Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1771/2024

21 Cdo 1771/2024-215

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně V. K., zastoupené Mgr. Pavlem Grošpicem, advokátem se sídlem v Praze 4, U Hellady č. 697/4, proti žalované MAXIMA pojišťovně, a.s. se sídlem v Praze 2, Italská č. 1583/24, IČO 61328464, zastoupené JUDr. Erikou Mačákovou, LL.M., Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 6, U Hadovky č. 564/3, o 189 850 Kč s příslušenstvím, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., Vienna Insurance Group se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 665/21, IČO 47116617, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. října 2023, č. j. -176, takto:

Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

1. Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2023, č. j. -176, není přípustné podle ustanovení , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), neboť není splněn žádný z důvodů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle něhož není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

2. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu (jeho závěr, že „úraz, který žalobkyně utrpěla dne 4. 10. 2019 v průběhu transportu na přívěsu automobilu z místa přistání balonu k přistavenému mikrobusu, jenž měl účastníky odvézt zpět do ubytovacího zařízení, je úrazem pracovním ve smyslu ve spojení s “) je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

3. Problematikou tzv. team buildingu organizovaného zaměstnavatelem a povahy úkolů na něm plněných, při jejichž výkonu zaměstnanec utrpěl úraz, se dovolací soud již v minulosti zabýval (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. , uveřejněný pod č. rozh. obč.). Vyšel z pojetí tzv. team buildingu, který bývá chápán – tak jako tomu bylo i v projednávané věci – jako intenzivní a záměrné (cílené) budování a rozvíjení pracovního potenciálu pracovních týmů, kdy zejména bývá kladen důraz na prohloubení motivace a vzájemné důvěry, na zlepšení výkonnosti a komunikace mezi členy pracovního kolektivu, na zlepšení týmové kreativity apod. S přihlédnutím k uvedenému smyslu a účelu těchto aktivit, organizovaných v zájmu zaměstnavatele zpravidla formou výjezdní akce zaměstnanců (pracovní cesty), zaujal stanovisko, že pro závěr, zda poškození zdraví, které zaměstnanec utrpěl při některé z aktivit v rámci tzv. team buildingu, může být považováno za pracovní úraz, není rozhodující formální označení tohoto kurzu týmové spolupráce v příslušných dokumentech, nýbrž vlastní obsahová náplň činnosti („úseku“ pracovní cesty), při které zaměstnanec úraz utrpěl, a že – jak dále dovodil – kdyby bylo prokázáno, že k poškození zdraví zaměstnance došlo v rámci některé z plánovaných aktivit, jejichž smyslem a účelem bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci, mohlo by se jednat – nazíráno jak z hlediska pořádajícího zaměstnavatele, tak z hlediska věcného (vnitřního účelového) jednotlivého zaměstnance – o „účast na školení k prohloubení kvalifikace“, kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit (srov. , , ve znění pozdějších předpisů), a tedy o činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů ve smyslu ustanovení , kterým se provádí a některé další zákony (ve znění účinném do 2. 6. 2004).

4. Uvedené závěry přijaté ve vztahu k právní úpravě účinné do 31. 12. 2006 se uplatní i za účinnosti , , ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2019, tj. v době úrazu žalobkyně ze dne 4. 10. 2019 (dále jen „zák. práce“), avšak s tím rozdílem, že za nové právní úpravy účast na školení nebo jiných formách přípravy anebo studiu za účelem prohloubení kvalifikace – kterou je zaměstnavatel oprávněn zaměstnanci uložit (srov. zák. práce) – zákon výslovně považuje za výkon práce, za který zaměstnanci přísluší mzda nebo plat (srov. zák. práce). V případě team buildingu pořádaného formou výjezdní akce (jak tomu bylo i v projednávané věci) se potom jedná o činnost, která je předmětem pracovní cesty, a tedy plněním pracovních úkolů ve smyslu zák. práce.

5. Z uvedených závěrů soudní praxe odvolací soud důsledně vycházel, jestliže na základě skutkového závěru, že „předmětná akce pořádaná žalovanou – a v tomto rámci také konkrétní činnost, při níž došlo k poškození zdraví žalobkyně (let balonem, resp. transport z místa přistání) – měla charakter team buildingu, kdy smyslem a účelem žalovanou zajištěných aktivit (včetně letu balonem) bylo prohloubení vzájemných interpersonálních vazeb zaměstnanců, jejich schopnosti vzájemné kooperace a schopnosti spolupráce s ostatními zaměstnanci“ (bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), dovodil „souvislost utrpěného úrazu žalobkyně s plněním pracovních úkolů z hlediska místního, časového a věcného (vnitřního účelového)“.

6. Namítá-li žalovaná, že účast na třídenní akci pořádané k 25. výročí založení žalované byla „dobrovolná“, pak přehlíží, že podle skutkových zjištění soudů (bod 24 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 13 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu) – správnost skutkových zjištění soudů přezkumu dovolacího soudu, jak vyplývá z a věty první , nepodléhá – zaměstnanci měli možnost výběru (jen) mezi standardním plněním pracovních povinností nebo pracovní cestou, tj. účastí na uvedené akci žalované. Plnění pracovních úkolů nevylučuje ani namítaná skutečnost, že „program jednotlivých aktivit měl podobu nabídky možných oddechových činností, kterých se zaměstnanci mohli, ale i nemuseli zúčastnit, vše dle jejich vlastní volby“. Podstatná jsou zde shora uvedená zjištění o charakteru pořádané akce. Odvolací soud též správně poukázal, že „v závislosti na konkrétních okolnostech jednotlivého případu nemusí team building spočívat pouze v cílených přednáškách či přísně řízených aktivitách zaměstnanců, nýbrž může být i volněji zaměřen na ‚tmelení‘ kolektivu, na vytváření funkčního zaměstnaneckého celku, který posílenými interpersonálními vazbami, při současném zvyšování kvalifikace informovanosti, dokáže lépe obstát v konkurenčním prostředí trhu, přičemž k tomu může přispívat i trvalost zaměstnaneckého kolektivu, dosahovaná rovněž zvýšením loajality k zaměstnavateli a zvyšováním pocitu celkové smysluplnosti práce vykonávané pro zaměstnavatele“.

7. Nelze sdílet ani dovolací námitku, že „případ úrazu žalobkyně je svými znaky podobný úrazu, který Nejvyšší soud posuzoval v řízení sp. zn. “ (správně sp. zn. ). Skutkové okolnosti odkazované věci byly odlišné, neboť v tam posuzované věci „se jednalo o ‚zábavní akci‘ pořádanou a financovanou žalovanou pro její zaměstnance, která neměla žádnou souvislost s jejich pracovními úkoly“.

8. Žalovaná dále nastoluje otázku „posouzení míry zavinění zaměstnance při kvalifikované lehkomyslnosti, jak požaduje “. Míra zavinění zde vyjadřuje, v jakém rozsahu jednání poškozeného přispělo k následku v podobě škody nebo nemajetkové újmy. K otázce tzv. spoluzpůsobení si újmy poškozeným se Nejvyšší soud v poměrech , , stabilně vyjadřuje tak, že úvaha, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, resp. okolnosti na jeho straně, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, se odvíjí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech příčin vzniku škody jak na straně škůdce, tak na straně poškozeného (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. , uveřejněného pod č. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. ). I nadále (tj. za účinnosti , ) je přiměřeně použitelný dříve vyslovený judikaturní závěr, že úprava tzv. spoluzavinění patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Dovolací soud je tak oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné poškozenému a jednání škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. přiměřeně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. , ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. , a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. ). Uvedené závěry jsou potom aplikovatelné též v poměrech zák. práce, který rovněž patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou.

9. Přihlédl-li odvolací soud na jedné straně k tomu, že žalobkyně „k převozu z místa přistání balonu k přistavenému mikrobusu využila přívěs, který zjevně nebyl určen/uzpůsoben k přepravě osob, ale evidentně sloužil k převozu koše a balonu“, a na druhé straně ke skutečnosti, že tak učinila poté, co „využila nabídky“ řidiče (tj. ze strany „provozovatele akce“ – bod 27 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a bod 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), jeho úvaha o rozsahu, v jakém se na vzniku újmy podílely okolnosti přičitatelné žalobkyni (úvaha při vymezení relativně neurčité hypotézy § 270 odst. 3 zák. práce), podle které lehkomyslné jednání žalobkyně „je s ohledem na celou situaci daného případu méně závažnou příčinou vzniku pracovního úrazu, a to v míře 10 %“, není zjevně nepřiměřená; otázka kvalifikované lehkomyslnosti ve smyslu zák. práce nebyla podaným dovoláním dovolacímu přezkumu otevřena. Ani otázka míry zavinění proto přípustnost dovolání podle nezakládá.

10. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

11. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 4. 2025

JUDr. Pavel Malý předseda senátu