Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

22 Cdo 2980/2021

22 Cdo 2980/2021-221

ČESKÁ REPUBLIKAROZSUDEKJMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně M. V., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, proti žalovanému P. H., narozenému XY, bytem v XY, o povolení nezbytné cesty, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 5. 2021, č. j. -191, takto:

Odůvodnění:

Okresní soud v Litoměřicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 10. 2020, č. j. -142, zamítl žalobu na zřízení služebnosti spočívající v právu cesty zahrnující chůzi a jízdu osobními motorovými vozidly pro vlastníky pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY, a to přes povinný pozemek parc. č. st. XY v k. ú. XY. Rozhodl také o náhradě nákladů nalézacího řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 5. 5. 2021, č. j. -191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně žádá povolení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení nemovitosti s veřejnou cestou ve smyslu , (dále jen „o. z.“), a proto nezbytnou cestu nelze povolit. Poznamenal, že pro zřízení vchodu do stavby rodinného domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, přímo z veřejné cesty bude sice nutno vynaložit určité náklady, které však lze s ohledem na okolnosti projednávané věci po žalobkyni spravedlivě požadovat. Proto nelze povolit nezbytnou cestu přes pozemek žalovaného, může-li si žalobkyně zajistit přístup ke své nemovitosti jinak, a to přímo z veřejné cesty bez omezení vlastnického práva žalovaného.

Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opírá o , , ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ “), a v němž namítá dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu Uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žádá povolení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení nemovité věci ve vlastnictví žalobkyně s veřejnou cestou ve smyslu o. z. V této souvislosti namítá, že soudy nižších stupňů řádně nezjistily skutkový stav věci, neprovedly některé z důkazů navržených žalobkyní, a nepřihlédly tak ke všem okolnostem významným pro rozhodnutí ve věci (a to především v souvislosti se závěrem odvolacího soudu, že zřízení přístupu z veřejné cesty přímo do stavby č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY, si vyžádá náklady, které však lze podle odvolacího soudu po žalobkyni spravedlivě požadovat).

Podle názoru dovolatelky byly splněny veškeré podmínky pro povolení nezbytné cesty ve smyslu § 1029 a násl. o. z. Namítá, že nežádá o povolení nezbytné cesty pouze za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z. Poukazuje především na skutečnost, že zřízení přístupu do stavby č. p. XY, jež je součástí pozemku parc. č. st. XY, přímo z veřejné cesty si vyžádá značné náklady (především s ohledem na nutnost provedení nákladné a technicky složité rekonstrukce stavby), které nelze po žalobkyni spravedlivě požadovat. Pokud za těchto okolností soudy nižších stupňů nepovolily nezbytnou cestu, je jejich rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. . Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu i jeho právním posouzením věci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, případně zamítl.

Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle –3 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání je přípustné podle (rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu), že je uplatněn dovolací důvod uvedený v a že jsou splněny i další náležitosti dovolání a podmínky dovolacího řízení (zejména a ), napadené rozhodnutí přezkoumal a zjistil, že dovolání je důvodné.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na řešení právní otázky, zda žalobkyně žádá o povolení nezbytné cesty jen za účelem pohodlnějšího spojení ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. c) o. z., konkrétně zda má žalobkyně možnost zřídit přístup z veřejné cesty k nemovitosti jinak, bez omezení vlastnického práva žalovaného, a to s ohledem na porovnání výše nákladů spojených se zajištěním přístupu k nemovitosti žalobkyně přímo z veřejné cesty s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníkovi přilehlého pozemku.

Podle § 1029 odst. 1 o. z. vlastník nemovité věci, na níž nelze řádně hospodařit či jinak ji řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou, může žádat, aby mu soused za náhradu povolil nezbytnou cestu přes svůj pozemek.

Podle § 1032 odst. 1 písm. c) soud nepovolí nezbytnou cestu, žádá-li se nezbytná cesta jen za účelem pohodlnějšího spojení.

Protože jsou podmínky pro povolení nezbytné cesty podle a násl. o. z. vymezeny – až na některé odlišnosti – zásadně obdobně s úpravou obsaženou v , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), lze přiměřeně použít i judikaturu vytvořenou za účinnosti , , ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. ). Konečně úprava nezbytné cesty v zákoně č. , , vychází z úpravy obsažené v zákoně č. 140/1896 ř. z., o propůjčování cest nezbytných, stejně jako judikatura vytvořená za účinnosti , , ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Soud může rozhodnout o povolení nezbytné cesty formou služebnosti cesty, avšak jen za podmínek upravených v § 1029 odst. 1, 2 o. z., tedy jen tehdy, jestliže vlastník nemůže nemovitou věc řádně užívat proto, že není dostatečně spojena s veřejnou cestou. Při zřizování nezbytné cesty rozhodnutím soudu je nezbytné dbát, aby právo vlastníka pozemku bylo omezeno co možná nejméně. Má-li vlastník stavby možnost zřídit přístup ke stavbě jinak, bez omezení vlastníka přilehlého pozemku, nelze právo cesty zřídit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. , uveřejněný pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. ). Nelze tak zřídit služebnost nezbytné cesty, pouze pokud by přístup byl pro žalobce pohodlnější (resp. výhodnější) [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. , uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.; § 1032 odst. 1 písm. c) o. z.].

V rozsudku ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. , jenž byl publikován pod č. 32/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud uvedl, že „věcné břemeno cesty podle § 151o odst. 3 obč. zák. nelze zřídit, může-li si vlastník stavby zajistit přístup ke stavbě z veřejné komunikace; to neplatí, jestliže náklady s tím spojené jsou nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by zřízením věcného břemene byla způsobena vlastníku přilehlého pozemku“ (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. , jenž byl publikován pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. ).

Hmotné právo v rámci řízení o povolení nezbytné cesty upravuje podmínky pro vznik, změnu či zrušení práva jen rámcově a dává široký prostor pro úvahu soudu, přičemž v hraničních případech jsou dány skutečnosti umožňující s jistou mírou přesvědčivosti zdůvodnit různá řešení. Rozhodnutí ve věci je tak v zásadě na úvaze soudů nižších stupňů, která však musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2019, sp. zn. ). Dovolací soud pak při přezkumu postupuje zdrženlivě; úvahy soudů nižších stupňů zpochybní jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. ).

V poměrech projednávané věci odvolací soud dovodil, že nejsou dány podmínky pro povolení nezbytné cesty přes pozemek žalovaného parc. č. st. XY. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako vlastník pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, si může zajistit přístup k této nemovitosti (a do stavby, jež je součástí tohoto pozemku) přímo z veřejné cesty. Konkrétně uvedl, že „vybudování vchodu do domu č. p. XY ze severní strany, kde je oprávněná nemovitost spojena s veřejnou cestou, lze po žalobkyni spravedlivě požadovat, a to i přesto, že by si vyžádalo určité náklady“.

Tuto úvahu odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud za předčasnou. Žalobkyně v průběhu řízení namítala, že zajištění přístupu k její nemovitosti přímo z veřejné cesty si vyžádá rekonstrukci domu č. p. XY spojenou se značnými náklady. Odvolací soud však na tuto žalobkyní tvrzenou, potenciálně významnou skutečnost odpovídajícím způsobem nereagoval a z odůvodnění jeho rozhodnutí se nepodávají žádné relevantní závěry týkající se výše nákladů na zřízení přístupu k nemovitosti žalobkyně přímo z veřejné cesty. Takovými závěry nemůže být pouhé konstatování, že „dům č. p. XY aktuálně neslouží k bydlení, proto nelze uvažovat o tom, že by provedení změn souvisejících s přemístěním vchodu významně ohrozilo potřeby jeho obyvatel“. Prozatím proto v dovolacím přezkumu neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že náklady na zřízení takového přístupu k nemovitosti žalobkyně by nebyly nepřiměřeně vysoké v porovnání s újmou, která by povolením nezbytné cesty byla způsobena žalovanému jako vlastníkovi dotčeného pozemku, resp. že by tyto náklady bylo možno po žalobkyni spravedlivě požadovat. Proto i právní posouzení věci provedené odvolacím soudem je předčasné, a tedy neúplné. Z tohoto důvodu je rozhodnutí odvolacího soudu založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ve smyslu Dovolání je tak přípustné, a protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu , je i důvodné.

Pouze na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že opodstatněné nejsou námitky žalobkyně směřující do závěru soudu prvního stupně, že nedostatek přístupu z veřejné cesty k nemovitosti si žalobkyně, resp. její právní předchůdce, způsobili hrubou nedbalostí ve smyslu § 1032 odst. 1 písm. b) o. z. (i z tohoto důvodu rozhodl soud prvního stupně o zamítnutí žaloby). Odvolací soud své rozhodnutí na těchto závěrech nezaložil, a jeho rozhodnutí tak na této právní otázce nespočívá.

S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle zrušil, jelikož podmínky pro postup podle nejsou v poměrech projednávané věci dány.

V rámci dalšího řízení je odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu ( ve spojení s ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 12. 2021

Mgr. David Havlík

předseda senátu