Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

28 Cdo 3262/2021

28 Cdo 3262/2021-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců a) M. H., narozeného XY, bytem XY, a b) S. R. H., narozeného XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Martinem Kölblem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 643/39, za účasti 1) hlavního města Praha, identifikační číslo osoby 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupeného JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, a 2) městské části Praha 5, identifikační číslo osoby 000 63 631, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 1381/4, zastoupené Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 727/39, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu (vydání pozemků oprávněným osobám), vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. , o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2021, č. j. -170, takto:

I. Dovolání seodmítá.

Odůvodnění:

V záhlaví označeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen jako „odvolací soud“), výrokem pod bodem I., byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 26. 10. 2020, č. j. -132, jímž byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobci domáhali, aby soud nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro hlavní město Prahu, ze dne 24. 9. 2019, č. j. PÚ 1854/01/28, zn. SPÚ 374230/2019, tak, že každý z žalobců je v ideálním podílu 2/75 spoluvlastníkem pozemků dle PK část parc. č. XY (dle KN parc. č. XY), dle PK část parc. č. XY (dle KN parc. č. XY), dle PK parc. č. XY (dle KN parc. č. XY, část parc. č. XY), dle PK parc. č. XY (dle KN parc. č. XY, část parc. č. XY), dle PK část parc. č. XY (dle KN parc. č. XY), dle PK část parc. č. XY (dle KN parc. č. XY a XY) v k. ú. XY (dále jen „předmětné pozemky“); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.).

Soudy nižších stupňů rozhodovaly o žalobě, jíž se žalobci domáhali projednání věci, o níž bylo rozhodnuto Státním pozemkovým úřadem, Krajským pozemkovým úřadem pro Hlavní město Prahu, ze dne 24. 9. 2019, č. j. PÚ 1854/01/28, zn. SPÚ 374230/2019, tak, že žalobci nejsou ve vymezených podílech spoluvlastníky předmětných pozemků. Také odvolací soud dospěl k závěru, že vydání nárokovaných podílů na předmětných pozemcích oprávněným osobám brání překážka ve smyslu ustanovení , o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „ “), neboť jejich vydáním by oprávněným osobám vzniklo toliko tzv. holé vlastnictví, což se příčí účelu restitucí. Současně odvolací soud shledal i veřejný zájem (na užívání pozemků třetími osobami), jenž převažuje nad zájmy žalobců jako restituentů.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalobci (dále také jako „dovolatelé“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýkají jednak to, že se nevypořádal s otázkou vlastnictví předmětných pozemků, namítajíce, že pozemky jsou stále ve vlastnictví povinné osoby. Za nesprávný považují i ten závěr odvolacího soudu, že vydání podílů na předmětných pozemcích brání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Rozsudek odvolacího soudu považují za nepřezkoumatelný a některá skutková zjištění za rozporná s provedenými důkazy. V uvedeném pak spatřují porušení práva na spravedlivý proces.

V dovolacím řízení bylo postupováno podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 , kterým se mění , , ve znění pozdějších předpisů, , o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „ “.

Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (žalobci), zastoupenými advokátem ( ), ve lhůtě stanovené a obsahuje povinné náležitosti podle , se Nejvyšší soud zabýval tím, zda je přípustné.

Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v ) je třeba poměřovat ustanovením (hledisky v něm uvedenými).

Podle , není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. , věta první, ;).

Majíc stále na zřeteli primární účel restitučního zákonodárství (zmírnění některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989), jež preferuje naturální restituci odňatých pozemků, klade recentní rozhodovací praxe důraz i na hledání rozumné proporce mezi omezením restitučního nároku na vydání původních pozemků a prosazením konkrétního veřejného zájmu. Primárního účelu zákona o půdě nelze totiž dosáhnout vydáním pozemků trvale užívaných veřejností (a k tomuto účelu upravených, resp. zastavěných), jejichž individuální využití oprávněnou osobou by bylo značně omezené či zcela nemožné – uvedené je typické právě v případě veřejné zeleně a různých druhů obslužných komunikací. Takový stav by byl naopak v rozporu s účelem restitucí. Proto lze dle současné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu pod výluku z restituce ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podřadit i – v zákoně přímo neuvedenou – situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala vyprázdněné vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu, který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; jedná se zvláště o případy, kdy jsou nárokované nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupříkladu dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství), a vlastníku v podstatě zůstává toliko tzv. holé vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. , odkazující přiměřeně i na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. , ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. , či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. ; z rozhodovací praxe Ústavního soudu srov. zejména nálezy ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. , či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. , k nimž se přihlásil i později ve svém nálezu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. ).

Odvolací soud se výše uvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat ani v nyní posuzované věci, zjevně přidržel, když se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci [kdy bylo zjištěno, že předmětné pozemky jsou v katastru nemovitostí evidovány jako ostatní plocha – jiná plocha, ostatní plocha – sportoviště a rekreační plocha a trvalý travní porost a lesní pozemek a pouze dva z pozemků jsou chráněny jako zemědělský půdní fond; současně jsou v územním plánu hlavního města Prahy evidovány jako sportovní plocha, městská a krajinná zeleň, resp. lesní porost, přičemž se na nich nachází stromový porost a v nezanedbatelném rozsahu jde o součást sportovního areálu; jsou veřejností využívány k rekreaci a tvoří funkční celek s blízkou zastavěnou oblastí] dovodil, že vydání podílů na předmětných pozemcích brání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož v případě vydání nárokovaných podílů na předmětných pozemcích by žalobcům vzniklo toliko tzv. holé vlastnictví, což není účelem restituce (vyjádřeným v preambuli a § 1 zákona o půdě), a v posuzované věci převažuje veřejný zájem nad zájmy žalobců jako osob oprávněných (jež v případě nevydání těchto konkrétních pozemků mají nárok na restituci náhradní).

Odkaz dovolatelů na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2021, sp. zn. , v posuzované věci není přiléhavý, jestliže v jimi odkazované věci se odvolací soud při projednávání nároku oprávněných osob na naturální restituci odňatých pozemků omezil toliko na posouzení, zdali jsou pozemky dotčené restitučními nároky přímo zastavěny či nikoliv, respektive kdy byly stavby zřízeny, přičemž ve svých úvahách dostatečně nezohlednil hledisko využitelnosti pozemků oprávněnou osobou, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřenému v ustanovení § 1 zákona o půdě, a nevzal v úvahu veřejný zájem, pročež bylo rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem zrušeno a vráceno k dalšímu řízení. Z uvedeného je zřejmé, že nejde o případ podobný nyní projednávané věci (v níž se odvolací soud řádným způsobem zabýval otázkou využitelnosti pozemků oprávněnými osobami, a to i s přihlédnutím k účelu restituce vyjádřenému v ustanovení § 1 zákona o půdě, kdy vzal v úvahu i veřejný zájem, jenž dle jím učiněné, nikoliv nepřiměřené úvahy, převažuje nad zájmy restituentů, kteří by vydáním podílů na nárokovaných pozemcích získali toliko holé vlastnictví). Z odůvodnění napadeného rozhodnutí lze dovodit, že tak odvolací soud učinil (byť nikoli explicitně) ve vztahu ke každému z předmětných pozemků, jestliže měl za prokázané, které z předmětných pozemků jsou chráněny jako zemědělský půdní fond a které jsou v katastru nemovitostí evidovány jako ostatní plocha, na kterých se nachází stromový porost, a které jsou součástí sportovního areálu či funkčně souvisí s blízkou zástavbou. Ostatně ani žalobci sami nepřichází s relevantní dovolací argumentací, jíž by zpochybňovali, že aktuální stav předmětných pozemků je odlišný od jejich stavu ke dni účinnosti zákona o půdě.

Shora citované konkluze odvolacího soudu se nepříčí ani závěrům vysloveným Ústavním soudem v nálezu ze dne 14. 7. 2004, sp. zn. (který akcentuje, že důvodem překážek vydání nemovitosti podle § 11 zákona o půdě, může být i působení konkrétního veřejného zájmu nebo práv třetích subjektů, jež v určitém případě převažují nad restitučním nárokem na vydání původních pozemků a které by s ohledem na povahu zatížení nemovitostí vylučovaly nebo omezovaly jejich využití v soukromém vlastnictví), nálezu ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. (jímž je akcentován účel a smysl restitučních předpisů a k nim směřující interpretace – judikaturou dovozený interpretační a aplikační princip ex favore restitutionis, včetně požadavku na pokud možno restriktivní výklad relevantních ustanovení o překážkách původní naturální restituce), ani usnesení ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. (jenž konstatuje, že státní orgány jsou při restituci povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona – v tehdy projednávané věci zákona o půdě – jehož vůdčím principem musí být vždy účel restitučního zákona), jejichž závěrů se žalobci rovněž dovolávají, a s nimiž jsou závěry odvolacího soudu v souladu.

Předestírají-li pak dovolatelé otázku, jsou-li převody spoluvlastnických podílů na předmětných pozemcích z původní povinné osoby na třetí osoby stiženy absolutní neplatností ( , ) pro porušení blokačního ustanovení ( zákona o půdě), sluší se dodat, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu založeno není (a tedy ani z pohledu ustanovení na jejím řešení nezávisí), a tudíž nemůže být v rozporu ani s dovolateli citovanou judikaturou (nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 12. 1997, sp. zn. , usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. , a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. ), a proto ani řešení této otázky přípustnost podaného dovolání založit nemůže.

Sluší se dodat, že podstatný pro rozhodnutí odvolacího soudu není ani podpůrně vyslovený závěr týkající se realizovatelnosti zápisu vlastnického práva do katastru nemovitostí v případě vyhovění žalobě v situaci, kdy jsou předmětné pozemky zapsány jako vlastnictví třetích osob (srov. i bod 15. odůvodnění napadeného rozsudku), kdy tento svůj úsudek odvolací soud vyslovil toliko nad rámec jím přijatého (a pro rozhodnutí věci určujícího) posouzení, že vydání podílů na předmětných pozemcích brání překážka ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přičemž proti tomuto (nad rámec vyslovenému) závěru žalobci v dovolání ani žádnou relevantní argumentaci nevznáší.

Ke zmatečnostem a jiným vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. větu druhou ); vady řízení s účinností od 1. 1. 2013 nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. ) a přípustnost dovolání založit nemohou. Žalobci vytýkané vady, zejména pak kritizované deficity odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu ve vztahu k učiněným skutkovým zjištěním, nemohly by mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu tak či tak žádný vliv, a pokud se odvolací soud omezil pouze na podstatné, nosné důvody rozhodnutí, nelze jenom proto jeho rozhodnutí označit za nepřezkoumatelné, je-li z odůvodnění zřejmé, proč bylo takto rozhodnuto a kdy ani případné nedostatky odůvodnění rozhodnutí (z hlediska požadavků dle ustanovení ) nebylyna újmu uplatnění práv dovolatelů (k měřítkům přezkoumatelnosti rozhodnutí srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2014, sp. zn. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. ). Z pohledu přípustnosti dovolání nejsou pak relevantní ani námitky dovolatelů kritizující postup odvolacího soudu při hodnocení provedených důkazů, který se nepříčí závěrům judikatury, na niž žalobci odkazují v čl. III dovolání.

Důvodnost i relevanci pak postrádá i výtka žalobců o porušení práva na spravedlivý proces, nehledě na to, že názor, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je bez dalšího uplatnitelná i jako dovolací důvod podle (prezentovaný např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. ), byl recentní rozhodovací praxí Ústavního soudu překonán (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. , body 22. a 23., či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. , bod 39.).

Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech odvolacího řízení (napadají-li dovolatelé rozsudek odvolacího soudu „v celém jeho rozsahu“) je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením

Z uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu naplněny nebyly.

Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání ( věty první ), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl ( ).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení věty první, a v situaci, kdy dovolání žalobců bylo odmítnuto, účastnici 2) v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly a náklady vzniklé účastníku 1) podáním vyjádření k dovolání prostřednicím jím zvoleného zástupce z řad advokátů nelze považovat za účelně vynaložené (srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. , a ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. , usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. , a ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. , jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. , ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. , ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. , ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. , či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. ).

Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na internetových stránkách Nejvyššího soudu (www.nsoud.cz), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu (http://nalus.usoud.cz).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 8. 2. 2022

Mgr. Petr Kraus

předseda senátu