Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1780/2021

33 Cdo 1780/2021-180

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně GM Pro, s. r. o.,se sídlem v Praze 6 – Dejvicích, Na Fišerce 19/19 (identifikační číslo osoby 246 65 517), zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované České centrále cestovního ruchu – Czech Tourism, státní příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1896/46 (identifikační číslo osoby 492 77 600), zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 419/21, o zaplacení 145.365 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. , o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2021, č. j. -88, takto:

Dovolání se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 3. 2021, č. j. -88, potvrdil usnesení ze dne 27. 1. 2021, č. j. -80, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl návrh žalované na prominutí zmeškání lhůty k podání vyjádření k žalobě, k němuž ji vyzval usnesením ze dne 2. 3. 2020, č. j. -13.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázce procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena, konkrétně „co je dle § 2 odst. 4 lex covid omluvitelným důvodem spočívajícím v mimořádném opatření proti epidemii, které žalované podstatně ztěžovalo vyjádření učinit“. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil její návrh na prominutí zmeškání lhůty podle , jestliže dovodil, že okolnosti, díky nimž žalovaná a její právní zástupce zmeškali lhůtu k podání vyjádření podle , nejsou omluvitelným důvodem ve smyslu tohoto ustanovení. Prosazuje, že dostatečným omluvitelným důvodem byla již sama skutečnost, že její právní zástupce ponechal ve své kanceláři, kterou 12. 3. 2020 narychlo opustil po vyhlášení nouzového stavu, jedinou kopii žaloby. Připomíná, že vláda vyhlásila nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru a právní zástupce žalované tak jednal legitimně ve snaze ochránit své zdraví a zdraví své rodiny. Vzhledem k tomu, že od 12. 3. do 16. 4. 2020 pracoval v omezeném režimu mimo svoji kancelář, jsou zcela bezvýznamná zjištění odvolacího soudu, že měl k dispozici veškeré komunikační prostředky.

Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované zamítl. Podrobně se vyjádřila k žalovanou předložené problematice výkladu , o některých opatřeních ke zmírnění dopadů epidemie koronaviru SARS CoV-2 na osoby účastnící se soudního řízení, poškozené, oběti trestných činů a právnické osoby a o změně a (dále jako „ “). S mnoha odkazy na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu podpořila právní názor odvolacího soudu, že neschopnost komunikace mezi stranou soudního řízení a právním zástupcem, popř. soudem nemůže být v době současných komunikačních možností omluvitelným důvodem ve smyslu tohoto ustanovení. I v případě vyhlášení mimořádného stavu a omezení běžného pracovního režimu měli žalovaná a její právní zástupce k dispozici telefony, e-mailové schránky, internet a datové schránky.

Nejvyšší soud věc projednal podle § , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 ; dále jen „ “).

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle , zmeškal-li žalovaný lhůtu k vyjádření podle z omluvitelného důvodu spočívajícího v mimořádném opatření při epidemii, které mu znemožňovalo nebo podstatně ztěžovalo vyjádření učinit, rozhodne soud na návrh žalovaného o prominutí zmeškání této lhůty a o zrušení rozsudku pro uznání podle . Pokud žalovaný proti rozsudku pro uznání podal i odvolání a návrhu podle věty první bylo pravomocně vyhověno, k odvolání se nepřihlíží.

Nejvyšší soud se problematikou promíjení zmeškaných lhůt v občanském soudním řízení upravenou zabýval již v usnesení ze dne 24. 3. 2021, sp. zn. , kde se vyjádřil k otázce, „zda je možné v rámci žádosti o prominutí zmeškání lhůty podle posoudit jako omluvitelný důvod omezení provozu činnosti kanceláře zástupce účastníka z důvodu vyhovění opatřením vydaným v souvislosti s nouzovým stavem, který byl v České republice vyhlášen“. Přijal a odůvodnil závěr, že personálně a organizačně omezený chod advokátní kanceláře v době nouzového stavu nelze sám o sobě považovat za omluvitelný důvod, který by spočíval v mimořádném opatření při epidemii a který by znemožnil či podstatně ztížil zástupci strany soudního řízení podat včas odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Skutečnost, že se Nejvyšší soud zaměřil na výklad ustanovení (zmeškáním lhůty pro podání odvolání) není významná, neboť jazykovým výkladem uvedeného ustanovení nelze dovodit nic jiného, než že zákonodárce předpokládá existenci omluvitelných důvodů v případě odstavce 1) i odstavce 4) a že omluvitelné důvody v těchto případech nelze rozlišovat. Z dosavadních závěrů Nejvyššího soudu lze v obecné rovině dovodit, že ustanovení doplňuje okruh důvodů pro prominutí zmeškané lhůty účastníku řízení (jeho zástupci) k provedení procesního úkonu, a to s ohledem na výjimečnou situaci založenou dopadem mimořádných protiepidemických opatření. K tomu ovšem musí být současně splněny tyto podmínky: účastník řízení (jeho zástupce) zmeškal lhůtu z omluvitelného důvodu, tento omluvitelný důvod musí spočívat v mimořádném opatření při epidemii koronaviru SARS CoV-2, který účastníkovi (zástupci) znemožnil nebo podstatně ztížil úkon učinit, a který by – nebýt nouzového stavu – jinak jako omluvitelný důvod ve smyslu , resp. neobstál. Tehdy lze prominout i lhůtu, u níž zákon takový postup vylučuje. Nejvyšší soud zdůraznil, že soudy nemají přistupovat k prominutí zmeškání lhůty automaticky toliko pro existenci mimořádného opatření samotného, nýbrž je zapotřebí v každém jednotlivém případě tvrdit a prokázat, že účastníku řízení (jeho zástupci) bylo konkrétními dopady mimořádného opatření do jeho poměrů „znemožněno nebo podstatně ztíženo“ provedení zmeškaného úkonu; jinými slovy řečeno, že omezení plynoucí z mimořádných opatření (ve smyslu ) mělo (podstatný) negativní vliv na schopnost účastníka úkon učinit. Opačný přístup, který by samotné personální či organizační omezení chodu advokátní kanceláře považoval za omluvitelný důvod k prominutí zmeškané lhůty, by narušil právní jistotu ostatních účastníků řízení.

Odvolací soud rozhodl v souladu s výše prezentovanými závěry Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že mimořádná opatření přijatá v souvislosti s epidemií sice žalované a jejímu právnímu zástupci zkomplikovala do jisté míry možnost podat kvalifikované vyjádření k žalobě, avšak zásadní dopad na jeho podání neměla. Žalovaná udělila svému právnímu zástupci procesní plnou moc k zastupování v projednávané věci 5. 3. 2020, dva dny poté, kdy jí byla spolu s žalobou doručena kvalifikovaná výzva k podání vyjádření, a sedm dní před vyhlášením nouzového stavu. Jak žalovaná, tak její právní zástupce mají zřízeny datové schránky (do datové schránky žalované byla posléze doručena jak žaloba, tak kvalifikovaná výzva k podání vyjádření, přičemž právní zástupce žalované se do své datové schránky v období od 12. 3. do 2. 4. 2020 téměř denně přihlašoval) a mohli spolu komunikovat prostřednictvím e-mailu či telefonicky. Ačkoliv právní zástupce žalované nepracoval v inkriminovaném období ze své kanceláře, nic mu, ani žalované, nebránilo v tom, aby spolu projednali znění vyjádření k podané žalobě a podali je v k tomu určené lhůtě.

Nejvyšší soud doplňuje, že ve světle shora uvedených závěrů neobstojí námitka zástupce žalované, že nemohl vypracovat vyjádření k žalobě proto, že její jedinou kopii zanechal v narychlo opouštěné advokátní kanceláři. Právě proto, že omezení chodu advokátní kanceláře nelze a priori považovat za omluvitelný důvod pro prominutí zmeškání lhůty a že v řízení nebyla tvrzena ani prokázána objektivní nemožnost komunikace mezi žalovanou, jejím právním zástupcem a příslušným soudem prvního stupně (a už vůbec ne nemožnost komunikace zapříčiněná vyhlášením nouzového stavu nebo jiným protiepidemickým opatřením), nelze přisvědčit zástupci žalované, že neměl možnost podat vyjádření k žalobě včas.

Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 7. 2021

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu