Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 255/2022

-189

USNESENÍ

I. K.

Wrigley Confections ČR, kom. spol.

se sídlem v Poříčí nad Sázavou, Pražská č. 320, IČO 47114851, zastoupené Mgr. Tomášem Bílkem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6, o odškodnění pracovního úrazu, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2021, č. j. -168, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 463 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Tomáše Bílka, advokáta se sídlem v Praze 1, V Celnici č. 1034/6.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2021, č. j. -168, není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

K vymezení legální definice obsažené v ustanovení srov. – s ohledem na obdobnou předchozí právní úpravu obsaženou v ustanovení , kterým se provádí a některé další zákony – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012 sp. zn. nebo – již ve vztahu k současné právní úpravě – rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. a z nich vyplývající závěr, že za plnění pracovních úkolů je vždy považována – vedle výkonu pracovních povinností vyplývajících z pracovního poměru – též (jakákoliv) jiná činnost konaná přímo na příkaz zaměstnavatele (resp. příslušného vedoucího zaměstnance, je-li zaměstnavatel právnickou osobu), tj. bez ohledu na to, zda tato činnost spadá do rámce druhu a místa výkonu sjednané práce či nikoli. K tomu, jaký má v této souvislosti význam motiv nebo pohnutka zaměstnance, srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2001, sp. zn. , uveřejněném pod č. 11 v časopise Soudní judikatura, roč. 2002, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2003, sp. zn. , uveřejněném pod č. 79 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003, nebo v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2017, sp. zn. , a v nich uvedený závěr, že pro závěr, zda lze takto pojatou činnost zaměstnance považovat za plnění pracovních úkolů ve smyslu ustanovení zák. práce, není významný motiv, či pohnutka zaměstnance, tj. vzdálenější předpoklady a představy, z nichž zaměstnanec vycházel, nýbrž rozhodující je, zda se jednalo – vzhledem k činnosti, při níž došlo k úrazu – z hlediska věcného (vnitřního účelového), místního i časového objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele.

Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněného pod č. 115 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2009, vyplývá, že pro závěr, zda zaměstnanec úraz utrpěl v souvislosti s plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení , je rozhodující, zda smyslem a účelem plánovaných aktivit na akci pořádané zaměstnavatelem, při které k úrazu došlo, bylo zvyšování odborné připravenosti zaměstnanců, a jednalo se tedy o školení pořádané zaměstnavatelem.

Vyšel-li odvolací soud ze zjištění (správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu – jak vyplývá z ustanovení a věty první – nepodléhá), že „nebylo možné dovodit, že by se žalobkyně zúčastnila Vánočního večírku pořádaného žalovanou dne 16. 12. 2017 na příkaz zaměstnavatele“, že „Vánoční večírek nebyl zaměřen na plnění pracovních povinností nebo jiných činností zaměstnanců ve prospěch žalované nebo na zvyšování odborné připravenosti zaměstnanců žalované“, neboť „šlo o společenské setkání zaměstnanců žalované, zorganizované jako poděkování zaměstnancům na konci roku“ – řečeno jinak – „se jednalo o ‚zábavní akci‘ pořádanou a financovanou žalovanou pro její zaměstnance, která neměla žádnou souvislost s jejich pracovními úkoly“, je jeho závěr o tom, že „úraz pravého ramene, který žalobkyně utrpěla dne 17. 12. 2017, není úrazem pracovním“, neboť k němu nedošlo při plnění pracovních úkolů (účast zaměstnanců na „Vánočním večírku“ zde „neměla žádnou souvislost s jejich pracovními úkoly“), ani v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů („Vánoční večírek“ ze stejných důvodů „nelze… považovat ani za školení“), v souladu s uvedenými závěry soudní praxe.

Závěr o přípustnosti dovolání podle ustanovení nemůže založit ani výtka dovolatelky, že „argumentace odvolacího soudu je nelogická“, neodpovídá obecným zásadám logiky, a rozhodnutí odvolacího soudu proto neodpovídá principu předvídatelnosti, srozumitelnosti a vnitřní bezrozpornosti. Uvedené námitky nejsou dovolacím důvodem podle ustanovení (způsobilým založit přípustnost dovolání), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení ; k takové vadě však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení věty druhé – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak uvedeno výše – naplněn není.

Rozhodnutí odvolacího soudu ostatně může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010 sp. zn. nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016 sp. zn. , uveřejněného pod č. 136 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2017). O takový případ se však v projednávané věci – jak je zřejmé z obsahu spisu a z napadeného rozsudku – nejedná.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení odmítl.

Dovolatelka v dovolání navrhla odklad vykonatelnosti rozsudku odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017 sp. zn. dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení ( ), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. Návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti se proto Nejvyšší soud nezabýval.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. 3. 2022

JUDr. Pavel Malý předseda senátu