím soudem zdůrazněná koupě od blíže nezjištěné osoby, za velmi významně nižší než obvyklou cenu, bez ověřování původu věci, bez vystavení kvitance a bez předložení potřebných úředních dokumentů), pro druhý okruh skutečností je společné, že se vymykají obvyklému chování žalobce ve vztahu k dalším, jím vlastněným movitým věcem – strojům (nezahrnutí do podnikatelského majetku, nezaregistrování v příslušné evidenci, neprovádění servisu v autorizovaných servisech). Proto nelze mít závěr odvolacího soudu o nepoctivém úmyslu žalobce za zjevně nepřiměřený.

Namítá-li dovolatel, že „bylo na žalované, aby dokázala můj nepoctivý úmysl při nabytí předmětného stroje“ a že „splnění tohoto důkazního břemene mělo být základní podmínkou úspěšnosti žalované ve věci“, přehlíží, že odvolací soud založil své rozhodnutí právě na závěru, že žalovaná své důkazní břemeno unesla, neboť „potřebná tvrzení a potřebné důkazy … do řízení přinesla, splnila tedy svoji povinnost tvrzení a důkazní.“ Odvolací soud tedy nerozhodoval na základě neunesení důkazního břemene, ale vyšel ze závěru, že žalobce je třeba mít „za nepoctivého držitele a současně i za držitele v zištném nepoctivém úmyslu.“ Tento svůj závěr učinil odvolací soud na základě zjištěných skutečností (viz zejména bod 29 odůvodnění jeho rozsudku). Dovolatelova námitka, že „v této věci není dána žádná skutečnost, na základě níž by mohl být učiněn závěr, že jsem se v průběhu tvrzené vydržecí doby dověděl skutečnosti, které by nadále zakládaly můj nepoctivý úmysl,“ je pouze zpochybněním skutkových zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 však důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. ).

Vytýká-li dovolatel, že „již samotným závěrem o nedbalostním charakteru mého jednání, dovozuje nalézací soud neprokázání nepoctivého úmyslu na mé straně“ a že „rozhoduje-li pak v rozporu s tímto zjištěním, je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné s jím učiněným právním závěrem“, jde o nesouhlas s právním závěrem soudu prvního stupně, nikoliv soudu odvolacího; odvolací soud své rozhodnutí založil (jak bylo uvedeno výše) na jednoznačném závěru o nepoctivém úmyslu žalobce. Rozhodnutí odvolacího soudu tak nezávisí na této dovolatelem formulované otázce.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nemohou založit ani námitky dovolatele, jimiž opět uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (hodnocení věrohodnosti výpovědi svědků M. a V., výklad odborného pojmu motohodina). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatel svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

Závěr o přípustnosti dovolání nemohou založit ani námitky dovolatele o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu, neboť uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání) podle ustanovení , ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak vyplývá z výše uvedeného – naplněn není.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 6. 2022

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu