Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3224/2021

30 Cdo 3224/2021-85

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Družstva Pasáž, IČO 64652254, se sídlem v Děčíně, Hrnčířská 1305/2, zastoupené JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici, Spojovací 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021, č. j. -71, takto:

Odůvodnění:

Žalobce se před soudy obou stupňů po žalované domáhal náhrady nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“) způsobené mu nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. (dále též jen „posuzované řízení“), ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2021, č. j. -27, ve spojení s opravným usnesením ze dne 18. 5. 2021, č. j. -63, řízení co do částky 75 250 Kč zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 103 950 Kč s úrokem z prodlení z uvedené částky od 25. 5. 2020 do zaplacení a se zákonným úrokem z prodlení z částky 75 250 Kč od 25. 5. 2020 do 26. 11. 2020 (výrok II), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 320 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 5. 2020 do zaplacení zamítl (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi jeho účastníky (výrok IV).

K odvolání žalobce i žalované Městský soudu v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 23. 6. 2021, č. j. -71, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II změnil tak, že co do částky 47 766 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 5. 2020 do zaplacení žalobu zamítl, jinak rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II i ve výroku III potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu, a to proti měnící části výroku I a dále proti té části téhož výroku, jíž byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně, podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII ), dále jen „ “, odmítl.

Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce nebyla. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) – srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. . Uvedené závěry pak platí i ve vztahu k volbě výše základní částky zadostiučinění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. ).

Otázka, zda bylo v daném případě nutno vycházet z vyšší základní částky zadostiučinění za jeden rok trvání posuzovaného řízení než ze soudy dovozených 16 000 Kč, tak nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť příslušné úvahy odvolacího soudu nelze v tomto směru pokládat za nepřiměřené, a proto odporující dosavadní ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, jestliže při stanovení základní částky zadostiučinění odvolací soud vycházel z toho, že celková délka posuzovaného řízení s ohledem na okolnosti případu nebyla extrémní, avšak na druhou stranu přihlédl k tomu, že řízení trvalo více jak deset let, a z tohoto důvodu nepovažoval za přiléhavé vyjít ani z minimální částky zadostiučinění ve výši 15 000 Kč (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. , publikovaného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, civilní část – dále též jen „Stanovisko“, a již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. ).

Přípustnost dovolání podle nemůže založit ani s tím související otázka, zda posuzované řízení bylo extrémně dlouhé, neboť odvolací soud se neodchýlil od judikatury dovolacího soudu, jestliže při zhodnocení této otázky přihlédl ke konkrétním okolnostem případu, mezi něž náležela v daném případě zejména vyšší procesní složitost řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. ). Namítá-li dovolatel, že posuzované řízení bylo jednoduché až banální a že žaloba měla být zamítnuta již při prvním jednání, zpochybňuje tím skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, a tudíž uplatňuje nepřípustný dovolací důvod ( ).

Ani námitky žalobce vztahující se k posouzení kritéria složitosti řízení ve smyslu OdpŠk přípustnost dovolání podle nezakládají, neboť při jeho zhodnocení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. zejména část IV písm. a/ Stanoviska a dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2016, sp. zn. ), jestliže uzavřel, že posuzované řízení bylo po procesní stránce složité, probíhalo na více stupních soudní soustavy a před Ústavním soudem a dále bylo komplikováno přerušením po dobu trvání insolvenčního řízení, přičemž dovolatel buduje svůj nesouhlas s tímto závěrem na jiném skutkovém základě, než ze kterého vycházel odvolací soud, uvádí-li opět, že posuzované řízení bylo banální a že mělo být skončeno při prvním jednání.

Kterak vyplývá z výše vyložené judikatury, žalobcovy výhrady stran zhodnocení kritéria postupu soudu v posuzovaném řízení rovněž nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle , spočívá-li jeho nesouhlas pouze v tom, že odvolací soud pokládal za přiměřené zvýšení základní částky zadostiučinění toliko o 20 %.

V části, v níž žalobce brojí proti posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného ve smyslu OdpŠk, dovolání postrádá zákonem vyžadovanou náležitost spočívající ve vymezení jeho přípustnosti ( ), neboť z něj není zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se při zhodnocení tohoto kritéria odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. , nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. ). Žalobce v této části dovolání toliko uvádí, že jeho argumentace vyvolala u odvolacího soudu patrně nezamýšlený dojem, a následně formuluje tvrzení, z nichž dovozuje, že řízení pro něj mělo „obrovský“ význam, čímž opět nepřípustně zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, jenž vycházel zejména z toho, že posuzované řízení nemohlo mít pro žalobce zvýšený význam, neboť již od počátku řízení bylo zřejmé, že postrádá aktivní věcnou legitimaci.

Dovolání není podle přípustné ani pro vyřešení otázky, zda ve výroku rozsudku ukládajícího zaplacení peněžitého plnění s příslušenstvím musí být stanovena konkrétní sazba zákonného úroku z prodlení, neboť při jejím zodpovězení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že absence konkrétní výše úroku z prodlení ve výroku rozhodnutí soudu není na překážku jeho materiální vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. ).

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 4. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu