Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

I.ÚS 2270/22

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Pavla Šámala o ústavní stížnosti Patrika Kuchaříka, zastoupeného Mgr. Tomášem Výborčíkem, advokátem se sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022 č. j. -160, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 11. 2021 č. j. -133 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 7. 6. 2021 č. j. -104, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se s odvoláním na porušení svých ústavně zaručených práv ve smyslu d (dále jen " ") a y domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Okresní soud v Kladně napadeným rozsudkem uložil žalovanému (dále jen "stěžovatel") povinnost převést za úplatu 3 280 000 Kč ve prospěch žalobců do jejich společného jmění manželů vlastnické právo k v něm konkretizovaným nemovitostem (dále jen "nemovitosti") a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud následně napadeným usnesením dovolání stěžovatele pro jeho nepřípustnost podle a odmítl. Připomněl, že s ohledem na to, že předmětné věcné předkupní právo vzniklo před dnem 31. 12. 2013, vycházel při posuzování dovolacích námitek týkajících se jeho vzniku ze , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. z."), a k němu se vztahující judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. a ).

Dovolací soud poukázal na to, že podle ustálené judikatury je pro posouzení oddělitelnosti neplatné části právního úkonu od zbylé části právního úkonu rozhodná nikoliv reálná, nýbrž obsahová oddělitelnost, kterou je třeba dovodit výkladem z povahy právního úkonu, z jeho obsahu nebo z okolností, za nichž k němu došlo; uplatní se proto interpretační zásady, jež vyplývají z ustanovení § 35 odst. 2 o. z. Současně je třeba respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali, a podle zásady favor negotii je nutno dávat přednost přístupu, který jinak zachovává ostatní části smlouvy (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. , , a ).

V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru o oddělitelnosti předmětného ujednání od zbytku smlouvy na základě výkladu povahy a okolností vzniku právního úkonu preferoval výše připomenutý výklad in favorem negotii, čímž zároveň respektoval vůli žalobců a právních předchůdců stěžovatele s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení sledovali (tj. sjednání předkupního práva žalobců k předmětným nemovitostem). Krajský soud se tedy svým postupem od závěrů uvedené judikatury neodchýlil a stěžovatelova námitka proto přípustnost dovolání podle založit nemůže. Ke stěžovatelově výtce odvolacímu soudu o neposkytnutí poučení podle a odst. 3 a k nepřezkoumatelnosti rozsudku dovolací soud zdůraznil, že stěžovatel ve skutečnosti namítá vady řízení, ke kterým by ovšem mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, kdyby bylo dovolání přípustné ( ), což v daném případě není. Nejvyšší soud konečně připomněl, že konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek sp. zn. nebo usnesení sp. zn. ), což v souzené věci nenastalo.

Stěžovatel po shrnutí skutkového a procesního vývoje uvedl, že má pochybnosti o souladu napadených rozhodnutí s ústavními principy a o tom, zda lze považovat tato rozhodnutí za spravedlivá. Vyslovil přesvědčení, že nalézací i odvolací soud nepřihlédly k deficitu stěžovatelova poučení ve smyslu , zpochybnil hodnocení otázky neplatnosti smlouvy o zřízení předkupního práva a uzavřel s tím, že právní názory všech tří soudů jsou nesprávné. Soudy nedostály zákonné povinnosti a učinily závěry, které nejsou souladné s právními principy a se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení , o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen " "), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Výkon jeho pravomoci přichází v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález

sp. zn.

).

Nic takového však v souzené věci dovodit nelze. Okresní soud v Kladně stejně jako Krajský soud v Praze v napadených rozhodnutích aplikovaly adekvátní podústavní právo. Ústavní soud konstatuje, že oba soudy nižších stupňů náležitě zjistily skutkový stav a provedly právní hodnocení způsobem, který lze považovat za souladný s požadavky kladenými na rozhodování civilních soudů týkajícího se předmětného merita věci. Na této skutečnosti nic nemění ani stěžovatelovo zpochybňování hodnocení otázky neplatnosti smlouvy o zřízení předkupního práva. Také Nejvyšší soud věci věnoval řádnou pozornost, když jasně a zřetelně poukázal na správnost odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů a na v nich odkazovanou judikaturu. Ústavní soud ostatně připomíná vlastní judikaturu týkající se skutečné vůle účastníků smlouvy a (výše připomínaného) výkladu in favorem negotii (srov. nález

sp. zn.

a usnesení

sp. zn.

). Nemůže pominout ani přiléhavost vysvětlení podmínek nepřípustnosti stěžovatelova dovolání stejně jako deficit jakéhokoli odůvodnění ve vztahu k té části obsahu dovolání proti části napadeného rozhodnutí, jíž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně, tedy i rozhodnutí o nákladech řízení.

Ústavní soud dodává, že stěžovatel spíše licituje s opakovanou argumentací, které již byla věnována pozornost v předcházejícím průběhu řízení. Ústavní soud nicméně připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Pouhý nesouhlas se závěry civilních soudů při aplikaci podústavního práva důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. května 2023

JUDr. Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu