Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2861/2021

22 Cdo 2861/2021-254

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Davida Havlíka ve věci žalobce L. Š., narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Venclem, advokátem se sídlem v Berouně, Pražská 212/38, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, identifikační číslo osoby 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2021, č. j. -213, takto:

I. Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Berouně („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. 7. 2020, č. j. -183, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem pozemku, parc. č. XY, o výměře 126 m2, orná půda, pozemku parc. č. XY, o výměře 5 m2, orná půda, zapsaných v katastru nemovitostí, vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, na LV č. XY, obec XY, katastrální území XY, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 4. 2021, č. j. -213, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě vyhověl; rozhodl o nákladech řízení i odvolacího řízení. Odvolací soud rozhodnutí opřel o zjištění, že žalobce nabyl vlastnické právo vydržením.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání je podle žalované dána tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu „v otázce dobrověrného nabyvatele“. Dále tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, a to „zda lze na organizační složky státu pohlížet coby na dva různé subjekty, pakliže hospodaří každá na svůj účet, ani nemají stejný nadřízený orgán a od této skutečnosti odvodit i právo dobrověrného nabyvatele.“ Pro případ, že „Nejvyšší soud shledá, že jeho dosavadní praxe na daný případ plně nedopadá“, pak dovolatelka „namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“.

V této části jde dovolatelce zjevně (byť v dovolání to takto výslovně uvedeno není, z jeho obsahu se to však podává), o to, zda převodem příslušnosti k hospodaření s majetkem státu (dovolatelka nesprávně uvádí, že jde o „převod vlastnického práva“) z organizační složky státu na jinou složku lze aplikovat , , upravující nabytí vlastnického práva na základě dobré víry v zapsaný stav katastru nemovitostí. Vychází z toho, že sporné pozemky „nabyla“ od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových v dobré víře.

Dále uvádí: „Otázkou je i skutečnost, zda lze nabýt vlastnického práva i k nemovitostem tzv. přisloučeným, resp. pouze k jejich částem a zda lze rozhodnout ve věci samé bez vyřešení této otázky coby předběžné.“

Žalobce se k dovolání nevyjádřil.

Obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost odkazuje ( , („ ).

Dovolání není projednatelné.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak [ ].

Podle musí být v dovolání mimo jiné uvedeno, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Podle věty první dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání. Podle věty první dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě ( ) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.

Požadavek, aby dovolatelka uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatelka je povinna v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení (či jeho části). Spatřuje-li dovolatelka přípustnost dovolání v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že jde o otázku, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena“, musí být z dovolání zřejmé, při řešení kterých otázek hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a v čem spočívá odchýlení od judikatury dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. , a řadu dalších rozhodnutí).

Dovolatelka tvrdí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; takovou judikaturu však neoznačuje a dovolacímu soudu není zřejmé, od jaké rozhodovací praxe a při řešení jaké otázky se měl konkrétně odvolací soud odchýlit. Z důvodů uvedených níže není splněn ani předpoklad přípustnosti dovolání, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

Na právní otázce, zda při převodu „lze odvodit i právo dobrověrného nabyvatele při převodu vlastnického práva k nemovité věci z jedné organizační složky státu na druhou“ totiž napadené rozhodnutí nezávisí, takovou otázku odvolací soud vůbec neřešil; nemůže tak založit přípustnost dovolání.

Nad rámec zkoumání přípustnosti dovolání se uvádí, že již z povahy věci je zjevné, že na takové otázce rozhodnutí ani spočívat nemůže; nejde tu totiž o převod vlastnického práva, ale o příslušnost k hospodaření s majetkem státu; vlastníkem je tak stále Česká republika (viz body 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně). Ustanovení , , na který dovolatelka patrně odkazuje (i když je v dovolání nezmiňuje) tak ve věci nelze aplikovat.

Uvedený závěr lze analogicky dovodit i z judikatury dovolacího soudu, která neuznává tzv. koncepci „dělené subjektivity státu“ (rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. , publikovaný pod č. 126/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), a vychází z toho, že nedostatek dobré víry státu, který se chopil držby, nelze zhojit tím, že věc je předána do správy jinému státnímu orgánu, který o okolnostech nabytí držby není informován (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2003, sp. zn. ).

Druhá „otázka“ se týká možnosti nabytí „přisloučených“ nemovitostí, resp. jejich částí; tuto otázku však dovolatelka nespojuje s další argumentací a není zjevné, co by mělo být předmětem přezkumu. Takto neurčité vymezení nemůže založit přípustnost dovolání.

Jelikož dovolání trpí vadami, pro které nebylo možno v dovolacím řízení pokračovat, dovolací sodu je podle odmítl.

V souladu s věta druhá rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 2. 2022

JUDr. Jiří Spáčil, CSc. předseda senátu