Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 200/2022

26 Cdo 200/2022-308

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci žalobkyně M. K., bytem XY, zastoupené JUDr. Zbyňkem Kašpárkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 15, Pod Štěpem 707/5, proti žalované městské části Praha 10, se sídlem v Praze 10 – Vršovicích, Vršovická 1429/68, zastoupené JUDr. Michalem Steinerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Platnéřská 88/9, o oprávněnost výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. -243, takto:I. Dovolání se odmítá.II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobkyně (dovolatelky) proti potvrzujícímu výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. června 2021, č. j. -243, k němuž se žalovaná prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřila, odmítl podle , , ve znění po novele provedené (dále jen „ “), neboť neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatelka včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranila ( ). Konkrétně v dovolání schází relevantní údaje o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v ustanovení považuje pro účely přípustnosti dovolání za splněné. Jde-li totiž o přípustnost dovolání, zřejmě vycházela ze , , ve znění před novelou provedenou , o čemž svědčí její konstatování, že

„přípustnost dovolání … dovozuje taktéž z a odůvodňuje je nesprávným právním posouzením věci odvolacím soudem ( ) a tím, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování ( )“.

Evidentně tak přehlédla, že bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. června 2021, tj. nejen po účinnosti , nýbrž dokonce až po účinnosti , musí dovolání vyhovovat náležitostem kladeným na tento mimořádný opravný prostředek , , ve znění účinném od 30. září 2017 – dále opět jen „ “ (viz ). Zbývá již jen dodat, že samotný odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2002, sp. zn. , a na nálezy Ústavního soudu z 6. dubna 2004, sp. zn. , z 20. října 2005, sp. zn. , a z 28. května 2009, sp. zn. , nelze – bez vázanosti na konkrétní právní otázku, na níž napadené rozhodnutí spočívá, a především na jedno ze čtyř (aktuálních) hledisek přípustnosti dovolání podle – pokládat za náležitý údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

Z dovolání sice vyplývá dovolatelčin nesouhlas se závěrem, že výpověď z nájmu tam specifikovaného bytu ze dne 14. února 2019 (dále jen „Výpověď“), kterou jí dala žalovaná, je platná a oprávněná, a dále také se závěrem, že žalovaná započítávala její platby na závazky nejdříve splatné podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů, avšak ani z jeho celkového obsahu ( ) nelze dovodit, že by ve vztahu k uvedeným otázkám šlo (mělo jít) o některý (některé) ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze 17. prosince 2019, sp. zn. ). Ostatně okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatelka nesouhlasila proto, že předložené právní otázky měly být odvolacím soudem posouzeny jinak (než jak byly posouzeny v tomto rozhodnutí) a že tedy – řečeno jinak – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je již samotným dovolacím důvodem podle a 3 ; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání.

S přihlédnutím k charakteru většiny uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz větu první a contrario). Právě takové (nezpůsobilé) důvody dovolatelka rovněž uplatnila, neboť se především pokusila zpochybnit správnost (úplnost) zjištěného skutkového stavu (zejména ohledně jí placeného nájemného a podle jejího názoru nelogického započítávání těchto plateb na její dluhy žalovanou) a nesouhlasila ani se způsobem hodnocení důkazů (obzvláště Výpovědi). Ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení však nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 8. března 2017, sp. zn. , uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či jeho usnesení ze 17. února 2011, sen. zn. , uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu z 6. ledna 1997, sp. zn. ). Na nesprávnost hodnocení důkazů lze totiž usuzovat jen ze způsobu, jakým soud hodnocení důkazů provedl, a to jen polemikou se správností skutkových zjištění, tj. prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatelka k dispozici nemá (viz ustanovení ). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, mají oporu v provedených důkazech; nejsou tudíž vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).

Výtkami, že soud prvního stupně k ní zaujal „předem předpojatý postoj“, že soudy obou stupňů nepřipustily jí navrhované důkazy a že napadený rozsudek postrádá řádné odůvodnění, pak dovolatelka ve skutečnosti uplatňuje vady řízení. Ani ty však nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a , totiž dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

Ohledně požadavků kladených na řádné odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení lze navíc dodat, že Nejvyšší soud již v rozsudku z 11. června 2009, sp. zn. , vyložil, že z odůvodnění rozhodnutí soudu musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Požadavek přezkoumatelnosti právního posouzení věci přitom není naplněn za situace, kdy odůvodnění rozsudku obsahuje pouhý odkaz, popř. výčet právních předpisů, jež soud na zjištěný skutkový stav použil. V důvodech rozhodnutí je totiž nezbytné vyložit právně aplikační úvahy, jež soud vedly k podřazení skutkové podstaty pod příslušnou právní normu. V zájmu přezkoumatelnosti zdůvodnění právního posouzení věci je rovněž třeba, aby soud v odůvodnění rozsudku přesvědčivými argumenty vyvrátil právně nesprávné námitky účastníků (v poměrech přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně odvolacím soudem odvolací námitky zpochybňující právní posouzení věci soudem prvního stupně). Současně není v ustálené soudní praxi pochyb ani o tom, že je vždy na soudu, které důkazy provede a které nikoliv (srov. ), nesmí jít ovšem o výraz libovůle. Důvody, proč nebylo důkazním návrhům vyhověno, musí být v rozhodnutí vysvětleny ( ), zejména jde-li o důkazní návrhy toho z účastníků, jenž byl ve sporu neúspěšný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. února 2011, sp. zn. , z 24. května 2017, sp. zn. , či z 13. srpna 2013, sp. zn. ). Jestliže soud této své povinnosti nedostojí, zatíží řízení vadou, která vzhledem k možnému dopadu na kvalitu zjištěného skutkového stavu může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z pohledu konstantní judikatury Ústavního soudu jde o tzv. opomenuté důkazy, s nimiž Ústavní soud (a v návaznosti na jeho rozhodovací praxi též Nejvyšší soud) důsledně spojuje nejen posouzení rozhodnutí jako nepřezkoumatelného, nýbrž zároveň též závěr o porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. nálezy Ústavního soudu z 18. dubna 2001, sp. zn. , ze 4. září 2002, sp. zn. , a z 14. května 2008, sp. zn. , uveřejněné pod č. 63/2001, 109/2002 a 85/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále též rozsudky Nejvyššího soudu ze 14. srpna 2013, sp. zn. , z 23. srpna 2017, sp. zn. , a z 15. května 2019, sp. zn. ). O takový případ však v projednávané věci nejde, neboť soud prvního stupně se ve svém rozsudku uvedenými východisky řídil a také přiléhavě vysvětlil, z jakých důvodů další navrhované důkazy neprováděl. Odvolací soud se pak v odůvodnění napadeného rozhodnutí s jeho skutkovými i právními závěry plně ztotožnil a současně také řádným způsobem reagoval na dovolatelčiny odvolací námitky; nezbývá tedy než uzavřít, že jeho rozhodnutí je pochopitelné a srozumitelné a nelze ho považovat ani za nepřezkoumatelné, jak v podstatě dovozovala dovolatelka.

Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, , a a o skutečnost, že žalované nevznikly v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání sepsaným advokátem nelze za účelné považovat proto, že žalovaná je městskou částí statutárního města, u níž lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byla schopna kvalifikovaně hájit svá práva a zájmy, aniž by musela využívat právní pomoci advokátů (srov. nález Ústavního soudu z 23. listopadu 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu z 27. června 2017, sp. zn. ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 4. 2022

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu