Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

23 Cdo 398/2022

-320

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně GALLUP ARTERIA MANAGEMENT SPÓŁKA Z OGRANICZONĄ ODPOWIEDZIALNOŚCIĄ SPÓŁKA KOMANDYTOWA, se sídlem ul. Stawki 2a, 00-193 Warszawa, Polská republika, číslo reg.: 191913991, č. DIČ/NIP: 5862021267, zastoupené Mgr. Tomášem Ondruchem, advokátem se sídlem Moskevská 1440/24, 736 01 Havířov, proti žalované R. l., se sídlem XY, IČO XY, zastoupené Mgr. Štěpánem Holubem advokátem se sídlem Za Poříčskou bránou 365/21, 186 00 Praha 8, o zaplacení 51 054 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. -234, t a k t o:

Odůvodnění:

Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 6. 2021, č. j. – 234, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 23. 3. 2021, č. j. -147, jehož výrokem I. byl zamítnut návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty pro podání vyjádření ve věci samé podle , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „“) uložené žalované v usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 8. 2020, č. j. -70, a jehož výrokem II. byl zamítnut návrh na zrušení rozsudku pro uznání Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 29. 10. 2020, č. j. -74.

Odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, neshledal u žalované důvody pro prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření podle , tvrzené v jejím návrhu ze dne 23. 12. 2020, a návrhu z téhož dne na zrušení cit. rozsudku pro uznání, jelikož žalovaná nenaplnila podmínky pro postup podle , o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně a , účinného od 24. 4. 2020 (dále jen „lex covid“), podle něhož zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a zrušení rozsudku pro uznání.Oba soudy uvedený závěr učinily na základě zjištění, že usnesením ze dne 20. 8. 2020, č. j. -70, soud prvního stupně vyzval žalovanou k vyjádření se k žalobě podle ve lhůtě třiceti dnů ode dne doručení usnesení, výzva byla žalované dodána do datové schránky 21. 8. 2020 a doručena fikcí dne 31. 8. 2020; lhůta k vyjádření uplynula dne 30. 9. 2020. Protože žalovaná v uvedené lhůtě, jakožto lhůtě procesní a soudcovské, na výzvu nereagovala, vydal soud prvního stupně rozsudek pro uznání, který byl dodán do datové schránky žalované dne 30. 10. 2020, přičemž fikce jeho doručení nastala 9. 11. 2020 a právní moc 25. 11. 2020, vykonatelnost pak 1. 12. 2020. Oba soudy vyšly ze závěru, že v období běhu lhůty k vyjádření se k žalobě nebylo platné žádné mimořádné opatření, které by členovi statutárního orgánu žalované (kterým byl od 4. 5. 2020 V. R., jako nově jmenovaný předseda představenstva žalované - podle zápisu z jednání valné hromady ze dne 4. 5. 2020), bránilo ve výkonu funkce, zakazovalo či omezovalo výkon práce (nouzový stav platil v České republice v době od 12. 3. 2020 do 17. 5. 2020 a dále od 5. 10. 2020 do 14. 2. 2021). Ze stejného důvodu považoval soud za nerozhodné, že nově jmenovaný předseda představenstva žalované si nevyzvedl nové přihlašovací údaje k datové schránce, odůvodněné žalovanou tím, že její nový předseda představenstva je z hlediska možné nákazy virem covid-19 osobou rizikové skupiny pro jeho věk (65 let) a zdravotní stav (vysoký krevní tlak a zvýšený cholesterol), a že z obav z nákazy koronavirem proto nedocházel do sídla žalované a zdržoval se mimo své bydliště. Argumentovala-li žalovaná, že vzhledem k riziku možné nákazy zaměstnanců rozhodla vnitřním předpisem ze dne 16. 3. 2020 o převodu převážné části svého personálu na práci z domova, odvolací soud k tomu uvedl, že pro zaměstnavatele platila podle krizových opatření (č. 126/2020 a č. 1334/2020) pouze doporučení využívat ve vztahu k zaměstnancům práci z domova a navíc jen pro období od 24. 3. 2020 do 17. 5. 2020 a od 18. 12. 2020 do 14. 2. 2021, tedy nikoliv pro období, kdy plynula žalované lhůta daná výzvou soudu pro vyjádření se k žalobě. Odvolací soud konstatoval, že ustanovení lex covid se nevztahuje na zavedená interní mimořádná opatření. Nebránilo-li tedy žalované splnění výzvy soudu ke kvalifikovanému vyjádření se žádné mimořádné opatření, resp. tvrzený důvod spočívající v široké sociální izolaci odůvodněné zdravotními riziky, ztotožnil se odvolací soud se zamítnutím návrhů žalované soudem prvního stupně, neboť bylo na žalované, aby zajistila vyzvedávání korespondence z datové schránky a nesla tak případné následky své pasivity a nečinnosti předsedy představenstva při doručování. Odvolací soud zdůraznil, že bylo povinností žalované, jako řádného hospodáře, aby společnost nebyla nečinností v zajištění doručování paralyzována na několik měsíců.

K námitce žalované, že soud se měl současně zabývat prominutím lhůty k zmeškání úkonu podle odvolací soud uvedl, že lhůta k vyjádření se k žalobě podle je soudcovskou lhůtou, přičemž postup podle uvedeného ustanovení je možný pouze v případě zákonné lhůty, nikoliv soudcovské (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. ).

Odvolací soud z uvedených důvodů proto potvrdil odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně.

Proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. – 234, podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení otázky procesního práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to otázky výkladu a aplikace lex covid, resp. otázky prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření podle , jestliže omluvitelný důvod, ztěžující účastnici úkon učinit, byl v přímé příčinné souvislosti s nouzovým stavem a mimořádnými opatřeními ve smyslu lex covid.

Dovolatelka zároveň spatřuje přípustnost dovolání v tom, že napadené usnesení spočívá na vyřešení otázky procesního práva, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to otázky posouzení omluvitelnosti vážného důvodu, pro který není možné se k věci na základě kvalifikované výzvy písemně vyjádřit. Poukazuje na to, že zatímco odvolací soud v napadeném usnesení podpořil svůj závěr o potvrzení zamítnutí návrhů žalované odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. , s tím, že lhůta k vyjádření k žalobě podle je soudcovskou lhůtou a postup podle je možný pouze v případě zákonné lhůty, nikoliv soudcovské, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. , podle dovolatelky vyplývá, že fikce uznání nároku nenastane, pokud žalovaný na výzvu nezareaguje včas z vážného důvodu ( ), a z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , vyplývá, že při posouzení vážného důvodu, který žalovanému zabránil ve včasné reakci na výzvu, se přiměřeně využije Konstatoval-li odvolací soud, že na daný případ nelze použít obecné úpravy ohledně zmeškání lhůty, protože lhůta podle je lhůtou soudcovskou, odchýlil se podle dovolatelky od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. . Žalovaná má za to, že na posouzení existence vážného důvodu pro podání výzvy podle b lze aplikovat obecné ustanovení minimálně přiměřeně i v daném případě. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. , není pro danou věc podle dovolatelky přiléhavé. Dovolatelka závěrem zdůraznila, že bez ohledu na možnou aplikaci lex covid, je v posuzovaném případě dána přímá souvislost s mimořádnými opatřeními a pandemií ve smyslu lex covid a odvolací soud nesprávně právně posoudil možnost použití obecné úpravy ohledně zmeškání lhůty z důvodu existence vážného a objektivního důvodu ve smyslu , a to zejména s přihlédnutím ke stávající judikatuře Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. ), od níž se odvolací soud podle dovolatelky odchýlil.

Dovolatelka s ohledem na výše uvedené proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a i usnesení soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu projednání.

K dovolání žalované podala žalobkyně vyjádření, v němž navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně jako nedůvodné zamítl, neboť má za to, že soudy postupovaly zcela v souladu se zákonem a dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Argumenty žalované považuje za zcela účelové, úmyslně překrucující fakta, aby odůvodnila zanedbání svých základních povinností v podobě otevírání datové schránky. Žalobkyně poukazuje na to, že za situace, kdy se žalovaná dovolává ochrany svých zaměstnanců před nákazou covid-19 i letních měsících podle vnitřního předpisu, a to včetně předsedy představenstva, tedy v období, kdy již nebyla vládou vyhlášená žádná mimořádná opatření omezující pohyb osob v souvislosti s možnou nákazou covid -19, byl naopak předseda představenstva V. R. schopen se účastnit dne 4. 5. 2020 valné hromady žalované společnosti, tedy v době vyhlášeného nouzového stavu.

Nejvyšší soud, jako soud dovolací ( ), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou oprávněnou, tedy účastnicí řízení ( ), která je řádně zastoupena advokátem ( a 4 ), se zabýval přípustností podaného dovolání.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované není podle přípustné z žádné dovolatelkou vymezené přípustnosti dovolání.

Formuluje-li dovolatelka otázku procesního práva, která podle jejího názoru dosud nebyla vyřešena, a tu staví na vlastním závěru, že jí uvedený důvod, pro něž zmeškala lhůtu pro podání vyjádření podle , je důvodem omluvitelným, staví tuto otázku na vlastním hodnocení soudy zjištěných okolností dané věci. Odvolací soud však dospěl k závěru, že žalované v období běhu lhůty k vyjádření se k žalobě na výzvu soudu nebránil v učinění předmětného úkonu žádný jí tvrzený důvod spočívající v široké sociální izolaci, odůvodněný zdravotními riziky a věkem určitých osob, mezi něž zařadila i svého předsedy představenstva, osoby ve věku 65 let se zdravotními riziky. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že ani vyhlášený nouzový stav a ani dokonce vládou nařízený omezený volný pohyb osob nebránil tzv. rizikovým osobám z důvodu jejich věku, vyzvedávat si doručované písemnosti, a to jak prostřednictvím poštovních služeb, tak prostřednictvím datových schránek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. , v němž Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ani věk 70 let, osoby, která zastupuje účastníka, nemá ve vztahu k prominutí zmeškání lhůty k učinění úkonu žádnou relevanci. Povinností takové osoby je jednat s odbornou péčí, pečlivostí a nečiní-li tak, jde to k tíži zastoupeného účastníka). K možnosti plnit povinnosti zástupce právnické osoby a též osoby pověřené k přístupu do datové schránky i mimo sídlo pracoviště srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. , ze dne 21. 7. 2021, sp. zn. a ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. – dostupných na www.nsoud.cz.). Má-li dovolatelka za to, že dovolací soud dosud neřešil otázku prominutí zmeškání lhůty k učinění právního úkonu, který nebyl (z omluvitelného důvodu) učiněn v přímé souvislosti s nouzovým stavem a mimořádnými opatřeními ve smyslu lex covid, je možno v této souvislosti poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2021, sp. zn. , a usnesení ze dne 21. 10. 2021, sp. zn. – dostupných na www.nsoud.cz, podle nichž má účastník povinnost tvrdit a osvědčit skutečnosti, které nasvědčují tomu, že omezení plynoucí z mimořádného opatření měla na jeho možnost provést zmeškaný úkon zásadní dopad. Prokázání takové skutečnosti však ze zjištěných okolností obou soudů nevyplývá. Navíc, přijal-li Nejvyšší soud ve výše cit. rozhodnutích právní názor, že ani mimořádná opatření vyhlášená k zabránění šíření nákazy covid-19 nebránila tzv. rizikovým skupinám osob (z důvodu jejich věku a zdravotního stavu) činit úkony spojené s vyzvedáváním si doručovaných písemností, dopadá uvedený závěr Nejvyššího soudu tím spíše na období, kdy nebyla vyhlášená vládou žádná mimořádná opatření související s možnou nákazou covid-19. Nelze tedy dospěl k závěru, že by dovolatelkou formulovaná otázka, označená jako procesní otázka v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešená, mohla založit přípustnost dovolání podle , je-li jednak založena na jiném závěru hodnocení zjištěných okolností, než k jakému dospěl odvolací soud, a jednak se jedná o otázku, která již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, a odvolací soud rozhodl v souladu se závěry výše citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud rovněž nepřisvědčil dovolatelce ani v tom, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu je přípustné též proto, že Nejvyšší soud rozdílně rozhoduje o otázce posouzení omluvitelnosti vážného důvodu, pro který není možné se k věci na základě kvalifikované výzvy písemně vyjádřit. Dovolací soud konstantně zastává právní názor, že lhůta stanovená ve výzvě podle je lhůtou soudcovskou a že zmeškání soudcovské lhůty nelze prominout postupem podle Skutečnost, zda lhůta pro podání vyjádření byla zmeškána z omluvitelných důvodů, posoudí soud až v řízení o odvolání proti rozsudku pro uznání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. , ze dne 11. 2. 2010, sp. zn. , a ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 3/2015 - dostupných na www.nsoud.cz.). Nejvyšší soud nerozhoduje rozdílně od závěrů v dovolatelkou poukazovaných rozsudcích ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. (dostupných na www.nsoud.cz), neboť v těchto rozhodnutích Nejvyšší soud nijak nepopřel svůj právní názor, že lhůta stanovená ve výzvě podle je lhůtou soudcovskou a že zmeškání soudcovské lhůty nelze prominout postupem podle Tato rozhodnutí ani neobsahují žádnou zmínku o přiměřeném použití , jak žalovaná v dovolání argumentuje.

Nelze rovněž dospět k závěru, že odvolací soud se odchýlil od závěrů učiněných Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. , ohledně posouzení vážnosti důvodu, který účastníkovi zabránil ve včasné reakci na výzvu soudu, když v uvedeném rozhodnutí byly posuzovány jiné okolnosti, které bránily žalovanému, aby alespoň ve lhůtě stanovené pro podání vyjádření soudu sdělil, že u něj nastal závažný důvod, který mu bránil reagovat na výzvu soudu k podání vyjádření. Vážnost důvodů, pro něž žalovaný včas nepodal vyjádření se k věci a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělil, jaký vážný důvod mu v tom bránil, vždy závisí na posouzení všech konkrétních okolností jednotlivého případu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. – dostupném na www.nsoud.cz).

Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené uzavřel, že dovolání žalované pro řešení otázky, kterou dovolatelka označila za právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též otázky, která podle jejího názoru nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, a rovněž otázky, která je podle dovolatelky dovolacím soudem rozhodována rozdílně, není podle přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení věty první odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje ( ).

P o u č e n í: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně povinnost, kterou ji ukládá toto rozhodnutí, může se žalobkyně domáhat splnění povinnosti výkonem rozhodnutí.

V Brně dne 4. 3. 2022

JUDr. Kateřina Hornochová

předsedkyně senátu