Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

29 Cdo 3254/2021

29 Cdo 3254/2021-549

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Rostislava Krhuta v právní věci žalobceCML s. r. o., se sídlem v se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2027/77, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 26 00 08 57, zastoupené JUDr. Petrem Oehmem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Plzeňská 232/4, PSČ 150 00, proti žalovanému J. T., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou, se sídlem v Biskoupkách 33, PSČ 664 91, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. března 2021, č. j. -478, takto:I. Dovolací řízení se zastavuje.II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. února 2021, č. j. -472, odkazuje na ustanovení , a , o soudních poplatcích, zastavil řízení o dovolání žalovaného proti usnesení ze dne 16. června 2020, č. j. -319, jímž Vrchní soud v Praze potvrdil usnesení ze dne 6. dubna 2020, č. j. -311, kterým Městský soud v Praze zastavil (pro nesplnění poplatkové povinnosti) řízení o odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 7. května 2019, č. j. -213, jímž Městský soud v Praze (mimo jiné) ponechal ve vztahu k žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 23. června 2009, č. j. -9.

Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 25. března 2021, č. j. -478, potvrdil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2021.

Odvolací soud – vycházeje z obsahu spisu a odkazuje na předchozí průběh řízení – ve shodě se soudem prvního stupně zdůraznil, že žalovaný poté, kdy neúspěšně žádal o osvobození od soudních poplatků, přes opětovnou výzvu (č. l. 463), která mu byla doručena 4. ledna 2021, nezaplatil soudní poplatek za dovolání. Proto soud prvního stupně správně řízení o dovolání zastavil (§ 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání (doplněné podáním ze dne 20. května 2021), která má za přípustné k řešení právní otázky (ne)existence poplatkové povinnosti za dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku. Dovolatel považuje rozhodnutí odvolacího soudu za rozporné se závěry formulovanými v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. února 2017, sp. zn. , jakož i v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 5. února 2008, sp. zn. , ze dne 16. dubna 2014, sp. zn. (uveřejněné pod číslem 73/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „R 73/2014“) a ze dne 1. dubna 2015, sp. zn. .

Současně připomíná, že ho odvolací soud „zbavil“ práva na přístup k dovolacímu soudu, když nepřipustil dovolání proti usnesení ze dne 24. listopadu 2020, č. j. -457, jímž potvrdil usnesení soudu prvního stupně o nepřiznání osvobození od soudních poplatků, a opětovně popisuje své majetkové poměry, které „plně odůvodňují“ (podle jeho názoru) osvobození od soudních poplatků.

Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 8. června 2021, č. j. -500, nepřiznal žalovanému osvobození od soudních poplatků; Vrchní soud v Praze k odvolání žalovaného usnesením ze dne 24. srpna 2021, č. j. -537, potvrdil posledně označené usnesení soudu prvního stupně.

Konečně usnesením ze dne 13. září 2021, č. j. -542, Městský soud v Praze vyzval žalovaného, aby do 15 dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za dovolání (ve výši 4.000,- Kč) a poučil ho o následcích nesplnění poplatkové povinnosti. Usnesení bylo žalovanému doručeno 15. září 2021; žalovaný podáním ze dne 22. září 2021 navrhl, aby soud prvního stupně „poplatkové“ usnesení zrušil, namítaje, že „dovolací přezkum rozhodnutí odvolacího soudu o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku nemůže být podmiňován zaplacením soudního poplatku za dovolání“.

Následně Městský soud v Praze předložil spis Nejvyššímu soudu k rozhodnutí o dovolání (rozuměj o zastavení dovolacího řízení), když považoval za vhodné, aby řízení již nebylo dále protahováno „dalšími“ procesními rozhodnutími soudů nižších stupňů o zastavení dovolacího řízení, která by žalovaný opětovně napadal dovoláními.

Nejvyšší soud řízení o dovolání žalovaného zastavil podle ustanovení § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, když podáním dovolání vznikla žalovanému povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [§ 4 odst. 1 písm. c) zákona o soudních poplatcích] ve výši 4.000,- Kč (položka 23 bod 2 Sazebníku soudních poplatků), kterou žalovaný (v soudem prvního stupně určené lhůtě) přes řádné poučení o následcích nečinnosti nesplnil.

V poměrech dané věci žalovaný napadl dovoláním usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil (pro nezaplacení soudního poplatku) řízení o dovolání žalovaného proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení odvolacího řízení (o odvolání žalovaného proti rozsudku ze dne 7. května 2019) pro nezaplacení soudního poplatku za odvolání.

Za stavu, kdy dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu zjevně nebylo vydáno v řízení podle ustanovení § 11 odst. 1 zákona o soudních poplatcích, žalovaný (dovolatel) není ani osobou, na kterou by se vztahovalo osobní osvobození od soudních poplatků podle ustanovení zákona o soudních poplatcích, ani osobou, které by soud přiznal osvobození od soudních poplatků ( , – dále jen „ “), nemá ani Nejvyšší soud pochybnosti o tom, že žalovanému vznikla poplatková povinnost v souvislosti s podáním dovolání.

Potud hodnotí jako nepřiléhavou argumentaci dovolatele, vycházející ze závěrů formulovaných Nejvyšším soudem v R 73/2014 (a dalších usneseních Nejvyššího soudu zmíněných v dovolání) a Ústavním soudem v usnesení sp. zn. , když v projednávané věci nejde o dovolání proti rozhodnutí o nepřiznání osvobození od soudních poplatků (tj. o dovolání proti rozhodnutí vydanému v té části řízení, ve které soudy posuzují důvodnost žádosti o osvobození od soudních poplatků), nýbrž o dovolání proti rozhodnutí o zastavení řízení pro nesplnění poplatkové povinnosti [tj. proti rozhodnutí, které soudy vydaly poté, kdy již vyřešily (s negativním výsledkem) otázku důvodnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků].

V této souvislosti Nejvyšší soud dále doplňuje, že v předchozích fázích řízení soudy nižších stupňů opakovaně zamítly žádosti žalovaného o přiznání osvobození od soudních poplatků (viz usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2015, č. j. -93, ze dne 4. října 2016, č. j. -133, ze dne 27. srpna 2019, č. j. -276, ze dne 23. září 2020, č. j. -449, ve spojení s usneseními Vrchního soudu v Praze ze dne 20. října 2015, č. j. -101, ze dne 5. prosince 2016, č. j. -142, ze dne 23. ledna 2020, č. j. -286, a ze dne 24. listopadu 2020, č. j. -457). Ústavní stížnost podanou žalovaným proti usnesením ze dne 23. září 2020 a ze dne 24. listopadu 2020 odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 29. ledna 2021, sp. zn. , jako zjevně neopodstatněnou, uzavíraje, že: a) „obecné soudy aplikovaly na posuzovaný případ vhodnou (relevantní) právní úpravu a svá rozhodnutí odůvodnily řádným, nadprůměrně podrobným, logickým, srozumitelným a nikoli svévolným způsobem“ a b) „již samotné fixní příjmy očištěné o fixní náklady stěžovatelovy domácnosti nejsou natolik nízké, aby bylo na místě přiznání osvobození od soudních poplatků“.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 12. 2021

JUDr. Petr Gemmel

předseda senátu