Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 642/2022

23 Cdo 642/2022-160

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) F. H., narozeného dne XY, a b) A. H., narozené dne XY, oba bytem v XY, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Růžičkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/30, proti žalovanému P. K., narozenému dne XY, bytem ve XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem v Kladně, Huťská 1383, o splnění povinnosti z předkupního práva, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2021, č. j. -133, takto:

Odůvodnění:

Žalobci se podanou žalobou domáhali, aby soud na základě věcného předkupního práva zřízeného mezi žalobci a právními předchůdci žalovaného uložil žalovanému povinnost převést na žalobce za úplatu vlastnické právo ke specifikovaným nemovitým věcem v k. ú. XY, obec XY (dále jen „předmětné nemovitosti“).

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 6. 2021, č. j. -104, uložil žalovanému povinnost převést za úplatu 3 280 000 Kč ve prospěch žalobců do jejich společného jmění manželů vlastnické právo k předmětným nemovitostem (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

Krajský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalovaného napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I podal žalovaný dovolání. Podle dovolatele odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť nepřihlédl k vadě řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně (v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 4. 8. 2017, sp. zn. ) žalovanému neposkytl poučení ve smyslu a 3 , . Žalovaný se domnívá, že měl být podle citovaných ustanovení poučen o své povinnosti tvrdit a prokázat okolnosti, z nichž by vyplynulo, že uplatnění předkupního práva žalobců v závěru promlčecí lhůty představovalo zjevné zneužití tohoto práva.

Žalovaný v dovolání dále namítal, že odvolací soud posoudil otázku oddělitelnosti ujednání omezujícího výši kupní ceny od zbytku smlouvy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. ), podle níž při posuzování otázky, zda část právního úkonu postiženou důvodem neplatnosti lze oddělit od ostatního obsahu tohoto úkonu ( , , ve znění účinném do dne 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“), je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali. Podle žalovaného nebylo možno dané ujednání od zbytku smlouvy o zřízení věcného předkupního práva oddělit, a proto měla být celá smlouva považována za neplatnou.

Napadené rozhodnutí je navíc podle žalovaného nepřezkoumatelné, neboť odvolací soud se nezabýval argumentací žalovaného, podle níž předmětná smlouva o zřízení předkupního práva měla být považována za neplatnou jako celek.

Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí změnil tak, že se žaloba zamítá a žalovaný má právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadené rozhodnutí (spolu s rozsudkem soudu prvního stupně) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Spolu s dovoláním žalovaný podal také návrh na odklad vykonatelnosti, který odůvodnil tvrzením, že v případě výkonu napadeného rozhodnutí (či exekuce) hrozí žalovanému i jeho osobám blízkým (družce, otci a otcově přítelkyni) závažná újma, neboť předmětné nemovitosti slouží k zabezpečení jejich bytových potřeb, jakož i k podnikání žalovaného. Na základě návrhu žalobců navíc již ohledně předmětných nemovitostí bylo zahájeno řízení o vkladu práva do katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY.

Žalobci se k podanému dovolání nevyjádřili.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle ustanovení není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Jelikož předmětné věcné předkupní právo vzniklo před dnem 31. 12. 2013, při posuzování dovolacích námitek týkajících se jeho vzniku Nejvyšší soud vycházel ze , , dále jen „obč. zák.“ (srov. věta za středníkem , ), a k němu se vztahující judikatury dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. ).

Žalovaný namítá, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu vztahující se k oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od jeho zbylé části (jmenovitě od závěrů shrnutých v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. ), když dospěl k závěru o oddělitelnosti ujednání omezujícího výši kupní ceny, za kterou byli právní předchůdci žalovaného povinni nabídnout předmětné nemovitosti ke koupi žalobcům, od zbytku dané smlouvy.

Podle ustálené judikatury dovolacího soudu je pro posouzení oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od zbylé části právního úkonu rozhodná nikoliv reálná, nýbrž obsahová oddělitelnost, kterou je třeba dovodit výkladem z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. Dále je třeba dbát, aby byla respektována vůle účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení tito sledovali, a podle zásady favor negotii je nutno dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. , který byl uveřejněn pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, žalovaným citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. ).

V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru o oddělitelnosti předmětného ujednání od zbytku smlouvy na základě výkladu povahy a okolností vzniku právního úkonu (srov. body 24, 25 a 29 odůvodnění napadeného rozhodnutí). Odvolací soud přitom preferoval výklad, který jinak zachoval smlouvu ve zbylém rozsahu, tj. výklad in favorem negotii, čímž zároveň respektoval vůli žalobců a právních předchůdců žalovaného s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali (tj. sjednání předkupního práva žalobců k předmětným nemovitostem). Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se svým postupem od závěrů shora označené judikatury neodchýlil, a uvedená námitka proto přípustnost dovolání podle založit nemůže.

Žalovaný dále odvolacímu soudu vytýká, že mu neposkytl poučení podle a 3 a že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Tím však ve skutečnosti namítá vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné ( ), což v daném případě není. Nejvyšší soud k tomu doplňuje, že vady řízení samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání ve smyslu založit, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. , ze dne 12. 11. 2018, sp. zn. , nebo ze dne 28. 7. 2020, sp. zn. ).

Nejvyšší soud navíc konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ), což v daném případě nebyly.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání, které podle žalovaného směřuje proti výroku I napadeného rozhodnutí, posoudil Nejvyšší soud s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti výroku I napadeného rozhodnutí v části, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, tedy proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

K návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti výroku I dovoláním napadaného rozsudku odvolacího soudu dovolací soud uvádí, že v nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. , přijal Ústavní soud závěr, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, neboť jde o návrh akcesorický.Nejvyšší soud se proto návrhem žalovaného nezabýval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. , nebo ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 5. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu