Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 1365/15

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. H., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Evou Veltrubskou, advokátkou se sídlem Pekařská 658, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, č. j. -28, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2014, č. j. -216, a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 3. 7. 2014, č. j. -194, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 11. 5. 2015 byla doručena Ústavnímu soudu ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jeho ústavně zaručeného základního práva podle d (dále jen " ").

Z ústavní stížnosti a k ní přiložených napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným ze spáchání v jednočinném souběhu jednak pokračujícího přečinu vyhrožování s cílem působit na úřední osobu podle , , ve znění pozdějších předpisů, jednak přečinu výtržnictví podle a odsoudil jej podle za použití k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců a podle jej pro výkon tohoto trestu zařadil do věznice s ostrahou.

Krajský soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením odvolání stěžovatele proti napadenému rozsudku Okresního soudu v Kladně zamítl podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud, ústavní stížností rovněž napadeným usnesením, podle ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.

V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že nalézací soud nesprávně zhodnotil jeden ze dvou znaleckých posudků, neboť jej nevzal v úvahu jako celek a zcela pominul jeho dodatek, ve kterém znalec dospěl k názoru, že se stěžovatel přivedl do takového stavu po požití většího množství alkoholu, kdy již nemohl své jednání ovládat. V této souvislosti stěžovatel rovněž namítá, že s ohledem na rozdílné závěry znalců při vypracování znaleckých posudků navrhl stěžovatel vypracování revizního znaleckého posudku. Soud však tomuto návrhu nevyhověl, aniž by tento postup odůvodnil.

Stěžovatel dále namítá, že již během nalézacího řízení poukazoval na pochybení ze strany zasahujících policistů, kteří ačkoliv viděli, že je stěžovatel silně opilý, neodvezli jej na záchytnou stanici, aby měl stěžovatel příležitost dostat se do střízlivého stavu, kdy bude schopen plně ovládat své jednání. V uvedeném postupu spatřuje stěžovatel porušení vnitřních předpisů Policie ČR, čímž došlo k situaci, která vyústila v zahájení trestního stíhání. Dovolací soud tyto námitky stěžovatele přezkoumal, ovšem napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele jako neopodstatněné, čímž dle názoru stěžovatele mu odňal jakožto účastníkovi řízení možnost jednat před soudem a porušil tím ústavně zaručené právo na soudní ochranu.

II.

Ústavní soud je podle y (dále jen " ") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. a y). Není ani orgánem činným v trestním řízení a nemůže tyto orgány nahrazovat; pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté y, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností ( y).

Maje na zřeteli uvedené zásady, shledal Ústavní soud ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a napadených soudních rozhodnutí je zřejmé, že podstatou argumentace v ústavní stížnosti bylo jen opakování námitek stěžovatelem již dříve vznesených zejména před odvolacím a dovolacím soudem, s nimiž se tyto soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně vypořádaly.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s tím, jak soudy hodnotily ve věci předložené znalecké posudky, lze jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, podle níž mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41). Ústavní soud by byl povolán zasáhnout do pravomoci soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995,

sp. zn.

, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.

Námitkou nesprávného hodnocení znaleckých posudků se zabýval podrobně zejména odvolací soud a na jeho odůvodnění lze zcela odkázat (strana 4 odůvodnění napadeného usnesení). Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že z odůvodnění napadených rozhodnutí lze seznat, které skutečnosti vzaly soudy za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely a jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů. Soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.

Namítá-li stěžovatel, že nalézací soud neodůvodněně odmítl jeho návrh na vypracování revizního znaleckého posudku, Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci soudu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Rovněž pokud jde o tvrzení stěžovatele, že v jeho věci rozhodující soudy dostatečně nezohlednily jeho námitku, že nebyl důvod, aby byl stěžovatel předváděn na policejní služebnu, Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu (strana 3).

Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. srpna 2015

David Uhlíř v. r.

předseda I. senátu Ústavního soudu