Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 543/2022

23 Cdo 543/2022-161

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně J. V., nar. XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Kamilem Fotrem, advokátem se sídlem v Praze, Bystrá 2430/12, proti žalované N. A., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Helenou Fortnerovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Laurinova 1268, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 9. 2021, č. j. -119, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:(dle )

Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 16. 2. 2021, č. j. -82, zamítl žalobu na určení, že žalobkyně je spoluvlastníkem nemovitostí ve výroku blíže specifikovaných s ideálním podílem ve výši ½ (výrok I.), že žalobkyně je spoluvlastníkem nemovitosti ve výroku blíže specifikované s ideálním podílem ve výši ⅛ (výrok II.), a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení (výrok III.).

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (první výrok) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady odvolacího řízení (druhý výrok).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné dle , (dále jen „ “), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci dle ustanovení

K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.

Nejvyšší soud (jako soud dovolací dle ) postupoval v dovolacím řízení a o dovolání žalobkyně rozhodl podle ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. článek II bod 2. ). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle , Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle pak platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. ).

Dovolatelka co do přípustnosti dovolání uvádí, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, z části v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešenaa z části je dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Dále dovolatelka ve vztahu k přípustnosti dovolání uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od základní rozhodovací praxe, a to tak, že postupoval jako soud prvního stupně, tj. podle neplatného a již zrušeného , “, že „dovolacím soudem nebyla v mezích zákona cíleněji vyřešena otázka, jak postupovat u zrušeného , , podle kterého byla sepsána darovací smlouva …, to vše v souladu s nově nastupujícími požadavky č. , který je již platný, a to tak, aby nedocházelo ke střetu s u ČR v “. K přípustnosti dovolání dále uvedla, že „vzhledem ke stavu, že Nejvyšší soud ještě nemá potřebné množství řešených soudních sporů jako je v nynějším případě, proto nelze tvrdit, že se jedná o rozdílné rozhodování ustálené praxe Nejvyššího soudu“, a že „na podkladě žalovanou předloženého obsahu by dovolacím soudem měla být právní otázka posouzena jinak“.

Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Má-li být dovolání přípustné podle proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitka dovolatelky, že odvolací soud postupoval nesprávně, posuzoval-li věc podle neplatného a již zrušeného , (dále též jen „obč. zák.“), a nepřipustil pro žalobkyni možnost použití platného , (dále též jen „o. z.“), přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (srov. i v dovolání citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. , uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2020).

Podle citovaného rozsudku platí, že byla-li darovací smlouva uzavřena před 1. 1. 2014, je nutné nárok na vrácení daru vždy poměřovat obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, i když k „nemravnému“ chování obdarovaného, pro které dárce žádá vrácení daru, došlo až po 1. 1. 2014. V projednávané věci ze skutkových zjištění plyne, že darovací smlouva byla uzavřena dne 22. 12. 2010, tedy za účinnosti obč. zák. Nárok na vrácení daru tak odvolací soud správně posuzoval podle obč. zák., konkrétně podle § 630 obč. zák. Nejvyšší soud přihlédl k argumentaci dovolatelky obsažené v dovolání, avšak neshledal důvody pro odchýlení se od výše cit. R 92/2020. Pakliže odvolací soud posuzoval věc (správně) podle obč. zák., ve znění účinném do 31. 12. 2013, jsou odkazy dovolatelky na § 2072 a § 2075 o. z. nepřípadné.

S ohledem na výše uvedené přípustnost dovolání nemůže založit ani – dle dovolatelky dosud dovolacím soudem neřešená otázka – „jak postupovat u zrušeného , , podle kterého byla sepsána darovací smlouva …, to vše v souladu s nově nastupujícími požadavky č. , který je již platný, a to tak, aby nedocházelo ke střetu s u ČR v “, neboť tato otázka již byla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena (viz výše cit. R 92/2020).

Pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu , jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. ).

K námitce dovolatelky týkající se výše náhrady nákladů řízení před soudy obou stupňů, kdy dovolatelka tvrdí, že tato výše je extrémně vysoká, Nejvyšší soud poznamenává, že dovolání podle není objektivně přípustné proti výrokům, kterými bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení [ ].

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věta první ), dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 3. 2022

JUDr. Pavel Horák, Ph.D.

předseda senátu