Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 95/2022

23 Cdo 95/2022-340

USNESENÍ

L. P.

, narozené XY, bytem v XY, proti žalovanému

M. P.

, narozenému XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Martinem Čaňkem, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Dolní náměstí 679/5, o určení neúčinnosti dědické dohody, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 29. 4. 2021, č. j. -247, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaný

je povinen

zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se v řízení domáhala proti žalovanému určení, že dědická dohoda uzavřená mezi žalovaným a J. P., narozeným XY, schválená usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 9. 2015, č. j. -59, je ve vztahu k žalobkyni neúčinná.

Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 1. 2020, č. j. -188, určil, že dědická dohoda uzavřená mezi žalovaným a J. P., narozeným XY, schválená usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 15. 9. 2015, č. j. -59, je ve vztahu k žalobkyni neúčinná (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) a o povinnosti žalovaného zaplatit soudní poplatek (výrok III).

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I napadeného rozsudku) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II napadeného rozsudku).

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, ve kterém namítal, že žaloba měla být zamítnuta, jelikož žalobkyně nedoložila existenci vykonatelné pohledávky k okamžiku zahájení řízení, přičemž odvolací soud měl chybně vyložit závěry Nejvyššího soudu vyslovené v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. , a posoudil tak věc v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Žalovaný v dovolání dále namítal, že došlo k porušení zásady koncentrace řízení, neboť soudy nesprávně přihlížely ke skutkovým tvrzením žalobkyně o existenci vykonatelné pohledávky, jež však byly předneseny až po nastalé koncentraci řízení. Žalovaný taktéž namítal neurčitost petitu žaloby a s ní spojenou (materiální) nevykonatelnost výroku rozsudku, jelikož v něm není uveden výčet majetku a rozsah, ve kterém se žalobkyně může z majetku žalovaného uspokojit. Také ohledně řešení této otázky došlo podle názoru žalovaného k odklonu odvolacího soudu od judikatury soudu dovolacího. Konečně žalovaný v dovolání namítl, že mu nebyl a ani nemusel být znám úmysl dlužníka, J. P., zkrátit věřitele.

Žalobkyně se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnila s právními závěry odvolacího soudu. K námitce týkající se neurčitosti petitu žaloby a nevykonatelnosti výroku rozsudku, stejně jako k námitce, že žalovanému nebyl a ani nemusel být znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele, žalobkyně uvedla, že dovolatel nevymezil, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání; touto částí dovolání se tak nelze vůbec zabývat.

Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle , , ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII ), dále jen „ “.

Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky

Dovolací soud proto zkoumal, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením

Ve vztahu k námitce, že žalovanému nebyl a ani nemusel být znám úmysl dlužníka zkrátit věřitele, žalovaný v dovolání neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle , je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné ( ). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Dovolání tak v části obsahující výše uvedenou námitku trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud k němu proto v uvedené části nemohl přihlížet.

Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání.

Podle lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

K námitce žalovaného, že podané žalobě nemělo být vyhověno, jelikož k okamžiku zahájení řízení neměla žalobkyně za dlužníkem vykonatelnou pohledávku, dovolací soud uvádí, že tuto otázku posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a jejím prostřednictvím tak nemůže být přípustnost dovolání podle založena. Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu totiž postačuje, aby pohledávka, pro jejíž uspokojení je odpůrčí žaloba podávána, byla vykonatelnou v okamžiku rozhodování soudu o odpůrčí žalobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 1999, sp. zn. ), což v projednávané věci nastalo.

Na tomto závěru ničeho nemění ani úprava oprávnění věřitele učinit výhradu dle , , dále jen „o. z.“, jak se v dovolání domnívá žalovaný. Nejvyšší soud v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. , vysvětlil, že úprava obsažená v ustanovení o. z. koriguje závěr dřívější judikatury, podle které není-li v době rozhodování soudu o odpůrčí žalobě pohledávka žalobce za dlužníkem ještě vymahatelná (vykonatelná) a domáhá-li se žalobce této pohledávky v jiném řízení, které dosud nebylo pravomocně skončeno (například u soudu), je zpravidla dán důvod k přerušení řízení o odpůrčí žalobě podle ustanovení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2001, sp. zn. , uveřejněný pod č. 12/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na shora uvedeném závěru, že odpůrčí žalobě lze vyhovět tehdy, jestliže pohledávka žalujícího věřitele byla vykonatelnou v době rozhodování soudu, se tím ovšem nic nemění.

Přípustnost dovolání podle nezakládá ani otázka neurčitosti žalobního petitu a (materiální) nevykonatelnosti výroku napadeného rozsudku, neboť byla odvolacím soudem posouzena zcela v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá z povahy odpůrčí žaloby požadavek na jasné a určité označení odporovaného právního jednání v petitu žaloby (resp. ve výroku rozhodnutí), jelikož soud o odpůrčí žalobě nerozhoduje výrokem znějícím na plnění, nýbrž výrokem určujícím neúčinnost konkrétního právního jednání. V důsledku takového rozhodnutí je pak věřitel oprávněn domáhat se výkonu rozhodnutí (resp. exekuce) postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které neúčinným právním jednáním z majetku dlužníka ušly. Tento majetek a rozsah, z něhož se věřitel může uspokojit, pak vyplývá z předmětu neúčinného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2006, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. , rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2006, sp. zn. , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2019, sp. zn. ).

Nejvyšší soud pak v rozsudku ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. , uveřejněném pod č. 103/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ve vztahu k dohodě o vypořádání dědictví uzavřel, že nelze úspěšně dovozovat, že by nemohla být posouzena jako právní úkon, který je právně neúčinný vůči věřitelům účastníka této dohody. Ten, v jehož prospěch dlužník (jako zůstavitelův dědic) dohodu o vypořádání dědictví uzavřel nebo komu z ní vznikl prospěch, pak musí být „srozuměn“ s tím, že věřitel se může uspokojit z věcí nebo jiných majetkových hodnot, které zdědil místo dlužníka, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému na základě dohody o vypořádání dědictví místo dlužníka.

V projednávané věci odvolací soud postupoval zcela v souladu s uvedenou judikaturou, jestliže vyslovil neúčinnost dědické dohody uzavřené mezi žalovaným a dlužníkem, která byla následně schválena rozhodnutím soudu, jež bylo ve výroku napadeného rozsudku řádně označeno. Majetek a rozsah, z něhož se žalobkyně může uspokojit, pak vyplývá z předmětu dědické dohody, jejíž neúčinnost byla takto soudem určena.

K námitce týkající se porušení koncentrační zásady dovolací soud uvádí, že žalovaný jejím prostřednictvím namítá toliko vadu řízení, přičemž taková námitka nemůže založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle jen tehdy, je-li dovolání přípustné, což v daném případě není.

Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle ustanovení odmítl.

Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání ( ) a dovodil, že proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení ve skutečnosti dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle ani přípustné.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle věty první, , a a dle , o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle a podle exekučního řádu. Podle výsledku dovolacího řízení má žalobkyně jakožto nezastoupený účastník za jeden učiněný úkon (vyjádření k dovolání) právo na paušální náhradu ve výši 300 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 31. 5. 2022

JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D. předseda senátu