Prehliadač alebo jeho nastavenia nie sú podporované.

Praktik.ai používa moderné webové technológie kvôli bezpečnosti, rýchlosti a spoľahlivému prihlasovaniu. Tento prehliadač ich nepodporuje alebo blokuje JavaScript, preto sa aplikácia nemusí správne načítať.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox alebo Safari na najnovšiu verziu a stránku potom obnovte.

Ak používate Windows 7, Windows 8 alebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusia ponúkať novú verziu. V takom prípade použite novšie zariadenie alebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Prohlížeč nebo jeho nastavení nejsou podporované.

Praktik.ai používá moderní webové technologie kvůli bezpečnosti, rychlosti a spolehlivému přihlašování. Tento prohlížeč je nepodporuje nebo blokuje JavaScript, proto se aplikace nemusí správně načíst.

Aktualizujte prosím Chrome, Edge, Firefox nebo Safari na nejnovější verzi a stránku potom obnovte.

Pokud používáte Windows 7, Windows 8 nebo Windows 8.1, Chrome a Edge už nemusí nabízet novou verzi. V takovém případě použijte novější zařízení nebo kontaktujte podporu Praktik.ai.

Your browser or its settings are not supported.

Praktik.ai uses modern web technologies for security, speed, and reliable sign-in. This browser does not support them, or JavaScript is blocked, so the app may not load correctly.

Please update Chrome, Edge, Firefox, or Safari to the latest version and then reload this page.

If you use Windows 7, Windows 8, or Windows 8.1, Chrome and Edge may no longer offer a newer version. In that case, use a newer device or contact Praktik.ai support.

21 Cdo 1260/2021

21 Cdo 1260/2021-272

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně M. H., narozené dne XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. č. 123/36, proti žalované Z. B., narozené dne XY, bytem ve XY, zastoupené Mgr. Vladimírem Kratochvílem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Česká č. 26/41, o určení, že nemovitosti nejsou zatíženy zástavním právem, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. , o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. prosince 2020 č. j. -228, takto:

I. Dovolání žalované se odmítá.

Stručné odůvodnění ( ):

Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2020 č. j. -228 není přípustné podle ustanovení , neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (reprezentovanou mimo jiné i rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020 sp. zn. vydaným přímo v této věci) a není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak.

K rozdílu mezi hodnocením důkazu v podobě originálu y vlastnoručně podepsané a kopie y srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. a v něm vyjádřený závěr, že je-li vlastnoručně podepsána, má se za to, že je pravá a správná (pravdivá); důkaz provedený úředně neověřenou a vlastnoručně nepodepsanou kopií (fotokopií, průpisem, průklepem) y soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení a násl. , pravidla pro hodnocení důkazu provedeného vlastnoručně podepsanou soukromou u se v tomto případě neuplatní.

K otázce provádění a hodnocení důkazů fotokopiemi listin srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 1998 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 64 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2004 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 154 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. a v nich uvedený právní závěr, že neukládá soudu povinnost provádět důkazy pouze originály listin a že ačkoli jsou originály listin obecně jako důkazní prostředek vhodnější než jejich neověřené kopie a soud by se, pokud pro to nejsou závažné důvody, neměl při dokazování spokojit pouze s fotokopií y, nelze takový postup (tj. provádění důkazu kopií y) prohlásit za odporující zákonu; v této souvislosti lze pouze vážit průkaznost provedeného důkazu. Přitom důkaz provedený fotokopií y soud hodnotí (jako každý jiný důkaz) podle zásad upravených v ustanovení a násl.

Přípustnost dovolání podle ustanovení nejsou způsobilé založit námitky, jimiž dovolatelka uplatnila jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení (nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem), a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení [zpochybňuje-li skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, zejména, že nedošlo „k uznání závazku i zástavního práva“ a že předmětné kopie dohod (dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku , , a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě) neodpovídají originálu, nesouhlasí-li se způsobem, jakým soudy k těmto skutkovým zjištěním dospěly (s hodnocením důkazů, na základě něhož k nim dospěly), předestírá-li vlastní skutkové závěry (že „dostatečným způsobem prokázala, že k uzavření dohody o podřízení práv a povinností ze zajištění závazku , , ze dne 12. 2. 2014 a dohody o uznání dluhu včetně jeho zajištění a jeho úhradě ze dne 12. 2. 2014 mezi účastníky zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce (tedy mezi žalovanou a svědky J. F. a P. F.) skutečně došlo“), na nichž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že předmětné zástavní právo „doposud není a nemůže být promlčeno“), a namítá-li, že napadený rozsudek je „rozhodnutím překvapivým“, což představuje tzv. jinou vadu řízení, k níž lze podle ustanovení věty druhé přihlédnout (za předpokladu její důvodnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné].

Poukazuje-li dovolatelka [na podporu své námitky, že rozsudek odvolacího soudu „nenalézá logickou oporu v provedeném dokazování“, neboť „hodnocení důkazů ze strany odvolacího soudu je (mimo jiné) v rozporu s pravidly logického myšlení“] na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000 sp. zn. , v němž dovolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že občanské soudní řízení je ovládáno zásadou přímosti, je hodnocení důkazů věcí soudu, který provádí dokazování, a že „dovolací soud může hodnocení důkazů přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení“, pak nebere náležitě v úvahu, že uvedený rozsudek Nejvyššího soudu byl vydán v době účinnosti právní úpravy, podle níž bylo možné odůvodnit dovolání též tím, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [srov. ve znění účinném do 31. 12. 2000 a ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Ani při uplatnění tohoto dovolacího důvodu ovšem dovolatel – nebylo-li možné odvolacímu soudu vytknout žádné pochybení ve způsobu, jakým dospěl k výsledku své činnosti při hodnocení důkazů – neměl možnost polemizovat se skutkovými závěry odvolacího soudu v tom smyslu, že by např. mohl namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2007 sp. zn. , který byl uveřejněn pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2008, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003 sp. zn. ). Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2013 (srov. ) je však jediným přípustným dovolacím důvodem to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud přitom neshledal v projednávané věci extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů.

Namítá-li dále dovolatelka, že žalobkyně neunesla své důkazní břemeno ohledně námitky nepravosti listin, když tuto námitku „předestřela toliko jako obecnou, formální a ničím nepodloženou“, pak přehlíží, že je to naopak žalovaná, kterou tíží důkazní břemeno ohledně skutečnosti, zda k uzavření sporných dohod ze dne 12. 2. 2014 došlo, neboť z takové skutečnosti žalovaná pro sebe vyvozuje příznivé právní důsledky. K otázce procesní povinnosti účastníka řízení označit důkazy k prokázání svých tvrzení srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, s. 372, a v něm vyslovený právní názor, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, a že jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí.

V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení , podle kterého dovolání podle není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované podle ustanovení odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje ( věta druhá ).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. 12. 2021

JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu