Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 2399/2021

21 Cdo 2399/2021-171

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

K. V.

Z. u. š. H. M., okres XY

,

příspěvkové organizaci se sídlem v XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Lenkou Pokornou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Rooseveltova č. 335, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 12. ledna 2021, č. j. -148, takto:

I. Dovolání žalované proti rozsudku krajského soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze dne 5. března 2020, č. j. -87, ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení,

se odmítá

.

II. Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Chrudimi dne 16. 5. 2019 domáhala určení, že „výpověď žalované ze dne 29. 4. 2019, kterou vypovídá pracovní poměr žalobkyně, je neplatná“. Žalobu zdůvodnila tím, že dne 30. 8. 2010 uzavřela se žalovanou pracovní smlouvu na dobu určitou do 31. 7. 2011 se sjednaným druhem práce výchovně vzdělávací činnost v ZUŠ, že dodatkem č. 1 ze dne 1. 3. 2011 byl pracovní poměr změněn na dobu neurčitou, že dne 27. 6. 2014 byla žalobkyně s účinností od 1. 7. 2014 jmenována na vedoucí pracovní místo zástupce ředitele školy, že dne 4. 5. 2018 se žalobkyně písemně s účinností ke dni 31. 7. 2018 funkce zástupkyně ředitele vzdala, že při jednání dne 27. 8. 2018 odmítla nabízené místo pedagogický pracovník v hudebním oboru a že žalovaná dala žalobkyni „opakovanou výpověď z pracovního poměru“ dne 29. 4. 2019 s odůvodněním, že se dopustila opakovaného závažného porušení pracovních povinností, neboť se nedostavila do zaměstnání a ohrozila výuku žáků, podle níž měl pracovní poměr skončit dnem 30. 6. 2019. Žalobkyně má za to, že tato výpověď podle je neplatná, neboť vztahy mezi účastníky se řídí ustanovením , a že odmítne-li zaměstnanec po vzdání se pracovního místa vedoucího zaměstnance nabízenou práci, jde o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platí, že je dán výpovědní důvod podle .

Žalovaná namítala, že žalobkyně nikdy nebyla jmenována vedoucím zaměstnancem podle a 4 , že ustanovení tedy v případě pracovněprávního vztahu účastníků nelze aplikovat, a že proto nejsou splněny předpoklady pro uplatnění fikce výpovědního důvodu podle . Žalovaná má za to, že ředitel příspěvkové organizace nebyl osobou oprávněnou ke jmenování vedoucího zaměstnance, neboť jí je v souladu s pouze zřizovatel příspěvkové organizace (město XY), a že ke zřízení organizačního útvaru ve smyslu a ke jmenování žalobkyně do funkce vedoucího organizačního útvaru žalované rovněž nedošlo. Jmenování na pozici zástupkyně ředitele je podle jejího mínění možné považovat nanejvýš za interní pověření k zastupování ředitele, čímž došlo pouze k rozšíření pracovních povinností žalobkyně, nikoli však k nahrazení původně sjednaného druhu práce vyplývajícího z pracovní smlouvy. Protože žalobkyně s účinností od 1. 8. 2018 přestala bez řádné omluvy docházet do zaměstnání a nástup do zaměstnání odmítla, přestože ji dne 27. 8. 2018 žalovaná vyzvala k nástupu na pracovní místo pedagogického pracovníka, a přes opakované písemné výzvy žalované k nástupu do zaměstnání ze dne 4. 9. 2018 a ze dne 11. 9. 2018 s upozorněním na možnost výpovědi se žalobkyně do zaměstnání k výkonu práce nedostavila a svou nepřítomnost řádně neomluvila, dala žalovaná žalobkyni dne 21. 9. 2018 výpověď z pracovního poměru podle , která však žalobkyni nebyla řádně doručena do vlastních rukou v souladu s a násl. a jejíž neplatnosti se žalobkyně domáhá v řízení vedeném u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. . Z ryze procesní opatrnosti se proto žalovaná pro případ, že výpověď ze dne 21. 9. 2018 nebude mít právní účinky, rozhodla dát žalobkyni opětovně výpověď z důvodu podle . Tuto výpověď žalovaná osobně doručovala žalobkyni dne 29. 4. 2019, žalobkyně si ji nicméně odmítla převzít. K žádosti žalobkyně byla výpověď přeposlána na adresu jejího trvalého pobytu a k rukám jejího zástupce JUDr. Vlastislava Peřiny. Žalovaná považuje výpověď ze dne 29. 4. 2019 za platnou a plně důvodnou.

Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. -87, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 17 427,50 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastislava Peřiny. Z rozhodnutí žalované „prostřednictvím“ jejího ředitele V. Ř. ze dne 27. 6. 2014 soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně byla dnem 1. 7. 2014 „jmenována na vedoucí pracovní místo zástupce ředitele školy“, a to se svým souhlasem. Soud prvního stupně uzavřel, že „v daném případě byl výkon funkce zástupkyně ředitele školy výkonem práce vedoucího pracovníka“ a že vzdáním se tohoto pracovního místa žalobkyní vznikla žalované povinnost navrhnout žalobkyni změnu jejího dalšího pracovního zařazení. Vycházeje ze zjištění, že náplň práce žalobkyně přibližně z jedné poloviny představovala výkon práce zástupkyně ředitele školy se samostatnými úkoly a z druhé poloviny žalobkyně vykonávala práci pedagogického pracovníka, soud prvního stupně dovodil, že „právě v rozsahu výkonu práce, která vyplývala ze zaniklé funkce, měla žalovaná povinnost žalobkyni nabídnout další zařazení“, že žalovaná tuto povinnost splnila (při jednání se žalobkyní dne 27. 8. 2018 ji vyzvala k nástupu do práce a bylo zřejmé, že práce pedagogického pracovníka nezanikla), že žalobkyni byla nabídnuta práce pedagogického pracovníka na plný pracovní úvazek, že žalobkyně tuto práci odmítla a že podle nastala překážka v práci na straně zaměstnavatele a současně vznikl výpovědní důvod podle , podle kterého měla být žalobkyni dána výpověď. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že právě pro fikci vzniku překážky v práci na straně žalované se žalobkyně tím, že se nedostavovala do práce, nemohla dopustit „porušení pracovní kázně“, a byla-li jí dána výpověď z tohoto důvodu podle , byla tato výpověď nedůvodná a „soud ji určil neplatnou“.

K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 12. 1. 2021, č. j. -148, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaná je povinna „nahradit žalobkyni náklady prvostupňového řízení“ ve výši 14 750 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastislava Peřiny, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 400 Kč k rukám advokáta JUDr. Vlastislava Peřiny. Odvolací soud doplnil dokazování „o přečtení organizačního řádu školy žalované, její zřizovací y včetně dodatků a organizační struktury“ a o výslech bývalého ředitele žalované V. Ř., což učinil „proto, že okresní soud si při úvaze o platnosti jmenování žalobkyně do funkce zástupkyně ředitele žalované neopatřil relevantní skutkové zjištění o tom, zda pracovní pozice žalobkyně – zástupkyně ředitele – mohla být (a byla) založena jmenováním, či nikoliv“, a že z toho důvodu pak „objektivně došlo k chybě v průběhu řízení před soudem prvního stupně a bylo ji třeba napravit v odvolacím řízení“. Neshledal proto důvodnou námitku žalované, že provedení dalšího dokazování odvolacím soudem brání okolnost, že „v odvolacím řízení předkládané y, ani výslech svědka V. Ř., žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nenavrhovala“. Z organizační struktury žalované odvolací soud zjistil, že žalobkyně byla vedoucí pedagogického útvaru, pod nějž spadali učitelé tanečních oborů, učitelé výtvarných oborů a učitelé „tanečních oborů“ (správně hudebních oborů),že tito učitelé byli přímo podřízeni zástupkyni ředitele, ta pak byla podřízena řediteli školy, jemuž byli přímo podřízeni i pracovníci ekonomicko-hospodářského úseku, a že tato organizační struktura byla platná od 1. 8. 2016. Odvolací soud dovodil, že v souladu se zákonným oprávněním uvedeným v ustanovení školského zákona a s organizačním řádem žalované, který nabyl účinnosti 1. 9. 2005, V. Ř., v pozici ředitele žalované, vytvořil organizační strukturu školy, která nejméně v podobě platné od 1. 8. 2016 zahrnovala útvar zástupce ředitele, vedoucího pedagogického útvaru, který je třeba ve smyslu považovat za organizační útvar, že pracovní místo takového zástupce ředitele se proto obsazuje jmenováním, a že pracovní poměr žalobkyně na pozici zástupce ředitele tak mohl být založen jmenováním, což se také ke dni 1. 7. 2014 stalo, a dospěl k závěru, že takové jmenování ve smyslu představuje trvalou změnu pracovního poměru, po jehož ukončení, ať již odvoláním nebo vzdáním se funkce, se druh práce, původně sjednaný v pracovní smlouvě, již neobnovuje, že odmítla-li žalobkyně po vzdání se funkce ke dni 31. 7. 2018 navrhovanou změnu jejího dalšího pracovního zařazení u žalované na pozici pedagogického pracovníka v hudebním oboru, šlo o překážku v práci na straně zaměstnavatele a současně platilo, že byl dán výpovědní důvod podle ( věta druhá před středníkem ), a že dala-li přesto žalovaná žalobkyni výpověď podle pro „porušení pracovní kázně“, je tato výpověď ze dne 29. 4. 2019 neplatná.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu („v celém rozsahu“) podala žalovaná dovolání. Namítá, že u žalobkyně k platné změně pracovního poměru jmenováním nedošlo, a že žalovaná proto s žalobkyní skončila pracovní poměr výpovědí ze dne 29. 4. 2019 podle platně. Žalovaná má za to, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil podle ustanovení a ve spojení s , která však na zjištěný skutkový stav nedopadají, neboť v rámci žalované jako příspěvkové organizace nebyl zřízen žádný organizační útvar, v němž by žalobkyně působila jako vedoucí (z. u. š. má jednoduchou strukturu, není rozdělena na žádné útvary a všichni učitelé i ostatní pracovníci jsou podřízeni přímo řediteli školy; ve vnitřním organizačním předpisu ani ve zřizovací ě žalované žádné členění na útvary stanoveno nebylo). Podle mínění žalované lze jmenování na pozici zástupkyně ředitele ze dne 27. 6. 2014 považovat nanejvýš za interní pověření k zastupování ředitele příspěvkové organizace (plnou moc k zastupování), čímž došlo pouze k rozšíření pracovních povinností žalobkyně, nikoli však k nahrazení původně sjednaného pracovního poměru založeného pracovní smlouvou. Žalovaná je dále přesvědčena, že organizační útvar ve smyslu musí být zřízen zvláštním právním předpisem nebo vnitřním organizačním předpisem příspěvkové organizace a že za takový organizační útvar „lze považovat jen takový vnitřní organizační celek, který v rámci příspěvkové organizace vyvíjí relativně samostatnou činnost, kterou se podílí na plnění úkolů příspěvkové organizace samotné“, že s existencí organizačního útvaru jsou nepochybně spjaty jeho specifické kompetence při rozhodování, organizaci činností, hospodaření apod., že dále je třeba organizačním předpisem takovému útvaru vyčlenit konkrétní personální a materiální zdroje (budovy, finance, samostatné prostory k provozování činnosti apod.), že nezřídka má organizační útvar vymezenou určitou územní působnost či je v rámci organizace jako celku nadán výkonem určité specifické agendy, kdy charakteristika takového organizačního útvaru, jeho struktura a vymezení jeho kompetencí musí být stanoveno v organizačním předpise organizace, a že „organizační útvar nelze pouze mechanicky ztotožňovat s kolektivem (skupinou) pracovníků v organizaci působících, tedy např. s pedagogickým sborem, jak nesprávně učinil odvolací soud v posuzovaném případě“ (v této souvislosti žalovaná poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. ). Podle žalované „nebylo prokázáno, že by účelově předkládané tabulkové schéma bylo od 1. 8. 2016, natož pak od roku 2005 (dle svědecké výpovědi V. Ř.) součástí organizační struktury žalované“; závěr odvolacího soudu, že žalobkyně byla vedoucí organizačního útvaru, kterým je pedagogický sbor, pod který spadali „učitelé tanečních oborů, učitelé výtvarných oborů a učitelé tanečních oborů“, kteří byli podřízeni žalobkyni jako zástupkyni ředitele, navíc „nepochybně z organizačních předpisů vydaných žalobkyní nevyplývá“, přičemž absenci příslušného vnitřního organizačního předpisu nelze zhojit prohlášením žalobkyně ani bývalého ředitele žalované, a ani na základě zvláštního právního předpisu nelze dospět k závěru, že jde v případě žalobkyně o jmenování, jímž by byl založen pracovní poměr. Dovolatelka dále poukazuje na to, že žalobkyně předložila nové důkazy (organizační strukturu a seznam vedení) až ke svému vyjádření k odvolání žalované ze dne 20. 5. 2020, a vytýká odvolacímu soudu, že pochybil, připustil-li v rozporu s ustanovením doplnění dokazování obsahem těchto nově předkládaných listin a výslechem svědka V. Ř., jehož výslech žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nenavrhovala, a založil-li následně své rozhodnutí v rozporu s ustanovením na skutečnostech a důkazech, které byly uplatněny v rozporu s nebo . V posuzovaném případě byl navíc podle mínění žalované odvolacím soudem založen „extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy“, čímž došlo k porušení práva žalované na spravedlivý proces. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba zamítá a že žalobkyně je povinna nahradit žalované náklady řízení, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované „odmítl či zamítl“. Ztotožňuje se „jak se závěry, tak s velmi pečlivým odůvodněním odvolacího soudu v napadeném rozsudku,“ a má za to, že dovolání žalované je nepřípustné a nedůvodné.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací [ , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení , se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští ( ).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak ( ).

Nejvyšší soud dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, podle ustanovení odmítl, neboť dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení [ ].

Přípustnost dovolání podle ustanovení není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. ), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení skutečně splněna jsou.

Závěry odvolacího soudu, že – vzhledem k tomu, že školský zákon neupravuje přímo institut zástupce ředitele – je způsob založení pracovního poměru zástupce ředitele závislý na tom, zda je takový zástupce vedoucím organizačního útvaru organizace, neboť podle se zakládá pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího organizačního útvaru příspěvkové organizace, že za organizační útvar je třeba považovat každý vnitřní útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem, např. organizačním řádem, a že za organizační útvar příspěvkové organizace ve smyslu ustanovení se pokládá každý útvar, který byl vytvořen podle organizačních předpisů vydaných zaměstnavatelem (i když vedoucímu takového organizačního útvaru není podřízen žádný další vedoucí zaměstnanec), jsou v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. ).

Dovozuje-li dovolatelka, že za organizační útvar ve smyslu lze považovat jen takový vnitřní organizační celek, který v rámci příspěvkové organizace vyvíjí relativně samostatnou činnost, kterou se podílí na plnění úkolů příspěvkové organizace samotné, že s existencí organizačního útvaru jsou nepochybně spjaty jeho specifické kompetence při rozhodování, organizaci činností, hospodaření apod., že dále je třeba organizačním předpisem takovému útvaru vyčlenit konkrétní personální a materiální zdroje (budovy, finance, samostatné prostory k provozování činnosti apod.), že nezřídka má organizační útvar vymezenou určitou územní působnost či je v rámci organizace jako celku nadán výkonem určité specifické agendy, kdy charakteristika takového organizačního útvaru, jeho struktura a vymezení jeho kompetencí musí být stanoveno v organizačním předpise organizace, a že „organizační útvar nelze pouze mechanicky ztotožňovat s kolektivem (skupinou) pracovníků v organizaci působících“, a poukazuje-li přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 1/98 Sb. rozh. obč., pak přehlíží, že závěry uvedené v tomto rozsudku dovolacího soudu byly vysloveny ve vztahu k pojmu „část organizace“ ve smyslu ustanovení , , ve znění účinném do 31. 5. 1994 [nyní srov. pojem „část zaměstnavatele“ ve smyslu ustanovení ], a nikoliv ve vztahu k pojmu „organizační útvar“ ve smyslu ustanovení . Odkaz dovolatelky na toto rozhodnutí dovolacího soudu a na závěry v něm uvedené proto není přiléhavý.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé založit ani námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění odvolacího soudu, že V. Ř., v pozici ředitele žalované, vytvořil organizační strukturu školy, která nejméně v podobě platné od 1. 8. 2016 zahrnovala útvar zástupce ředitele, vedoucího pedagogického útvaru, že žalobkyně (podle této organizační struktury) byla vedoucí pedagogického útvaru, pod nějž spadali učitelé tanečních oborů, učitelé výtvarných oborů a učitelé „tanečních oborů“ (správně hudebních oborů), že tito učitelé byli přímo podřízeni zástupkyni ředitele, ta pak byla podřízena řediteli školy, jemuž byli přímo podřízeni i pracovníci ekonomicko-hospodářského úseku, a předestírá-li vlastní skutkové závěry, ke kterým odvolací soud nedospěl (že v rámci žalované žádný organizační útvar zřízen nebyl, že z. u. š. má jednoduchou strukturu, není rozdělena na žádné útvary a všichni učitelé i ostatní pracovníci jsou podřízeni přímo řediteli školy), na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení věci, že žalobkyně byla jmenována toliko zástupkyní ředitele, nikoli vedoucím organizačního útvaru ve smyslu a , že jmenování na pozici zástupkyně ředitele ze dne 27. 6. 2014 lze považovat nanejvýš za interní pověření k zastupování ředitele příspěvkové organizace (plnou moc k zastupování) a že vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně nebyl „založen“ jmenováním ve smyslu a , nelze v případě žalobkyně při skončení pracovního poměru postupovat podle , nenastala tzv. fikce výpovědního důvodu podle a nebyla založena překážka v práci na straně zaměstnavatele, neboť žalovaná nebyla povinna navrhnout žalobkyni změnu jejího pracovního zařazení].

V projednávané věci však závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek může odvolací soud doplnit dokazování o účastníky navržené důkazy, které nebyly účastníky uplatněny v řízení před soudem prvního stupně. Protože při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je dovolání žalované proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení , které provedl bez jednání ( věta první ), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání žalované je opodstatněné.

Ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy ( ). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle (srov. ). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy ( ). Při jednání předseda senátu poskytuje účastníkům poučení též o jiných jejich procesních právech a povinnostech; to neplatí, je-li účastník zastoupen advokátem nebo notářem v rozsahu jeho oprávnění stanoveného zvláštními předpisy ( ).

Poučovací povinnost podle ustanovení v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení, včetně poučení podle ustanovení , zákon ukládá – jak je zřejmé z ustanovení – také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání. Postup odvolacího soudu podle však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná (srov. ). Skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku odvolacím důvodem (mimo jiné) tehdy, jestliže jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle až 3 [srov. ]. Jiní účastníci řízení než odvolatel mohou u odvolacího soudu namítat skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jen za podmínek uvedených v ( ).

Vada řízení spočívající v porušení ustanovení až 3 je v odvolacím řízení napravitelná tím, že potřebné poučení poskytne účastníku řízení místo soudu prvního stupně odvolací soud, který též provede důkazy označené účastníky na základě tohoto poučení, jen tehdy, nedostál-li soud prvního stupně řádně své poučovací povinnosti a způsobilo-li to, že odvolatel neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, a že proto neměl ve věci úspěch. Nesplnění poučovací povinnosti zákon v těchto případech nepovažuje za vadu řízení, a tedy odvolacímu soudu ani neumožňuje, aby jen z tohoto důvodu zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně [ ].

Vyplynula-li potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení až 3 ze strany soudu prvního stupně vadou řízení (srov. ). Právní názor odvolacího soudu je totiž v tomto případě považován za „příčinu“ toho, proč soud prvního stupně nesplnil poučovací povinnost podle ustanovení , 2 a 3 Vzhledem k tomu, že poučovací povinnost je v ustanovení založena na objektivním principu a že tedy není významný důvod, proč ji soud prvního stupně nesplnil, došlo za řízení před soudem prvního stupně – objektivně vzato – bez ohledu na jeho „příčinu“ k porušení V takovém případě odvolací soud sám nemůže zjednat nápravu poskytnutím poučení podle , 2 nebo 3 , neboť by to v rozporu s ustanovením vedlo k uplatnění nových skutečností nebo nových důkazů, ačkoliv to ustanovení neumožňuje. Výjimka ze zákazu uplatnění nových skutečností a důkazů uvedená v ustanovení se totiž v tomto případě neuplatní, neboť odvolatel neměl ve věci úspěch nikoliv proto, že by (podle závěrů soudu prvního stupně) neunesl břemeno tvrzení nebo břemeno důkazní, ale z důvodu, že soud prvního stupně dospěl (podle názoru odvolacího soudu) k nesprávnému právnímu posouzení věci. V takovém případě musí mít uvedená vada řízení za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení Soud prvního stupně v dalším řízení přitom (logicky) musí umožnit účastníkovi řízení vylíčit chybějící rozhodné skutečnosti a označit důkazy, a to bez ohledu na to, že již došlo ke koncentraci řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2021, sp. zn. , nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč.).

V projednávané věci soudu prvního stupně k vyřešení právní otázky, zda žalobkyni je třeba považovat za zaměstnance příspěvkové organizace (žalované), u něhož se pracovní poměr zakládá jmenováním, postačovalo, že z „rozhodnutí žalované prostřednictvím jejího ředitele V. Ř.“ ze dne 27. 6. 2014 zjistil, že žalobkyně byla dnem 1. 7. 2014 jmenována na vedoucí pracovní místo zástupce ředitele školy, a to se svým souhlasem, a dále zjištění, že „došlo k dohodě účastníků i o rozsahu pracovní náplně, která obsahovala i řídící činnost“. Odvolací soud při řešení této otázky (správně) vycházel z odlišného právního názoru, že uvedená zjištění nejsou pro její posouzení dostatečná a že způsob založení pracovního poměru zástupce ředitele je „závislý na tom, zda je takový zástupce vedoucím organizačního útvaru organizace, neboť podle se zakládá pracovní poměr jmenováním pouze u vedoucího organizačního útvaru příspěvkové organizace“ [pokud zástupce ředitele je vedoucím organizačního útvaru příspěvkové organizace, může být jeho pracovní poměr založen jmenováním v souladu s , a není-li vedoucím organizačního útvaru, pak lze jeho pracovní poměr založit pracovní smlouvou]. Protože potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy v projednávané věci vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu, je porušení ustanovení až 3 ze strany soudu prvního stupně vadou řízení ( ).

Doplnil-li v případě, kdy potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy vyplynula z odlišného právního názoru odvolacího soudu, účastník řízení svá tvrzení anebo označil-li důkazy potřebné k prokázání (všech) svých sporných tvrzení v odvolacím řízení z vlastní iniciativy (aniž se mu dostalo poučení podle až 3 ) – jako tomu bylo v projednávané věci v případě žalobkyní navržených (označených) důkazů organizačním schématem žalované (organizační strukturou a seznamem vedení) a výslechem V. Ř. – pak (odpadla-li tím potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy) již není tohoto poučení podle třeba. Nadále však platí, že porušení ustanovení až 3 ze strany soudu prvního stupně je vadou řízení ( ), která – jak již bylo uvedeno výše – musí mít za následek zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení

V projednávané věci se z obsahu spisu podává, že odvolací soud – poté, co žalobkyně připojila organizační schéma žalované (organizační strukturu a seznam vedení) k podání ze dne 20. 5. 2020 (vyjádření žalobkyně k odvolání žalované proti rozsudku soudu prvního stupně) – vyzval žalovanou, nechť nejpozději do 8. 10. 2020 „doručí odvolacímu soudu do spisu u prokazující organizační strukturu žalované, platnou v roce 2014, a dále zřizovací u žalované s jejími případnými změnami“, že k výzvě odvolacího soudu žalovaná předložila (jako přílohy k podání ze dne 8. 10. 2020) organizační řád platný v roce 2014 a zřizovací u žalované ve znění pozdějších dodatků a že při jednání u odvolacího soudu konaném dne 13. 10. 2020 zástupce žalobkyně pro případ pochybností o autentičnosti žalobkyní předložené organizační struktury navrhl „výslech tehdejšího ředitele V. Ř.“. Odvolací soud (s odkazem na ustanovení ) doplnil dokazování všemi uvedenými důkazy (organizačním řádem žalované, zřizovací u žalované včetně dodatků, organizační strukturou žalované a výslechem svědka V. Ř.) s odůvodněním, že „okresní soud si při úvaze o platnosti jmenování žalobkyně do funkce zástupkyně ředitele žalované neopatřil relevantní skutkové zjištění o tom, zda pracovní pozice žalobkyně – zástupkyně ředitele – mohla být (a byla) založena jmenováním, či nikoliv“.

Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že z ustanovení vyplývá, že doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy za řízení před soudem prvního stupně (v souladu s požadavky ustanovení ) nebo které byly navrženy až před odvolacím soudem a jsou z pohledu ustanovení a 211a přípustné, provádí – je-li to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci – odvolací soud. Toto doplnění dokazování nemusí být provedeno v odvolacím řízení jen tehdy, představuje-li rozsáhlé doplnění dokazování a nebylo-li ke skutečnosti, která má být prokázána, dosud (před soudem prvního stupně) provedeno žádné dokazování nebo bylo-li k ní provedeno jen zcela nedostatečné dokazování. Za účelem provedení těchto důkazů může být rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení zrušeno (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. , uveřejněného pod č. 91/2015 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. ).

Vzhledem k tomu, že se v projednávané věci nejednalo o případ uvedený v ustanovení , neboť nešlo o situaci, kdy by pro nesplnění povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnosti neměl odvolatel ve věci úspěch a nebyl řádně poučen podle až 3 (žalobkyně měla v řízení před soudem prvního stupně úspěch a odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodala a žalovaná provedení žádného z důkazů, jimiž odvolací soud doplnil dokazování, nenavrhovala a ve věci neměla úspěch z jiného důvodu, než pro nesplnění povinnosti tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnosti), nemohla být za odvolacího řízení zjednána náprava vady řízení před soudem prvního stupně (spočívající v nedostatku poučení podle až 3 ) doplněním dokazování o důkazy odvolacím soudem, neboť tomu brání ustanovení , podle něhož při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s nebo Protože doplnění dokazování o dosud neprovedené důkazy, které byly navrženy až před odvolacím soudem, nebylo z pohledu ustanovení a 211a přípustné, měl být rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení zrušen, neboť tu je taková vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a za odvolacího řízení nemohla být zjednána náprava.

Postup odvolacího soudu, který za této situace – poté, co shledal, že provedení dalšího dokazování odvolacím soudem nebrání okolnost, že y předložené v odvolacím řízení ani výslech V. Ř. žalobkyně v řízení před soudem prvního stupně nenavrhovala – doplnil dokazování jednak důkazy navrženými žalobkyní v odvolacím řízení (organizačním schématem žalované a výslechem V. Ř.), a jednak jinými než účastníky navrženými důkazy, jež si odvolací soud opatřil z vlastní iniciativy (organizačním řádem žalované a zřizovací u žalované), a který poté rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé podle potvrdil, proto nemůže být správný.

Odvolacímu soudu je též třeba vytknout, že v rozporu se zákonem vyslechl V. Ř., bývalého ředitele žalované, jako svědka ( ), ačkoliv ředitel příspěvkové organizace je jejím statutárním orgánem, a měl (mohl by) proto být (za situace, kdy by bylo doplnění dokazování tímto důkazem v odvolacím řízení přípustné) správně vyslechnut za podmínek uvedených v ustanovení , a že při zjišťování, zda byla žalobkyně vedoucí organizačního útvaru žalované, hodnotil jeho výpověď jako výpověď svědka, ačkoliv měla být hodnocena s přihlédnutím k tomuto jeho procesnímu postavení. Na tomto závěru nic nemění to, že V. Ř. v době, kdy byl odvolacím soudem vyslechnut (při jednání konaném dne 5. 1. 2021), již nebyl ředitelem žalované. Rozhodné v tomto směru totiž je, že předmětem jeho výslechu byly okolnosti nastalé v době, kdy byl ředitelem žalované, popřípadě jeho činnost při výkonu této funkce (srov. též právní názor vyjádřený např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč., v rozsudku býv. Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. , uveřejněném pod č. rozh. obč., nebo v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2001, sp. zn. ). Uvedeným postupem odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a ke které dovolací soud ve smyslu ustanovení věty druhé přihlédl, i když nebyla dovolatelkou uplatněna.

Závěrem Nejvyšší soud poukazuje na to, že soudy v projednávané věci v záhlaví svých rozsudků nesprávně označily žalovanou jako „Z. u. š. H. M.“, ačkoliv správný (úplný) název žalované je „Z. u. š. H. M., okres XY“.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – správný a že nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání (v části směřující do výroku o věci samé), pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky tento rozsudek (včetně akcesorických výroků o náhradě nákladů řízení) zrušil ( ) a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Hradci Králové) k dalšímu řízení ( věta první ).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení ( a část první věty za středníkem a věta druhá ).Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 5. 4. 2022

JUDr. Jiří Doležílek

předseda senátu