Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

33 Cdo 1210/2021

33 Cdo 1210/2021-88

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně D. H. M., bytem XY, zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem Praha, Slezská 1297/3, proti žalovanému M. L., bytem XY, zastoupenému JUDr. Pavlou Plašilovou, advokátkou se sídlem Brno, Jakubská 121/1, o zaplacení 509 200 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2020, č. j. -69, takto:

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2020, č. j. -69, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 23. 9. 2019, č. j. -47, kterým Městský soud v Brně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 509 200 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 3. 5. 2016 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Žalovaný rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním, které není podle , , ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 , dále jen „ “), přípustné.

Podle platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení a 2 tím nejsou dotčena.

Podle věty první lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle v dovolání musí být vedle obecných náležitostí ( ) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ( až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. , ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. , ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. , nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. , jež obstálo i v ústavní rovině, neboť ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. , odmítl).

Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu identifikuje přípustnost dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen formulovat pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Vždy musí jít o takovou právní otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen.

Podstatou řádného vymezení přípustnosti dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je nejen specifikace, o kterou právní otázku se jedná, nýbrž také označení rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. , uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).

U první dovolatelem formulované otázky, zda neplatnost smlouvy pro rozpor s dobrými mravy zakládají okolnosti spočívající v úmyslech a jednání třetích osob, které nebyly stranou smlouvy, chybí řádné vymezení přípustnosti dovolání, neboť žalovaný sice ohlašuje, že užití regulativu dobrých mravů odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou, aniž by bylo patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Krom toho její řešení zakládá na vlastní skutkové verzi odlišné od toho, z čeho při svém právním posouzení vycházel odvolací soud, případně mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně, resp. neúplně zjištěném skutkovém stavu věci. Prosazuje-li totiž dovolatel, že „důvody nemravnosti jsou vztaženy k jednání mezi žalobkyní a třetími osobami, událostmi a kroky, které se odehrály mimo vědomost a možnost vlivu žalovaného pouze mezi žalobkyní a třetími osobami“, pomíjí, že I. F. smlouvu se žalobkyní sjednával (počítaje v to i podmínky úhrad odměn třetím osobám) jako zmocněnec žalovaného. Navíc odvolací soud rozpor dotyčné smlouvy s dobrými mravy shledal nejen v tom, že převážná část zápůjčky byla určena na úhradu „odměn“ tzv. zprostředkovatelům, ale i v tom, že ač (u peněžité zápůjčky) nebyly ujednány úroky, záměrem smlouvy vedoucím k zisku byla (při sjednání krátké doby vrácení zápůjčky a vzhledem k její výši a k situaci žalobkyně) realizace smluvních pokut ve smlouvě sjednaných, jak potvrdil zmocněnec žalovaného. Tudíž námitkou, že důvody nemravnosti „jsou vztaženy k jednání a událostem, jež se odehrály mimo vědomost a možnost vlivu žalovaného“, se dovolatel domáhá přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem.

Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem formulovaná (druhá) otázka, zda lze vyloučit účinky uznání dluhu plněním na dluh ve smyslu , (dále jen „o. z.“), prohlášením dlužníka o tom, že dluh neuznává, učiněným až po poskytnutí takového plnění. Namítá-li dovolatel, že se odvolací soud v souvislosti s posouzením otázky konkludentního uznání dluhu plněním žalobkyně odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. , přehlíží zjevnou skutkovou odlišnost porovnávaných kauz, kdy předmětem řízení v projednávané věci není spor o úhradu zbylé části dluhu, na který žalobkyně (coby dlužník) částečně plnila. Žalovaný z citovaného rozhodnutí nesprávně vyvozuje, že důsledkem úhrady dluhu je jeho uznání, ač z něho vyplývá, že částečné plnění na dluh se považuje za uznání zbytku závazku dlužníka. Je to proto, že v uhrazené části dochází k zániku dluhu splněním (nebude-li ovšem prokázáno, že bylo plněno na neexistující závazek). Závěry uvedené v citovaném rozhodnutí tak nejsou pro skutkovou odlišnost porovnávaných kauz aplikovatelné.

Pro úplnost – námitkou, jíž poukazuje na rozpornost dokazování, žalovaný nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu, nýbrž odvolacímu soud vytýká způsob hodnocení v řízení provedených důkazů v souvislosti se zjištěním ohledně (ne)převzetí částky 137 500 Kč. Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit.

Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu , Nejvyšší soud je odmítl ( ).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn ( ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 9. 2. 2022

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu