Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

26 Cdo 3056/2021

26 Cdo 3056/2021-111

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Miroslavem Ferákem ve věci žalobce Bytového družstva XY, se sídlem XY, IČO: XY, zaniklého po ukončení likvidace výmazem z obchodního rejstříku dne 15. srpna 2009 bez právního nástupce, proti žalovanému M. V., bytem XY, zastoupenému Mgr. Karlem Touschkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Staropramenná 722/26, o vyklizení přístřeší, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. , o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2021, č. j. -75, takto:

Odůvodnění:

Nejvyšší soud České republiky (předseda senátu Nejvyššího soudu – , , ve znění po novele provedené – dále jen „ “) jako soud dovolací dovolání žalovaného (dovolatele) proti usnesení Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 20. ledna 2021, č. j. -75, odmítl podle , neboť mimo jiné (viz závěrečná pasáž odůvodnění tohoto rozhodnutí) neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením , přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání), neodstranil ( ).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle , je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. , z 3. května 2017, sp. zn. , či z 1. července 2021, sp. zn. ).

Takto nastolenému požadavku vztahujícímu se k přípustnosti dovolání však dovolatel nevyhověl, neboť v této souvislosti pouze zmínil, že dovolání podává „z důvodů, že má byt dovolacím soudem řešená právní otázka posouzena jinak a pro porušení y, Hlavy páté d a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod“. Neprecizoval však otázku, jejíhož jiného posouzení se domáhá, a ani rozhodovací praxi, od níž by se měl při řešení takovéto otázky dovolací soud odchýlit. Vyjádřeno jinak, ze zmíněné formulace a ani z celkového obsahu ( ) dovolání, nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1/ při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2/ která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3/ která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4/ má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. konkrétní právní otázkou, na jejímž řešení rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. , uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. , či z 6. srpna 2019, sp. zn. ). K namítanému porušení základních práv a svobod dovolatele pak zbývá dodat, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. června 2017, sp. zn. , z 29. března 2018, sp. zn. , či z 28. července 2020, sp. zn. ).

S přihlédnutím k charakteru uplatněných dovolacích námitek dovolací soud uvádí, že tomuto požadavku dovolatel objektivně ani vyhovět nemohl, neboť v dovolání namítl pouze nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění a současně též vadu řízení. V tomto ohledu tedy neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (viz a contrario). Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných d; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. , uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v , a b/ a , pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné ( věta druhá ); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.

Nad rámec řečeného dovolací soud dodává, že z důvodů vyložených v napadeném usnesení se dovolatel svým podáním doručeným soudu prvního stupně 19. srpna 2020 (viz č. l. 62 až 63 spisu) vskutku domáhal opětovného doručení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. září 2008, č. j. -49 (viz rovněž jeho podání na č. l. 68 až 69 spisu), a nikoli určení neúčinnosti jeho doručení. Navíc nelze v uvedených souvislostech ani ztratit ze zřetele, že v rozhodnutích označený žalobce neexistuje, neboť již před zahájením řízení „o neúčinnost doručení“ zanikl výmazem z obchodního rejstříku bez právního nástupce, a to již 15. srpna 2009.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. větu druhou ).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 1. 2022

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu