Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

30 Cdo 3717/2021

30 Cdo 3717/2021-127

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně I. N., nar. XY, bytem v XY, zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2021, č. j. -108, takto:

Odůvodnění:

Žalobkyně se před soudy obou stupňů po žalované domáhala náhrady nemajetkové újmy podle , o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. , o notářích a jejich činnosti (dále též jen „OdpŠk“) způsobené jí nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , ve výši 200 000 Kč s příslušenstvím. Její žaloba byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) ze dne 20. 5. 2020, č. j. -50, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též jen „soud odvolací“) ze dne 30. 9. 2020, č. j. -76, v plném rozsahu zamítnuta.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, přičemž usnesením soudu prvního stupně ze dne 26. 5. 2021, č. j. -101, bylo řízení o dovolání žalobkyně podle , o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „ZoSP“) zastaveno (výrok I), bylo rozhodnuto o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II), a také o tom, že žalobkyni bude po právní moci tohoto usnesení vrácen soudní poplatek ve výši 7 000 Kč (výrok III). K odvolání žalobkyně odvolací soud usnesením ze dne 29. 9. 2021, č. j. -108, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 ), dále jen „ “, odmítl.

Otázka, zda „zastavení řízení v důsledku nezaplacení soudního poplatku stanoveného soudem prvního stupně, v důsledku porušení dispoziční zásady, v nesprávné výši, a to i navzdory včas a důvodně vznesené námitce účastníka řízení, představuje odepření přístupu k soudu a v důsledku toho porušení práva na spravedlivý proces“, nemůže založit přípustnost dovolání podle , neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že ani nesprávná výzva k zaplacení soudního poplatku (ve výši 14 000 Kč namísto 7 000 Kč) neznamená, že žalobkyně nebyla povinna uhradit soudní poplatek za dovolání ve správné výši za situace, kdy jí v tom nic nebránilo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 2016, sp. zn. ; obdobně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. ; dále srov. též stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. ).

Rozhodnutí odvolacího soudu není rozporné s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu ani z toho důvodu, že odvolací soud (byť implicitně) shledal jako irelevantní žalobkyní namítanou skutečnost, že na nesprávnou výzvu soudu prvního stupně k zaplacení soudního poplatku reagovala písemnými námitkami, neboť na běh lhůty určené k zaplacení soudního poplatku nemá vliv ani to, že proti usnesení obsahujícímu výzvu k zaplacení soudního poplatku vydaného asistentem soudce byly podány námitky, a že tak usnesení obsahující uvedenou výzvu nabylo právní moci až po uplynutí stanovené lhůty (viz usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2022, sp. zn. ). Proto tím spíše na běh lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku nemohou mít vliv žalobkyní podané námitky směřující v daném případě proti usnesení vydanému ve věci rozhodující soudkyní (proti němuž nelze podat námitky ve smyslu , o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů), nebo prostý, byť písemně vyjádřený, nesouhlas.

V tomto směru je třeba interpretovat i závěry obsažené ve výše uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu (zejm. sp. zn. ) ohledně možnosti účastníka, zatíženého povinností zaplatit soudní poplatek, namítat nesprávnost výzvy k zaplacení soudního poplatku, a to i ve spojení s posléze přijatou zpřísňující změnou právní úpravy obsaženou v větě třetí ZoSP s účinností od 30. 9. 2017 (provedenou ), podle níž se k zaplacení soudního poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží.

Poukaz dovolatelky na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. , není přiléhavý, neboť toto rozhodnutí se týkalo případu, kdy řízení bylo zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku, ačkoliv (na rozdíl od předmětné věci) byl dotčený účastník od placení soudních poplatků zcela osvobozen.

Otázka, zda „je poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku, stanoveného soudem v nesprávné výši, poučením řádným“ přípustnost dovolání podle rovněž nezakládá, neboť její řešení vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu uvedené shora (usnesení pod sp. zn. ), a to i ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sp. zn. (uveřejněném pod č. 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), jímž argumentuje dovolatelka. Z těchto rozhodnutí se podává, že jestliže se účastníkovi řízení ve výzvě k zaplacení soudního poplatku dostalo řádného poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě, pak takové následky nastanou i v případě, že výzva k zaplacení soudního poplatku obsahovala poplatek v nesprávně stanovené výši. Dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je tedy i s touto judikaturou v souladu.

Ani otázka, zda „může každý, kdo se domáhá právní ochrany, včetně podání námitky proti nesprávnému rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek, důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut“, nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, jestliže uzavřel, že ani případné očekávání žalobkyně, že si soud prvního stupně svůj omyl stran stanovení výše soudního poplatku uvědomí a vyzve ji k zaplacení poplatku ve správné výši, není relevantní, jestliže žalobkyni nic nebránilo v tom, aby včas uhradila poplatek ve správné výši (srov. výše uvedená usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. či sp. zn. , z nichž vyplývá, že na základě výzvy obsahující nesprávnou výši soudního poplatku nevzniká povinnost zaplatit soudní poplatek v nesprávné výši, ale stále zůstává zachována poplatková povinnost zákonná, přičemž jejím nesplněním se poplatník vystavuje riziku zastavení řízení, bez ohledu na to, že v jiných řízeních si poplatkový soud nesprávnost výzvy uvědomil a tuto buď zrušil, nebo změnil).

Konečně otázka, zda „je soudce při rozhodování vázán zákonem, včetně ustanovení , o soudních poplatcích, jež soudu ukládá nesprávné rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit poplatek zrušit nebo změnit, a to i bez návrhu,“ rovněž nezakládá přípustnost dovolání podle , neboť se jedná o otázku, jejíž řešení jednoznačně vyplývá z textu zákona, konkrétně z ústavního , y (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2014, sp. zn. , a usnesení ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. ) a dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, který by se tomuto ustanovení příčil. Z ustanovení ZoSP zcela zřejmě vyplývá povinnost soudce změnit nebo zrušit usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku v nesprávné výši, avšak logicky jen tehdy, pokud k závěru o existenci nesprávnosti dospěje.

Nákladový výrok netřeba odůvodňovat ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 3. 2022

JUDr. Pavel Simon předseda senátu