Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 57/2022

-242

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Marka Cigánka v právní věci žalobkyně D. W., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská č. 61/4, proti žalovanéGymnáziu Sokolov a Krajskému vzdělávacímu centru, příspěvkové organizaci se sídlem v Sokolově, Husitská č. 2053, IČO 49767194, zastoupené Mgr. Danielou Vlčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Jana Masaryka č. 252/6, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2021, č. j. -207, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2021 č. j. -207 není přípustné podle ustanovení , podle nějž není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Judikatura Nejvyššího soudu dospěla již v minulosti k závěru, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý, a že uvedené platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. , uveřejněný pod č. 17/1998 v časopise Soudní judikatura nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. , uveřejněné pod č. rozh. obč. anebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. ). I podle ve znění účinném od 1. 1. 2013 platí, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí nemůže přezkoumat (srov. věty první ). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. , uveřejněné pod č. 54/2002 v časopise Soudní judikatura, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. ).

V posuzovaném případě odvolací soud založil svůj závěr o neplatnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobkyni z důvodu podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce na dvou na sobě nezávislých důvodech. Jednak na závěru (vycházejícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. ), že „žalobkyně svou dlouhodobou předchozí praxí a výsledky dosahovanými v pedagogické činnosti u žalované prokázala odbornou způsobilost a schopnost k výkonu požadované práce, takže nemůže panovat obava, že by neměla učit přinejmenším žáky nižších ročníků gymnázia“, tedy že nebyl naplněn důvod pro výpověď z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. f) zák. práce, neboť žalobkyně nepřestala splňovat předpoklady stanovené právními předpisy pro výkon sjednané práce, a jednak na závěru, že „výpověď lze považovat za rozpornou s dobrými mravy“, neboť „žalobkyně byla na jedné straně výše zmíněnou dohodou (dohodou o změně pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2011 – pozn. dovolacího soudu) ubezpečena, že doplňující studium zahájit nemusí, na straně druhé jí byla bez dalšího dána výpověď z pracovního poměru pro nesplnění kvalifikace“, a to za situace, kdy „žalovaná si musela být od počátku vzniku pracovního poměru vědoma toho, jakou musí mít žalobkyně kvalifikaci pro výkon svého povolání“, a kdy „po uplynutí téměř 10 let, kdy pracovní poměr trval, změnila svůj názor“.

Přestože každý z těchto závěrů – v případě jeho správnosti – obstojí jako samostatný důvod pro vyhovění žalobě, dovolatelka – jak vyplývá z obsahu dovolání – zpochybnila jen první z uvedených dvou závěrů odvolacího soudu, jestliže namítá, že nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2017, sp. zn. , „nelze vykládat tak, že v případě dlouhodobé praxe zaměstnance je vždy požadovaná kvalifikace nahrazena bez dalšího praktickými zkušenostmi, ale pouze tak, že je v takovémto případě při využití výpovědního důvodu podle § 52 písm. f) nutné volit maximálně zdrženlivý až citlivý přístup“, že dohodu o změně pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2011 nelze vykládat tak, že zaměstnavatel „tím ‚udělil’ kvalifikaci žalobkyni do budoucna“, a nesouhlasí-li s výkladem ustanovení a , o pedagogických pracovnících a o změně některých zákonů, provedeným odvolacím soudem (za správný považuje výklad, jehož výsledkem je závěr, že „žalobkyně splňuje předpoklad odborné kvalifikace pouze jako učitelka druhého stupně základní školy bez dalšího a není kvalifikovaná pro učitelství na gymnáziu“). Druhý závěr odvolacího soudu o tom, že výpověď z pracovního poměru je v rozporu s dobrými mravy, dovolatelka nezpochybňuje a správnost tohoto závěru dovolací soud s ohledem na svou vázanost uplatněnými dovolacími důvody (srov. větu první ) nemůže přezkoumat. Za této situace dovolání není přípustné – jak vyplývá z výše uvedeného – ani ve vztahu k právní otázce, jejíž vyřešení odvolacím soudem dovolatelka zpochybnila; dovolání (směřující proti potvrzujícímu výroku o věci samé) je tak nepřípustné jako celek.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nemohou založit ani námitky dovolatelky, jimiž uplatňuje jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení , zpochybňuje-li hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel (srov. bod 38 rozsudku soudu prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil – že „žáky, které žalobkyně vyučovala, je hodnocena známkou od 1,09 do 2,02“, že „česká školní inspekce u žalobkyně nezjišťuje žádné pochybení při výuce, někteří její studenti se umisťují v okresních, krajských i celostátních olympiádách v anglickém jazyce na předních místech“, že dohodou ze dne 3. 1. 2011 si strany ujednaly, že „vzhledem k dlouhodobé předchozí praxi žalobkyně prokázala schopnost k výkonu požadované práce, proto nemusí zahájit doplňující studium pro střední školy“), namítá-li, že „tvrzení žalobkyně o tom, jak ji žáci vysoce oceňovali nejsou pravdivá a ostatně nebyla ani ničím hodnověrně prokázána“, že „soud prvního ani druhého stupně neprovedl bližší skutková zjištění k tomu, zda žalobkyně je schopna kvalitní výuky či nikoliv“, že „dohoda o změně pracovní smlouvy byla uzavřena v době nedostatku kvalifikovaných pedagogických pracovníků“, že „zaměstnavatel tak řešil přechodné období, a nelze tento úkon vykládat tak, že tím udělil kvalifikaci žalobkyni do budoucna“, a předkládá-li svůj vlastní skutkový závěr, podle kterého „žalobkyně kvalitní výuku neposkytovala, ani toho nebyla schopná“, že úmyslem žalované při uzavření dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 3. 1. 2011 bylo „prodloužení lhůty pro splnění potřebné kvalifikace do dne 1. 1. 2015 v souladu se zákonem“, na němž potom buduje své vlastní (od soudů odlišné) právní posouzení věci. Dovolatelka zde přehlíží, že v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 nelze v dovolacím řízení důvodně zpochybnit správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, neboť dovolací přezkum je ustanovením vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ). Dovolací soud přitom neshledal extrémní rozpory mezi závěry odvolacího soudu o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. ), se tak v posuzovaném případě nejedná.

V části, ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. 3. 2022

JUDr. Pavel Malý

předseda senátu